Koncem května 2004 byla zveřejněna zpráva o průzkumu ve 20 kanadských nemocnicích v 5 provinciích a z ní vyplynulo, že u každého 13 pacienta, tedy u 7.7% pacientů, dochází k poškození zdraví. Toto číslo představuje dvojnásobek nemocničních "nehod", ke kterým dochází ve Spojených státech.

Zpráva byla uveřejněna v časopise "Canadian Medical Association Journal", ale ještě před jejím uveřejněním k ní získaly přístup albertské noviny "The Edmonton Journal". Uvádí se, že kolem 185 tisíc pacientů ročně si odnáší z nemocnic trvalé neblahé následky omylů při léčbě. Trpí jak samotní pacienti tak i všechno obyvatelstvo, protože takové omyly stojí Kanadu několik miliard dolarů - včetně prodlouženého nemocničního pobytu pacientů s poškozeným zdravím. Patří mezi ně lidé, kteří byli přiotráveni vysokými dávkami léků, lidé, jejichž diagnóza nebyl správná, pacienti, u nichž pronikl skalpel příliš blízko k páteři a přeřízl to, co neměl a třeba i jedna pacientka, které byly odstraněny vaječníky aniž o tom věděla.

Velké části - kolem 37% - z uvedených omylů by se dalo zabránit. Jejich četnost staví Kanadu nejen za Spojené státy ale i za mnoho jiných zemí, kde se více dbá, aby k takovým situacím nedocházelo. Zatímco Peter Norton, spoluautor studie a profesor rodinného lékařství na univerzitě v Calgary (Alberta) mluví o skvělé příležitosti snížit počet nehod, právníci se obávají, že kroky, které by měly vést k nápravě, povedou ve skutečnosti k tomu, že jak lékaři tak i ostatní zdravotní personál bude špatné případy tajit. Mezi jiným i proto, aby uchránili nemocnici před soudními žalobami. Právě k tomu dochází ve Spojených státech během posledních 5 roků - kde je krize lékařské praxe, jak uvedl John Morris, právník u "Sunnybrook and Woman's College Health Sciences Centre" v Torontu. I toto torontské zdravotní středisko je předmětem skupinové žaloby dřívějších pacientů.

Kanada vypadá dobře ve srovnání s Británií, Novým Zélandem a Austrálií. Studie 28 australských nemocnic v r. 1992 ukázala, že by se tam dalo zabránit dokonce 51% nemocničních nehod a podobná studie na dvou univerzitních nemocnicích v Británii udala číslo 48% jako naprosto zbytečných nehod. Kanadská hodnota 36.9% je totožná s hodnotou nalezenou v r. 1998 na Novém Zélandu. Podle Alana Bernsteina, prezidenta Kanadských ústavů zdravotního výzkumu (které výzkum financovaly), se umístila Kanada uprostřed uvedených zemí.

Při průzkumu prohlédli výzkumní pracovníci zdravotní záznamy u 3745 pacientů, kteří byli náhodně vybráni ze 20 nemocnic v 5 provinciích včetně obou největších, tj. Ontária a Quebeku. K největšímu počtu nehod dochází v nemocnicích, které současně slouží pro výuku.

Podrobný popis jedné takové "nehody" vydaný vlastním nákladem pana Eda Mendozy jsme našli v poštovní schránce. Je možné číst jej v angličtině na Internetu (http://www.healthcareneglect.com/) a také se k němu vyjádřit.

Paní Madeleine Mendozová trpěla po mnoho let divertikulitídou, což je střevní choroba, která sice neohrožuje život, ale je velice bolestivá. Při návštěvě malého města Orangeville v Ontáriu v říjnu 2002 musela pro bolesti vyhledat pohotovostní službu v místní nemocnici. Řádně ji vyšetřili a udělali také CTScan. V podrobné zprávě popsali divertikulitidu a některé další střevní problémy jako vředy a odlišné formy kolitídy. Doporučili divertikulitídu operovat a zkontrolovat stav dalších potíží.

Po návratu do hlavního města Ottawy se obrátila paní Mendezová na doporučeného chirurga. Ten si zprávu z Orangevillu zběžně prolistoval a slíbil paní Mendozové, že jí vrátí zdraví. Byla přijata do nemocnice 19. prosince 2002, kde ji připravovali na operaci tekutou nitrocévní výživou TPN. Paní Mendozová vypadala i cítila se skvěle. Byla operována 6. ledna 2003. Chirurg zářil radostí, jak dobře se operace podařila a pan Mendoza se ho otázal, zdali při operaci střeva pozoroval ještě něco jiného než divertikulitídu. Odpovědí bylo, že ve střevě nebylo naprosto nic jiného.

Sotva byla paní Mendozová propuštěna z nemocnice, byla postižena bolestmi, vrhnutím a průjmem tak silným, že musela vyhledat nemocniční pohotovostní službu. To se mělo opakovat ještě třikrát, ale chirurg neměl na svou dřívější pacientku naprosto ani chvilku času, tak byl zaneprázdněn "administrativními povinnostmi". Dostala se k němu až po té, co ji intravenózně stabilizovali, a udělali další sadu testů včetně dalšího CTScanu. Řekl, že se jedná zřejmě o adhéze, které jsou po operaci běžné a upraví se dietou. Tři dny po propuštění z nemocnice musela paní Mendozová na pohotovost znova. Tentokrát chirurg vyslovil podezření, že paní Mendozová patrně trpí celiakií čili neschopností trávit gluten, bílkovinu přítomnou v obilninách jako je pšenice, žito a ječmen. Byla jí předepsána dieta bez glutenu a pacientka hubnula a hubnula a při tom trpěla bolestmi, takže se dostala do nemocnice znova - tentokrát naposledy. Výživa TPN nepomáhala a stejně tak nepomáhaly námitky manžela, že se nejedná o celiakii, protože při té by pacientka netolerovala ani krajíc pšeničného chleba. Byla již jen kost a kůže. Sestry o ni přestaly pečovat a přenechávaly péči manželovi, který ji neustále navštěvoval. Když jeden z ošetřujících lékařů změnil léky a poznamenal to jejího chorobopisu, sestra si toho ani nepovšimnula a na dotaz manžela, oč se jedná, se podivila slovy: "Tak on změnil lék? Ale hleďme". Jenže nemocniční lékárna už měla zavřeno, takže lék nemohl být pacientce poskytnut.

Pan Mendoza se ptal, proč nikdo nekonzultuje manželčina rodinného (praktického) lékaře a chirurg vysvětlil, že asi ten lékař nemá privilégium být v nemocnici. Manžel se v duchu vracel ke zprávě z Orangevillu. Když se zeptal nemocničního ošetřujícího lékaře, co o ní soudí, ten o ní ani nevěděl a ani ho nezajímala - chtěl vidět testy na celiakii. Ošetřující personál neznal názory chirurga a ten byl zaneprázdněn administrativními povinnostmi. Ani nemocniční gastroenteroložka nevěděla o orangevillské zprávě. Vymlouvala se, že poskytuje poradu jen když je o ni požádána, ale dodala, že laboratorní testy ukázaly, že pacietnka netrpí celiakií. Manžel ji ve čtvrtek velice prosil, aby udělala kolonoskopii, ale na tu by se muselo dlouho čekat. Manžel prosil ještě víc. "Dobře, příští týden". Manžel znova naléhal. Nakonec usmlouval úterý. Po kolonoskopii mu řekla, že něco našla: "Podívejte se zde, boláky jsou velice zanícené vředy ve střevě". Jenže to bylo přesně totéž, nač poukazovala zpráva z Orangevillu. Plný nadšení sdělil manžel své ženě, že konečně našli v ottawské nemocnici vředy v tlustém střevu a že je tedy ona na nejlepší cestě k vyléčení. Jenže pacientka už stěží mohla otevřít oko a místo slova se jen slabě pousmála.

Druhého dne "přestala dýchat" a zemřela. Chirurg nabídnul soustrast. Na manželovu výčitku, že konečně gastroenteroložka našla vředy, odpověděl, že on při operaci nic neviděl. Pitva ukázala, že Madeleine zemřela na prasknutý střevní vřed...

Pan Mendoza se nespokojil se situací a nyní burcuje Kanaďany od atlantického pobřeží k tichomořskému, aby se konečně začalo s nápravou v kanadském zdravotnictví. Podle jeho názoru a zkušeností není na vině "nedostatek peněz", jak se často píše, ale naprostý nezájem lékařů a zdravotního personálu o pacienty.

V brožurce i na Internetu ukazuje, že v únoru 2003 zemřela pacientka v Novém Brunšviku poté, co jí její psychiatr předepsal osmkrát vyšší dávku než je maximální přípustná dávka pro starší občany. Porodník zapomněl v pacientce gázu a přesvědčoval podřízené, aby nehodu "zahladili". Bylo zjištěno, že novorozenec v Britské Kolumbii trpěl virem herpesu, ale nebyl léčen nýbrž ponechán svému osudu - došlo k poškození jeho mozku a dnes je ochrnutý na všechny čtyři končetiny - s křečemi.

Nezabývá se snad kanadská "College of Physicians and Surgeons" stížnostmi pacientů? Ano - ale 90% šetření se týká sexuálního obtěžování a ve zbylých 10% se jedná o zneužívání předpisů na léky. Pan Mendoza vysvětluje, co znamená zanedbávání lékařské péče a žádá spoluobčany, aby se k těmto problémům vyjádřili. Je přesvědčen, že vláda nyní zasáhne a začne pracovat na reformě zdravotní péče. Vyplnil jsem jeho dotazník a připojil k němu komentář, jak si přál. Nesdílím ale jeho víru, že vláda situaci zlepší. V proudu je volební kampaň a politické strany se jmény svých předsedů předbíhajíi ve slibech, kolik peněz dá která na zdravotnictví, bude-li zvolena většinou hlasů. Na základě podobných slibů ohledně zdravotnictví byla zvolena v Ontáriu Liberální strana. Okamžitě po volbách začala rušit svoje sliby, protože "netušila", v jak špatném stavu převzala provincii od poražené Konzervatívní strany. Šlendrián je všude, pan Mendoza volá do boje proti tomu ve zdravotnictví, jiní lidé demonstrují proti tomu ve státní službě a na 9. června se svolává demonstrace do Toronta proti straně, která "když ptáčka lapala, pěkně mu zpívala" a tak je dnes ontárijskou vládní stranou.