Kdesi v centru Los Angeles je fádní budova - vazební středisko pro cizince, kteří porušili americké imigrační předpisy. Byla jsem tam odvezena asi ve 23 hodin dne 3. května 2004, s rukama bolestivě svázanýma pouty za zády. Seděla jsem v jedné z malých, zamčených klecí uvnitř bezpečnostního vozidla. Pouta mi byla sejmuta, když jsem byla zamčena v cele za tlustou skleněnou zdí a těžkými dveřmi. Žádná postel, žádná židle, jen dvě ocelové lavice asi 30 cm široké. Záchodová mísa byla plně na dohled kohokoliv, kdo šel zrovna kolem. Trvale mě sledovala videokamera. V cele nebyl polštář ani přikrývka. Trvale svítila zářivka a v jednom rohu u stropu byl televizní přijímač. Hrál celou noc, byl naladěný na nákupní okruh.

Fronta u pasové kontroly byla krátká. Předložila jsem svůj britský pas a a zelený formulář, který jsem podepsala v letadle. Imigrační úředník se mě začal ptát na obvyklé otázky, kde budu bydlet a proč cestuju do USA.

"Budu tady dělat několik rozhovorů," řekla jsem.

"S kým?" zeptal se. Napsal si příslušná jména, zeptal se, o čem má ten článek být a kdo si ho objednal. "Takže vy jste novinářka," obvinil mě a poprvé jsem si uvědomila, že v jeho očích není dobré být novinářem. "Musím to předat nadřízenému," oznámil zlověstně a požádal mě, abych se přesunula do zvláštní, uzavřené místnosti, kde jsem měla počkat na "zpracování". Po určité době jsem začala pociťovat nevyspání z důvodu časového posunu. Zeptala jsem se, jak dlouho budu muset čekat, ale neobdržela jsem odpověď. Nakonec mi jeden úředník sdělil: "Asi vás budeme muset deportovat. Přijela jste sem jako novinářka a nemáte novinářské vízum."

V životě jsem o takovém vízu neslyšela, píše autorka. Rychle vytáhl můj formulář, kde jsem podpisem v letadle potvrdila, že vízum nepotřebuji, a ukázal na to, co tam bylo napsáno miniaturním písmem: že potvrzuji, že kromě toho, že nepašuju drogy, nejsem nacista či jiný zločinec, nepřijíždím do USA jako zástupce zahraničních sdělovacích prostředků.

Mé protesty, že jsem si této formulace nepovšimla, ani mě na ni nikdo neupozornil, že jsem byla ve Spojených státech mnohokrát předtím, že jsem tam po určitou dobu měla trvalý pobyt, že můj manžel je Američan a že se naše dcera narodila v New Yorku, nic z toho nezapůsobilo. "Vám je to jedno, že?" řekla jsem, potlačujíc hněv. Pak jsem ustoupila a začala jsem prosit a omlouvat se. Řekl mi, že se mnou bude muset být proveden "pohovor" a že rozhodnutí bude muset učinit další nadřízená osoba.

Pohovor trval několik hodin a skládal se z podrobného rozboru celého mého života, v přítomnosti i v minulosti, osobního i profesionálního. Chtěl vědět, jak se jmenují moji rodiče, kolik dostanu zaplaceno za svůj článek, o čem má být, přesně a znovu pak jména lidí, které jsem chtěla interviewovat. Můj životopis byl pro ně matoucí: narodila jsem se v jedné zemi, žila jsem v mnoha jiných: kdo přesně jsem vlastně byla? Pro americkou imigrační kontrolu můj britský pas pro prokázání totožnosti nestačil. Vyšetřovatel mě obvinil: "Jste Ruska, ale tvrdíte, že jste z Británie". Toto obvinění bylo založeno na tom, že jsem se narodila v Moskvě, i když jsem tam nikdy nežila. Váš guvernér, odpověděla jsem mu jen v duchu, je Rakušan, ale tvrdí, že je Američan.

Po pohovoru bylo britské novinářce s konečnou platností oficiálně sděleno, že jí bude odepřen vstup do USA, protože nemá řádné vízum. Bude se muset vrátit do Londýna a zažádat o ně odtamtud.

V této chvíli, píše novinářka, postoj imigračních úředníků přitvrdl. "Budeme muset prohledat vaše zavazadlo." Poprvé jsem zvýšila hlas: "Jak se odvažujete hrabat se v mých věcech?"

"Jak se odvažujete chovat se vůči americkému úředníku bez respektu?" křikl na mě hněvivě. "Věřte mi, zacházíme s vámi s daleko větším respektem než s jinými lidmi. Měla byste si zajet do země, jako je Írán, uvidíte, jak jiné je to tam." Ironií je, že pouze "země jako Írán" (například Kuba, Severní Korea, Saúdská Arábie, Zimbabwe) požadují, aby novináři před cestou do země žádali o vízum. V otevřených společnostech je to neslýchané a i když je to nyní v USA zákonem, je to tak neznámé, že většina novinářů o tom nařízení dosud neví. Loni bylo v USA zatčeno a deportováno 13 zahraničních novinářů, 12 z nich z letiště v Los Angeles.

Poté, co mi prohledali zavazadla, imigrační úředník mě vyfotografoval a pak mi vzal otisky prstů. Tři úředníce ženského pohlaví mě přišly prohledat. Jak si nasadily gumové rukavice, zděsila jsem se: Co budou dělat a dokážu se tomu protivit? Byly ozbrojené a tvrdily, že je právo na jejich straně. Byla jsem anonymní cizinka, která spáchala trestný čin a "toto jsou předpisy". Osahali mě, i když ne tak intimně, jak jsem se obávala. Pak přišel další šok: nasadili mi pouta.

Po delším čekání s dalšími zadrženými a strážemi u televize novinářku odvezli do vazby v Los Angeles. Autorka pokračuje:

I když má zkušenost byla vzdálená od skutečného mučení a týrání, k jakému došlo ve vězení Abu Ghraib v Iráku, bylo to nicméně, jak to řekl jeden americký přítel, "pojmově podobné". Bylo to na vzdáleném konci téhož kontinua. Bylo to diktováno nezájmem o lidskost těch, o nichž bylo oficiálně rozhodnuto, že jsou "v neprávu".

Američtí novináři posléze konstatovali, že mé zážitky odrážejí současnou nemoc Ameriky. Dennis Roddy napsal v listě Pittsburgh Post-Gazette: "Naši nepřátelé jsou pro nás nyní důležitější než naši přátelé... Většina posedlosti s interní bezpečností v USA je založena na obavě, že vnější svět Spojené státy nakazí."

Následujícího rána novinářku odvezli zpět (opět v poutech) do hromadné vazební místnosti na letišti v Los Angeles, kde pak čekala dlouhé hodiny bez jídla a pití. Vyvolala jsem hněv šéfa, když jsem požadovala stravitelné jídlo, píše novinářka. "Já tady rozhoduji. Víte, kdo jste? Víte, kde jste? Tohle není žádný hotel," křičel na mě.

"Co na mě řvete," zeptala jsem se. "Jen vás žádám o slušné jídlo. Zaplatím si ho sama."

Jak to zdokumentovala organizace Reporters without Borders a American Society of Newspaper Editors dopisy ministru zahraničí Colinu Powellovi a ministru vnitra Tomu Ridgovi, takovéto případy jsou součástí systematické politiky pronásledování sdělovacích prostředků ze 27 spřátelených zemí, jejichž občané - nikoliv novináři! - mohou cestovat do USA na dobu 90 dní bez víza.

Někdo snad ale musel poslouchat, protože tiskové oddělení amerického ministerstva domácí bezpečnosti nedávno vydalo memorandum, podle něhož - i když je novinářského víza stále ještě zapotřebí - nové předpisy poskytují šéfům imigračních oddělení na letišti možnost vpustit do USA ty novináře, "kteří zjevně neohrožují naši bezpečnost". Z toho ale vyplývá, že někteří novináři tu bezpečnost ohrožují!

Možná ano, uzavírá novinářka. Během svého zadržení v Los Angeles novinářka americkým imigračním úředníkům sdělila, že si mohou být jisti, že o tom všem podrobně napíše. "Bezpochyby," zněla odpověď. "A nic z toho, co napíšete, nebude pravda."