Určitou variací na toto téma je i "diskuse" o t. zv. "registrovaném partnerství". Zastánci této prapodivné novoty jsou schopni argumentovat například tak, že její odpůrci nemají proti ní žádné argumenty. Nevadí jim, že sami napřed nepřinesli přijatelné argumenty pro ní. Nebo jeden z nich správně napomíná rozhorleného křesťana, že Desatero není křesťanskou specialitou, že prakticky stejná pravidla pro život (samozřejmě bez toho prvního "já jsem Hospodin, Bůh tvůj, tedy spíš Devatero) najdeme ve všech fungujících kulturách. Druhý řekne stejnému člověku, že Desatero je "starozákonní", tedy zřejmě pro křesťany nezávazné - proč by to jinak říkal, že jo.

TAK TAKHLE NĚJAK by se dalo začít a v tomto duchu pokračovat. Jenže by to nikam nevedlo. Pár lidí by se pobavilo, jak si pěkně nadáváme a to by bylo asi tak všechno. Zkusím to tedy trochu jinak. Výsledek bude asi stejný, jen to nebude taková sranda, ale co kdyby...

Na úvod se omlouvám. V prvním odstavci jsem zastáncům určitého typu myšlení podložil motiv, který bych měl, kdybych něco podobného zplodil, já. Ve skutečnosti se dá předpokládat, že podobný motiv nemají (alespoň ne vědomě - v podvědomí se nebudeme vrtat). Zjevně jsou určováni typem myšlení, kterému C. S. Lewis říká "duch doby". Než abych vymýšlel spletité a nesrozumitelné definice, zkusím raději podle pravidla "duch doby je, když..." ukázat některé typické omyly, které s sebou nese.

První a asi nejhorší je představa pokroku v tom smyslu, že všechno, co bylo dříve pokládáno za pravdivé a správné je špatné, protože je to staré a staří byli beznadějní hlupáci. My jsme se vývojem stali chytřejšími a "levou zadní" zdokonalíme všechno, k čemu staří pracně došli. Tuhle představu krásně komentuje například skutečnost, že nedokážeme pochopit, jak staré civilizace postavily stavby (pyramidy, sochy, chrámy a podobně), které se dodnes zachovaly.

Ke kritickému myšlení se "duch doby" staví většinou tak, že si neuvědomuje, že každé myšlení je postaveno na předpokladech, které není možno dokázat ani vyvrátit. Vidíme tedy spoustu lidí, kteří bojují proti dogmatizmu a neuvědomují si, že každá druhá jejich věta je neodůvodnitelným dogmatem. Krásně to vidíme na ochráncích lidských práv. Dosud mi nikdo nevysvětlil, kdo a podle jakých pravidel rozhoduje, co je a co není lidské právo.

Od nepaměti bylo základem ctnosti - tedy ctnosti v původním smyslu, čili výbornosti, neboli znakem člověčí kvality - docílit, aby člověk šéfoval a jeho tělo poslouchalo. Příklad: Jestliže mám v opilosti neodolatelnou touhu svlékat se na veřejnosti do naha (znám takové lidi), pak jsem měl dosud v podstatě tři možnosti: Neopíjet se, opíjet se jen v soukromí, nebo touhu potlačit. Dnes ovšem prohlašují mocní světa potlačování jakýchkoli choutek za krajně škodlivé. Z jejich hlediska je to pochopitelné. Kdo je otrokem vlastního těla, bude samozřejmě otrokem kohokoli. Takže se možná dočkáme práva na svlékání na veřejnosti.

Snahy prosadit "registrované partnerství" jsou ideálním dokladem výše psaného: Přesvědčení, že staří byli beznadějní hlupáci smete se stolu souhlasné svědectví starých Římanů i Bible, že homosexualita jako lidová zábava je neklamným znakem totálního rozkladu, nekriticky kritické myšlení zamluví skutečnost, že pokud má mít společnost vůbec nějakou budoucnost, musí si vážit rodiny a všestranně jí podporovat, no a dogma, že člověk musí být otrokem svých pudů, zvláště pak sexuálního dodá přesvědčení, že registrované partnerství je nutné.

Na závěr ještě poznámku o měnící se morálce. Když si věc správně rozvážíme, zjistíme, že v podstatě existují dva druhy morálky. Morálka rozvoje vyhlašuje za dobré to, co prospívá společnosti, morálka rozkladu to, co se líbí jednotlivcům. V morálce kterékoli skutečné společnosti je to pomíchané. Některá morální pravidla patří k jednomu, jiná ke druhému typu. Podle toho, který typ převládá, jde společnost nahoru nebo dolů. Samotný fakt, že se morálka mění tedy vůbec nic neznamená. Záleží na tom, jakým způsobem se mění.

P.S. K článku "Za komunistů jsem neměl strach": Mé vzpomínky odpovídají stanovisku Františka Hájka. Samozřejmě, člověk se tehdy potkal s potížemi, které nakonec musel vnímat jako cenu za svobodu. Jenže, nemohu si pomoci, tehdy se za méně potíží dalo koupit víc svobody. A hlavně: Uvědomoval jsem si tehdy, že "nakonec to stejně všechno čert veme" (abych citoval Karla Havlíčka) a byla v tom naděje. Dneska si člověk musí chtě nechtě uvědomovat to samé, jenže s mrazením v zádech - ono to vypadá na úplnou destrukci civilizace.