Past na mediální krysy

Současná mediální cenzura je především ekonomická. To ale neznamená, že není politická, často s ní přímo souvisí. Není tak zřetelná, o to je ale nebezpečnější, je totiž výrazem jakési ocelové pasti na rychlé mediální krysy. Kdo by chtěl psát něco proti PPF v týdeníku Euro, když ho PPF vlastní? Kdo se to kdy pokusil udělat? Kdo by chtěl na TV Nova dělat nějaký zajímavý pořad, který by nevyřízl týmž majitelům, tedy PPF, pověstný Železného koláč? Ekonomika a politika Eura, jehož šéfové létají na palubě speciálu prezidenta "všech občanů" je velmi krotká. Útočná je tu TV Nova, má to v popisu práce. Co zmůže veřejnoprávní televize?

Podívejme se naproti. Proč by psali v Týdnu o tom, že jejich majitel za časů primátora Jana Kasla k zajímavým nemovitostem přišel, když lehce expandují? Stačí jen vydržet, a ze zástupce šéfredaktora jednoho týdeníku Sebastiana Pawlovského, třeba Týdne, se mohu stát šéfredaktorem jiného Pawlovského týdeníku, Nedělního světa. Kde že je to dávné novinářské buřičství? Pozor! Mohu se taky, když budu hodný hezky psát, uchytit třeba... v Instinktu. A vyrábět takové ty zábavné fashion obálky a veselé reportáže z naší truchlivé současnosti.

Z novinářů se staly mediální krysy, které si neukousnou vlastní ocas. Peníze jsou na prvním místě, slouhovství jde ruku v ruce, nezávislost je zboží, které se nenosí. Co byste chtěli?

Důkazem, o němž není sporu, je přeci ta "radostná" soutěž SuperStar, jež vyvolává hormonální bouře a davová šílenství! Přitom jde, jak správně poznamenal bývalý rebel a (ne) konformní ředitel Národní galerie Milan Knížák, pouze o vydesignovaný a značně naleštěný pořad, který přece běžel i dříve, nebo ne? Jak se to kdysi jmenovalo? Hledáme nové talenty? Tam to ale nebylo fakt tak fashion, sexy a vůbec to nebylo dost "profesionální". Byli tam skoro úplně "normální lidi"...

A o to jde. Koho by, prosím vás, zajímal ten upocený nudný svět obyčejných lidí?

Pravda? Omyl!

Jestliže je ale možné, aby signatář Anticharty Karel Steigerwald působil jako klíčový komentátor v listu Mladá fronta Dnes, a bývalý chartista Jiří Hanák psal do bývalého orgánu KSČ, dnes Práva, nikdo se nemůže divit, že zmatení, beznaděj a zoufalství, dosahuje na mediální scéně takové úrovně. Koktavé postabsurdní glosy kdysi zajímavého dramatika Steigerwalda, který se dosud nevypořádal s vlastním žaludkem v bývalém orgánu SSM, tu trůní groteskně pyšně. Často žoviální, zato velmi trefné sloupky Hanáka člověk musí hledat jako perly, které se z českého novinářství téměř vytratily. Stejně jako ty stylistické čisté sobotní sloupky Pavla Kohouta, nad jejíž sebekritičností musí Steigerwald polykat snad andělíčky.

Tatam je pochopitelně touha dozvědět se "pravdu", soucítit s "otřesenými" (Člověk v tísni udělal z podpory kubánských disidentů pouťové divadlo, o stav táborů s uprchlými Bělorusy a o nedůstojné azylové podmínky se nikdo nezajímá), zmizela i jen obyčejná řemeslná poctivost. Jsou tu přece "veřejné vztahy", žádné jiné. Proto má takovou "radost" textař a profesionální sázkař Michal Horáček, který byl sice u toho "když pukaly ledy", ale teď mu srdce puká radostí v Lidových novinách nad SuperStar. Ještě, že tu máme to staré dobré Právo, kde si nepolepšitelný disident a komentátor Petr Uhl může svobodně napsat i to, že má rád jakéhosi "slušného" komunistu z kandidátky KSČM. To je sice opravdu z kategorie malého hrdinství, ale když se veřejně zasní nad těmi sladkými 60. léty, působí to sice trochu komicky, ale má to naštěstí daleko od prodejného kšeftařství.

Právo bylo ovšem v polovině 90. let jedním z prvních listů, které nasadilo ostřejší tón a předznamenalo nástup bulváru. Dnes se to zdá sice trochu nepatřičné, protože tento list si jako jeden z mála udržuje vysokou úroveň zejména politického zpravodajství, ale kdo by si myslel, že má v Právu co činit s "uchováním hodnot", musí plakat nad tím, jak vede rozhovory Alexander Kramer. Ne že by v tom nebylo občas něco ze "staré školy" -- kde jinde také může říct třeba Josef Zieleniec, ten nesmrtelný mastodont české politiky, že je přesvědčen o existenci švýcarského konta ODS? -- ale je to přeci jenom hodně opatrné. - Protože, když už jsme u senátora Zieleniece, je skutečně nepodložené tvrzení, o němž se hovoří, že tento muž prý pochází z prostředí, kde si podávalo dveře hned několik rozvědek? To, na čem si u Jana Kavana brousil zuby a ostrovtip nejeden elév, je tak u Zieleniece pouze tématem nad pivem, či nouzovým úletem pro zaniklý bulvár či Cibulkovy teorie. Je zkrátka pravda, že rodina Josefa Zieleniece pracovala pro KGB? Pracoval on sám pro KGB?

Četli jste někde tuto otázku? Pane Kramere, četl jste to někdy? Proč jste se v sobotu nezeptal? Je to neslušné?

Přece nebudu mít problémy! Doba je jiná, lidé jsou jiní, méně důvěřiví, trochu znovu normalizačně apatičtí, veskrze laxní. Je omyl myslet si, že čeští novináři, kteří občas na stránkách cení zuby jako divocí pitbullové, zvládnou něco jiného, než slovní exhibice či přestřelku na slepo. Třeba ve stylu Renaty Kalenské, jejíž sobotní rozhovory v Lidových novinách jsou tak nedůvtipné; byla to přitom kdysi tak nadějná mladá dáma!

Zbývají snad Hospodářské noviny. Mají svůj styl, a koneckonců tam potkáte ty, kteří prošli výše zmíněnými redakcemi. Bývalý mluvčí federální komunistické vlády Pavel Pavel, dokázal vytvořit v tom mediálním tratolišti alespoň ostrůvek novinářské práce, která se neválí ve stoce. Výjimkou totiž nejsou ani novináři z kdysi tak ceněného týdeníku Respekt. Ano, i tito novináři jsou pohodlní, hodně povrchní, nechtějí nic vědět a o nic významného se nepokoušejí. Proč? Nejsou zas tak dobře placení, řeknou vám ti upřímnější. A chybovat je lidské, že? Jejich omyly a chyby ale vypadají nakonec o to zoufaleji, o to nesnesitelněji, než všechny ty barevné obrazové "vymývače mozku"; kolik jich jenom dokolečka točí o stále stejných hvězdičkách, bossech a mogulech, o bývalých moderátorkách a dnešních prostitutkách, rockerech kdysi a nyní a různých mluvčích prázdnoty.

Úzký betonový prostor

Novináři tomu dobře rozumějí. Prostor se zúžil. Trh je malý. "Kam bych potom šel?" ptá se potichu-nahlas nejeden pitbull. "Co když mne fakt vylejou?" klepe se jiný s hrůzou v očích. "Zvedáme náklad, co blbneš?" kasá se třetí. Chápu, to je jasné. Už jste se ale někoho zeptali, jaký je objem inzerce v deníku od politických stran? Politické strany jsou mašiny na peníze, zvláště ty velké, které přelévají státní peníze, naše peníze, z kampaně do kampaně. Přes noviny se dobře leje, jen zalévat se musí umět, třeba přes spřátelené firmy. Jaké jsou rozpočty politických stran, ty skutečné rozpočty, v tom zúženém mediálním hrdle?

V tom dnešním zabetonovaném jícnu, kde skutečná svoboda názorů neplatí - ano, ona už opravdu dávno zemřela, nahrazena papouškováním klišé a podsunuta PR agenturami - se nevyplatí nad něčím takovým moc zamýšlet. Hlavně, abychom se nespletli, co máme říct zítra, protože to, co říkáme dnes už nemusí zítra platit. Říkáte, že si přece jenom něco myslíme? Vážně? Proč je tu v tom strašlivém hlomozu ale takové hrobové ticho? Až mi to někdo potutelně pošeptá, potom se bavme o svobodě, o vzdělání, o kvalitní nezávislé novinářské práci

Kdysi jsem svým rodičům vyčítal, že jsem se narodil tak pozdě, až v polovině 60. let, a nemohl prožít tu dobu duchovní obnovy konce 60. let. Vlastně jsem těm lidem někdy v polovině 80. let záviděl, že mohli alespoň chvíli žít v té mýtické době. Jistě, vím, je to iluze, oni žili pod jiným lisem, snad ale drželi více "pospolu". O fízlech se snad vědělo. Nebo ne?

Dnes je každý pitbull, krysa i vrána zatraceně sama. Každý je sám. Sám se sebou a se svým strachem. Cenzura byla zrušena? Zapomeňte!