Např. nedávno jsem v nějakém televizním diskusním pořadu zaslechl na téma softwarového či hudebního pirátství větu zhruba následujícího znění: " ... lidé si musí uvědomit, že zkopírováním nějakého programu, CD alba nebo DVD filmu se dopouštějí stejné krádeže, jako např. odcizením auta". Toto tvrzení je sporné z jediného prostého důvodu. Když vám někdo ukradne auto, tak největší škodu pro vás představuje skutečnost, že ho již nemůžete dál používat, případně musíte vynaložit značný obnos peněz na dosažení původního stavu. Když si však někdo zkopíruje (a používá) CD s vaší hudební nahrávkou nebo s vámi vyvinutým software, pak za předpokladu, že za peníze by si ho onen dotyčný nikdy nekoupil, vám nevzniká žádná vyčíslitelná škoda.

Potud tedy odpůrci patentů v zájmu podpory tzv. "technological spillovers" (tedy volného přelévání výsledků vědy a výzkumu do široké praxe) mají pravdu. Dá se zde aplikovat tzv. princip Pareto optimality, který říká, že existuje-li pro určitou skupinu lidí akce, která nikomu neuškodí (nesníží jeho užitek) a alespoň pro jednoho znamená přínos, měla by se tato akce uskutečnit.

Naproti tomu zastánci ochrany duševního vlastnictví vycházejí z principu motivace. Pokud podnik nebo jedinec nemůže dostatečně těžit z výsledků svého výzkumu či aktivity, na jejímž konci je určité duševní bohatství, nemá z ekonomického pohledu žádnou motivaci takové aktivity provozovat. Dočasně je tak možné, že zrušením ochrany duševního vlastnictví může dojít k zvýšení blahobytu lidstva (třeba levné léky pro chudé země), v dlouhodobém horizontu však bude výsledek patrně opačný.

Jak již bylo naznačeno výše, je velký rozdíl mezi výrobkem hmotným a nehmotným. Vůbec bych si netroufl tvrdit, že jeden je více či méně komplexní. Rozdíl je v něčem jiném. U hmotného produktu jeho výrobce vynakládá prostředky jak na vývoj, tak na výrobu (replikaci prototypu). Přitom zisk mu plyne především z druhé fáze, tedy výroby a předpokládá se, že čím více utratí na výzkum a vývoj, tím vyšší budou zisky z výroby. Na druhé straně u nehmotného produktu je většina nákladů vynaložena na získání prvního kusu a replikace je prakticky zdarma. Nevyžaduje žádné větší investice a tak zde existuje silná motivace přiživit se na výsledcích práce někoho jiného. Problém je o to horší, že odhalit nelegálního výrobce a jeho výrobky je u nehmotného produktu daleko složitější.

Po tomto úvodu, který představuje (když ne obecný, tak alespoň) můj pohled na uvedenou problematiku, bych se vrátil ke zmíněnému článku. Pan Hanke se charakterizuje jako vývojář svobodného software (i když dále se zaštiťuje podporou 90 % vývojářů bez tohoto přívlastku, čemuž nevěřím). Mě jako ekonoma zajímá, co vede lidi k takové činnosti, jako je vývoj free software (vždy jsem si myslel, že free znamená v tomto smyslu zdarma a nikoliv svobodný, i když svobodný zase zní ušlechtileji).

Samozřejmě jsem si dokázal odpovědět (ale nejsem si tím nijak jistý, opravte mě, pokud se mýlím), že to může být buď osobní ambice vyniknout (narozdíl od tisíců bezejmenných vývojářů softwarových firem), ale pak musí mít takový člověk ještě příjem, který by ho živil, nebo snaha předvést své schopnosti v očekávání, že už se nějaká renomovaná firma s nabídkou dobře placeného místa přihlásí sama. Odpověď na tuto otázku může být zajímavá, ale z hlediska diskutované problematiky asi nebude příliš důležitá.

Možná typické pro člověka, který pracuje v daném oboru, je hodnocení výsledků své práce slovy: "Typický softwarový produkt je totiž nesrovnatelně komplexnější než typický průmyslový hmotný výrobek." S tím samozřejmě (jako bývalý konstruktér) nemohu souhlasit. Stejně jako program se skládá z podprogramů, algoritmů, dílčích funkcí a tak bychom mohli pokračovat až na úroveň jedniček a nul, skládá se hmotný výrobek z částí, dílů, součástek a tak bychom mohli jít až na úroveň molekul, jejichž struktura rozhoduje o mechanických vlastnostech.

Stejně jako určitý algoritmus staví na vylepšených nebo nahrazených algoritmech stovek a tisíců programátorů v minulosti, vychází např. konstrukce motoru nebo převodovky ze zkušeností s fungováním stovek předchozích modelů vlastních i od konkurence. Pro moji další otázku však není důležité, zda software je komplexnější, nebo ne.

Ze zkušenosti vím, že při patentování určitého výrobku se výrobce snaží odhadnout a patentovat i možné varianty (stejně funkční, ale většinou naprosto nefunkční) produktu tak, aby pro konkurenci nebylo snadné patent obejít. Většinou se dá obejít každý patent, ale otázkou je, zda se firmě vyplatí vynaložit náklady na obejití patentu (vývoj obdobného výrobku, který nakonec nemusí fungovat), nebo spíš koupit patent.

U software si však nedovedu představit, jak by takový patent měl vypadat. Vzhledem k tomu, že nejdou patentovat všeobecné postupy (dnes již nejde patentovat pivo, ale jde patentovat značka Budvar či její konkrétní výrobní postup), tak nechápu, jak může patentování určitého konkrétního algoritmu ohrozit vývoj programového vybavení.

Navíc, pokud by si softwarové firmy chtěly nechat patentovat své algoritmy (a ne jen obchodní značky), tak by musely zároveň zveřejnit i zdrojové kódy, a to je přeci to, po čem open source komunita stále volá. Nebo se mýlím?

Takže stále nechápu, čím je pokrok na softwarovém poli tak ohrožen? To, že konstruktér počítačového procesoru kombinuje milióny (nepatentovaných) polovodičů do konkrétního zapojení (které si, když funguje, nechá patentovat) nebrání konstruktérovi počítačů použít daný procesor při konstrukci nového PC.

Z prodejní ceny PC však se přiměřená částka dostane i onomu konstruktérovi procesoru. Proč by tedy programátor, který chce použít do svého produktu algoritmus, který sám nevymyslel, neměl platit tomu, jehož produkt spolu se svým nabízí? To samozřejmě platí u placeného software. Jak je tomu u freeware nevím, ale představoval jsem si, že ten nestaví na konkrétních placených programech (nevykrádá je), a jak již jsem řekl, obecně známé a rozšířené algoritmy se patentovat nemohou.

Pan Hanke se odvolává na nějakou studii, která má potvrzovat "negativní vliv patentů na ekonomiku". Z vlastní zkušenosti vím, že na toto téma byly popsány hromady papíru vědeckými studiemi, a díky tomu, že jednotlivé závěry nelze empiricky ani potvrdit, ani vyvrátit, je to vhodné pole pro budování akademické kariéry (různá PhD, profesury a snadná publikační činnost, která je tak vyžadována od akademické obce).

Jak již jsem zmínil, dá se v krátkém období očekávat pozitivní dopad zrušení patentů na ekonomiku (a ten lze možná i empiricky prokázat), dlouhodobý nepříznivý vliv se prokazuje již mnohem hůře. V této souvislosti se nemůžeme dívat na (naše krátké) časové řady. Ale když pan Hanke uvádí, že v USA a Japonsku je patentování software běžné, zatímco v Evropě se teprve zavádí, podívejme se, zda USA opravdu tolik pokulhávají v oblasti vývoje software za donedávna "svobodnou" Evropou? Na to ať si odpoví každý sám.

Po přeskočení několika odstavců právních motanic, kterým nerozumím, bych se tedy nakonec možná naivně zeptal: kdo tedy vlastně stojí na obou stranách sporu? Pan Hanke to vidí jako lobby velkých nadnárodních společností proti "drtivé" většině vývojářů a malých společností. Já bych však typoval, že ve "velkých nadnárodních společnostech" pracují také stovky tisíc vývojářů, kteří sice nepíší žádné petice, ale o jejichž práci se nakonec také jedná.

Nicméně rozsoudit tento spor si netroufám. To už nechám na každém jednotlivém čtenáři, kterému by tento článek měl pouze poskytnout určitý obecně platný rámec uvažování dříve, než media začnou "... kauzu sledovat a informovat širokou veřejnost o tom, jaká nespravedlnost se zde koná ..."

(Autor pracuje jako makro-ekonom)