Nebyl by to dobrý předseda poslaneckého klubu, aby neměl dostatek informací a dobrý odhad. ODS opravdu vyhrála volby do krajských zastupitelstev a obrovský díl státního majetku jí spadl do klína.

Nápad co nejrychleji provést reformu veřejné správy prosazoval Miloš Zeman. Celá akce byla svěřena ministru Václavu Grulichovi. Ten si na ni najal brněnskou profesorku Yvonne Streckovou. Její představy o fungování zdravotnictví se ukázaly mírně řečeno jako velmi povrchní. Mohl bych tomu věnovat samostatnou dlouhou stať. Uvedu jako drobné ukázky jen dva příklady. Paní profesorka navrhla a s arogancí sobě vlastní prosazovala, aby hygienická služba v jednotlivých krajích byla podřízena krajským hejtmanům. Nechtěla rozumět mojí argumentaci, že dozorový orgán musí být nezávislý. Trvala na tom, že nelze připustit žádné výjimky ze zásady, že nesmějí existovat žádné nezávislé vertikální struktury. Po značném úsilí v několika jednáních vlády se mi podařilo prosadit nezávislost dozorového orgánu. Tato změna se v příští verzi návrhu "koncepce" objevila v textu, ale v tabulkové části nadále řídil hejtman krajského hygienika. V druhém případě jsem dostal paní náměstkyní "nařízeno" zrušit na ministerstvu zdravotnictví všechna pracovní místa úředníků, kteří řídí okresní a krajské nemocnice. Navrhl jsem tedy snížení počtu pracovních míst o nulu. Pan ministr Grulich na mě při zasedání vlády doslova řval. Je to krajně neobvyklé chování ministra, ale nijak neobvyklé chování pana PhDr. Grulicha. Nemohu za to, že navrhovali reformu fungování státu, aniž by tušili, jak fungují jednotlivé subsystémy. Na ministerstvu zdravotnictví prostě nikdo nemocnice neřídil a neřídí. Laickou veřejnost to možná překvapuje. Paní náměstkyně to však měla vědět.

Stálo obrovské úsilí, aby v resortu zdravotnictví nedopadla reforma veřejné správy ještě hůř, než se nakonec stalo. Jsem hrdý na to, že jsem zabránil mnohým škodám. Velmi mnohým jsem nezabránil. V poslaneckém klubu byl dán jasný pokyn hlasovat "pro". Nediskutovalo se. Bylo důležité jednotně hlasovat, ne řešit problémy.

Protože předseda strany a vlády byl "pro", byli automaticky pro i ti členové vlády, jejichž resortů se reforma vůbec, nebo téměř vůbec netýkala. Velmi se ovšem týkala veřejných služeb. Proto se o ní velmi jednalo v "sociální vládě", tj. v resortech "koordinovaných" místopředsedou Špidlou. Problémy cítil Kužvart (dozorové orgány životního prostředí), Dostál (sbírky, regionální kulturní instituce), Špidla (domovy důchodců a ústavy sociální péče), ale hlavně E. Zeman (síť škol) a já (síť zdravotnických zařízení a podmínky jejího fungování). Když šlo do tuhého, slíbili jsme si, že ve vládě proti největším nesmyslům prosazovaným Grulichem za souhlasného mlčení M. Zemana tentokrát vystoupíme koordinovaně. Vladimír Špidla měl celou věc předjednat na jednání předsednictva vlády, které zasedá o hodinu dříve než vláda. Nakonec jsme vystoupili jen dva. Já a Eduard Zeman. Špidla neřekl ani slovo. O přestávce jsem se ho ptal, proč nedodržel dohodu: "Protože jsem pochopil, že Miloš je už rozhodnutej." Pochopil, že by nemusel být doporučen jako příští konstruktér dnešní pravolevé koalice, která ostatně jako již budoucí koalice reformu prosazovala proti ODS a KSČM.

Prosazoval jsem jednotná celostátní pravidla, nezávislou kontrolu, záruky nezcizitelnosti veřejného majetku... V Pavlu Rychetském jsem měl spojence: " Chápu, že pan ministr trvá na nezávislé kontrole, možnosti nápravy zjištěných nedostatků a zachování veřejného vlastnictví.... Jinak to může dopadnout jako s majetkem obce Hřensko, kde po jediném volebním období zbylo z majetku obce jen zábradlí kolem Labe... Argumentovalo se, že špatného starostu občané znovu nezvolí, ale starosta, který se zmocnil veškerého majetku, o to už vlastně ani nestojí...", argumentoval tehdy místopředseda vlády Rychetský. Miloš Zeman mi na argumentaci mezi čtyřma očima věnoval celou hodinu. Měl jsem pocit, že mě soustředěně poslouchá. Po hodině mi řekl: "Ivane, mezi námi je jen ten rozdíl, že ty jsi centralista a já decentralista."

S postupující dobou se měnil vyjednávací prostor. ČSSD sama sebe takticky zahnala do časové tísně. Varoval jsem, že nebudou-li předem stanoveny podmínky hospodaření zdravotnických zařízení a záruky, že nebude zcizen nebo zneužit majetek, dojde po přijetí připravovaných zákonů a po vítězství pravice v krajských volbách k privatizaci nemocnic...

A Pavel Rychetský tehdy řekl: "Nemůžeme si dovolit konstituovat kraje a nepřevést na ně majetek".

Odhad nejenom Vladimíra Tlustého se ukázal být správný. ODS byla proti reformě, ale jasně vyhrála krajské volby. Teď už bylo jasné, že od privatizace nemocnic dělí ČR jen měsíce, nanejvýš nakolik málo let. Co se ODS nepodařilo na začátku devadesátých let, kdy sama vládla, dokázala ČSSD na jejich konci vlastně proti vůli smluvně opozičního partnera. Na prvním zasedání ÚVV ČSSD po prohraných krajských volbách předseda strany Miloš Zeman přiznal chybný odhad. Domníval se, že občané, vděční ČSSD za to, že jim přiblížila veřejnou správu, budou ČSSD volit. Jenže občané správně odhadli, že se možná bude rozhodovat geometricky blíže, ale politicky stejně daleko jako dosud. Určitě ale nevolili ODS proto, aby zprivatizovala nemocnice.

Na jaře 2000 byl sice "architekt" reformy Václav Grulich odvolán, ale nikdo si na něm nic nevezme, stejně jako na Yvonne Streckové. Ministrem vnitra byl jmenován S. Gross, který učinil mírný pokus zbrzdit rozběhnutou a totálně nezvládnutou reformu a získat aspoň rok navíc. Návrh neprosadil a ustoupil od něj. Nese tedy díl odpovědnosti za vzniklou situaci, ne však díl rozhodující. Ministru Fischerovi byly důsledky reformy veřejné správy předem zcela lhostejné. Proč by právě ty měly být výjimkou.

Dokonce i po prohraných krajských volbách mnohým vedoucím představitelům ČSSD nedocházelo co s neuvědomělou jednotou prosadili. Na poradu "odborné skupiny" (poslanců ČSSD ve výboru pro sociální politiku a zdravotnictví) přišel sám Vladimír Špidla. Společně s nezničitelně energickou poslankyní Evou Fischerovou jsme opakovali varování, že majetku nemocnic a zejména jejich hospodaření se mohou velmi snadno "ujmout" soukromé společnosti. Jinými slovy hrozí privatizace nemocnic. K možnému odvrácení této hrozby zbývalo málo času. Vladimír Špidla, nový předseda strany, místopředseda vlády "koordinující" také zdravotnictví, bývalý předseda Výboru pro sociální péči a zdravotnictví odpověděl: "Nechápu, proč by se kraje měly chovat méně odpovědně než okresy." Poslankyně Fischerová oněměla, přidržel jsem se opěradla, abych nespadl ze židle. Vladimír Špidla vůbec netušil, že okresy nejsou vlastníky nemocnic, ale na rozdíl od krajů je jen spravují.

Jak mohou věci dopadnout, když Ti, kteří rozhodují nevědí ani přibližně o čem? Ti, kteří netuší se ani nezeptají, neb netuší, že netuší.

To co mě na vítězném listopadu překvapilo nejvíce byla neschopnost většiny lidí včetně největší části "intelektuální elity" odhadnout další vývoj. Nemohou predikovat chování systémů a vyústění procesů, protože je neznají. Pochopí následky až za pár let po tom, co nastanou. Většinou nesprávně.

Na podzim 2003 jsem předpokládal, že nadkritický počet členů ÚVV ČSSD, kteří ani nemohli sledovat někdejší vládní a parlamentní jednání, pochopil některé důsledky reformy veřejné správy z vlastní zkušenosti krajských a městských zastupitelů. V povoleném pětiminutovém projevu na ÚVV jsem konstatoval, že privatizace zdravotnických zařízení, proti níž ČSSD protestovala na začátku devadesátých let, měla aspoň nějaká pravidla, současná privatizace zaviněná ČSSD se řídí jen vůlí krajských zastupitelstev... Velký potlesk mě překvapil. Členka nejvyššího orgánu vystupující po mně s odvoláním na své zkušenosti a moje vyjádření navrhla usnesení ÚVV, které pak bylo přijalo. Zavazuje členy ČSSD ve vládě ČR a Parlamentu ČR, aby všemi dostupnými prostředky zabránili privatizaci nemocnic. Ti však, pokud vím, v této věci nečiní vůbec nic. Totiž až na tu petici...

Až dosud jsem předpokládal, že boj peticemi je typický pro opozici, že vláda má konat a poslanci hledat potřebnou většinu ve Sněmovně k prosazení vlastní vůle. Středočeši svojí peticí v čele se současným premiérem možná už trénují opoziční boj. Na krajské úrovni jsou v opozici, na celostátní jsou neschopní. Na minulém ÚVV ČSSD řekl S. Gross v emotivně laděném projevu před novináři: "Přátelé, jsme srandovní!" Bohužel, středočeská petice je typický příklad.

Proč vlastně bránit privatizaci nemocnic?

Nemocnice jsou pro veřejnost místem k ošetřování nemocných.

To je ale z hlediska jejich správců obvykle druhořadé. Prvořadou je jiná vlastnost nemocnic. Nemocnicemi protékají stamilióny, největšími miliardy. Nemocnice potřebují léky, zdravotnické prostředky, přístroje a spoustu služeb. To vše může být velmi výnosné na úkor jiných výdajů. Nemocnice jsou místem uplatnění těch, kteří o dodávkách rozhodují a zdrojem příjmů těch, kteří je zajišťují. Privatizace v našich podmínkách (nikoli obecně nutně) znamená naprostou ztrátu veřejné kontroly nad strukturou a přiměřeností výdajů nemocnic a fakticky také nad strukturou poskytovaných služeb. Mezi všemi myslitelnými formami faktické privatizace jsou zajímavé zejména dvě.

V prvním případě soukromá společnost nemocnici vlastní. Pak samozřejmě nedostává významné dotace. Nemůže mít zájem o nadměrné neefektivní výdaje, ale může šetřit na pacientech ve prospěch zisku nebo i minimalizace ztráty. Je pro systém rizikem, jestliže představuje lokální monopol.

V druhém případě (v jistém smyslu mnohem horším) je samotná nemocnice "veřejným vlastnictvím", je však pronajata společnosti, která ji provozuje. Ti, kteří ji pronajímají pak mohou prostřednictvím dosazeného nájemce zprostředkovávat obchody svých chráněnců, kteří jsou dodavateli nemocnice. Nemocnice pak často může hospodařit dlouhodobě s deficitem, protože zástupci pronajímatelů zajistí pro nemocnici krytí ztráty z veřejných zdrojů a tím prostředky k dalším nákupům od svých spřízněnců.

Dalším z velkých rizik je v obou případech změna struktury poskytovaných služeb nikoli podle potřeb obyvatelstva, ale podle výnosnosti oborů. To mění motivace při dohodování úhrad a síť se vytváří a posléze konzervuje v deformované podobě.

Formálně může být zajištěna veřejná kontrola, ale prakticky se neuplatní, protože místa kontrolorů jsou obsazena zakrývači podivného hospodaření, jak s tím máme zkušenosti z jiných poloprivátních firem.