|
7. 6. 2004
Homosexualita není všeobecně přijatelnáReakce na článek V. Poláka "Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské". |
|
Ve své reakci na můj článek V. Polák k mé osobě uvádí: Vyrovnává se s normalitou statistickou a přidává k ní podmínku déledobé obecné přijatelnosti, zažitosti (osvědčenosti) tradičního souboru norem. Obyčejně se to nazývá normalitou ve smyslu duševního zdraví, odvozenou z přiměřené (alespoň střednědobé) adaptability. Zřejmě se snaží dovodit, že homosexualita neodpovídá jím definované (řekněme) faktické normalitě, jak ji vyjadřuje dlouhodobá tradice.
Podle mého mínění je ale jeho definice faktické normality i s dodatečnými podmínkami zcela nedostatečná. V. Polák přitom bohužel vynechává závěrečnou část mé definice, že se musí jednat o něco: ... všeobecně přijatelného... podmínka všeobecné přijatelnosti je nezbytná z důvodu, že jinak bychom nemohli mluvit o zvyku, ale spíše o zlozvyku, což ovšem není pojem pozitivní a sotva tak může s normalitou souviset. Dále V. Polák uvádí k pojmu tradice, že: Často je užívána jako rozhodovací tabulka, což představuje degradaci funkcí vyšší nervové soustavy. Upřímně řečeno, nechápu, proč by se lidé neměli (nemohli) rozhodovat při rozlišování co je normální právě na základě předem stanovených osvědčených kritérií. Jakákoliv diagnostika je na tom založena. V opačném případě se jedná o relativizaci pojmu normální. Ta nastává v případě, že si každý pod tento pojem zařadí to, co chce. Relativizace čehokoliv je vůbec nebezpečný trend současnosti. Přinejmenším znemožňuje komunikaci. Jak mám s někým efektivně komunikovat, když bude každý chápat pod jedním slovem něco jiného, v extrémním případě dokonce opak? Dodávám, že jiná varianta rozhodování -- intuitivní -- je ve skutečnosti také založena na předem daných kritériích. Ta jsou však skryta kdesi v našem podvědomí a tak se můžeme mylně domnívat, že se v takovém případě rozhodujeme zcela nahodile. V. Polák k pojmu tradice rovněž uvádí: Nepřebírat zrno od plev je hrubě extenzívní, nekulturní a velmi ztrátové hospodaření, pro moderního člověka zcela nepřijatelné. A právě takové pojetí normality podle mého odpovídá křesťanství. ... Pokud chápeme normalitu v podobném smyslu, nelze z pouhého faktu, že v tradici je homosexualita označována za nenormální, vyvozovat vůbec nic. Z tohoto úhlu pohledu je úvaha pana Švece zcela nepodložená. Svůj příspěvek V. Polák zakončuje tvrzením, že: ...nemají odpůrci registrovaného partnerství vůbec žádné argumenty. Prostě proto, že irelevantní důvody pro mě argumenty nejsou a nikdy nebudou... V. Polák se dle mého názoru s mou definicí normality vypořádal jednoduše tím, že jí zařadil do škatulky křesťanství, kterému navíc přisoudil "schopnost" nerozlišovat zrno od plev. Stavět na takto uměle vytvořených, nedoložených tvrzeních mi ovšem připadá chabé. V kontextu s posledním citátem z článku V. Poláka mi nezbývá než zopakovat, že jednou z důležitých podmínek normality je všeobecná přijatelnost. Nevím, co je v konkrétním případě právě na homosexualitě všeobecně přijatelného, v čem by měl eventuálně spočívat její přínos, čím by nás měla obohacovat (kromě snad z frází známého "jiného pohledu na svět"). A všeobecná přijatelnost není totéž co tolerance, to je třeba zásadně rozlišovat. Jestliže víme, že homosexualita -- resp. sklony k ní -- jsou vrozené, je jí třeba tolerovat. Tolerovat však dle mého názoru nelze veřejné obtěžování homosexualitou, její veřejné vnucování, podsouvání či dokonce ohrožování (AIDS), jak jsem uvedl ve svém původním článku. Jinými slovy nelze tolerovat označování úchylky od normy za normu samotnou. To je právě ta relativizace. Pouhá existence něčeho ještě neznamená normálnost téhož. To by potom muselo být normální úplně všechno. Čímž jsme se dostali k degradaci skutečně normálního -- například tradiční rodiny. |
