7. 6. 2004
Strach o strachNedá mi to, abych nereagoval na článek Zdeňka Bárty Strach. Autor se totiž nesnaží o objektivní srovnávání minulosti a přítomnosti, vytýká komunistickému režimu to, co provádějí všechny režimy. Jeho pohled je černobílý, podobně jako pohled komunistů na první republiku. |
Považuji diskusi o strachu za zavádějící. Strach je naprosto přirozený průvodce člověka v každém věku a v každém politickém systému, a kdo se ve svém životě nikdy ničeho nebál, je duševně nemocný. Pan Čulík měl však na mysli strach jiný, strach specificky totalitní. Každý represivní režim ke svému trvale udržitelnému rozvoji potřebuje nahnat lidem ještě jiný strach, než je ten obvyklý: totiž o zdraví, o život svůj i blízkých, o existenci atd. Až sem s článkem souhlasím, je vymezen druh strachu, o který se jedná, tedy o strach z režimu. Dále je ale celý článek tak nekonkrétní, že mi připadá zavádějící, dokonce částečně demagogický (v závěru článku vysvětlím proč). Pan Bárta totiž (ať už nechtěně nebo chtěně) opomíjí jeden základní faktor, a tím čas. Jistě nikdo nebude zpochybňovat padesátá léta, kdy se napáchalo hodně křivd, někteří lidé přišli o majetek budovaný po několik generací, nepohodlné názory byly trestány dlouholetým vězením, v důsledku čehož bylo zdraví mnohých podlomeno, v některých případech končilo smrtí. Jistě se shodneme na tom, že politické procesy nebyly v souladu s právem, ale na druhé straně jejich obětmi byli převážně členové "vládnoucí strany". Protože režim nesnesl konkurenci v ideologii, novým náboženstvím měl být marxismus, byli pronásledováni duchovní a dost z nich vězení nepřežilo. Komunisté šířili svou víru "ohněm a mečem" tak, jako to dělala (přes halasné proklamace lásky k bližnímu) o několik století dříve katolická církev a nebo jako to dělali a dělají různé režimy na mezinárodní úrovni -- co jiného jsou třeba války ve Vietnamu, Afghánistánu nebo Iráku? Obyčejným lidem tím byl dán signál: když půjdeš proti, tak s tebou zameteme, jako jsme dokázali udělat si pořádek ve vlastních řadách. Uvážíme-li, že tento režim byl u nás v podstatě novinkou a z toho navíc vyplývajícím strachem z neznáma, plus celková atmosféra persekuce, v té době mohla mít skutečně většina lidí strach z režimu, protože šlo nejen o přežití, ale vysoké tresty vězením nebo dokonce "o krk", a tento stav byl potvrzen v roce 1956 zásahem v Maďarsku. Jenže pan Bárta nebere v úvahu, že já jsem reagoval na situaci v roce 1973, kdy pan Čulík prvně vyjel za hranice, která už byla podstatně odlišná. Režim se časem vyvíjel, už měl moc zajištěnu, represe z velké části pominuly, a tak nepohodlné názory už režim trestal jiným způsobem, už nešlo o dlouhodobé vězení nebo o krk, ale o ekonomické postižení. Ztráta zaměstnání neznamenala skutečnou ztrátu zaměstnání, ale přeřazení na místo hůře honorované a společensky méně uznávané. Podle tehdejších zákonů totiž bylo povinností pracovat; každý musel splňoval jednu z podmínek: buď mít v občanském průkazu razítko školy, že studuje, nebo razítko zaměstnavatele, nebo razítko Národního výboru, že má svobodné povolání, nebo musel na základě lékařských posudků pobírat invalidní důchod. Kdo nesplňoval ani jednu z těchto podmínek, byl trestně stíhán pro příživnictví. Moc byla teoreticky bezmocná v případě, že dotyčný už byl na místě, z kterého jej nešlo přeřadit níže (u lopaty, kotelník, atd.). Takže mohu s klidným svědomím říci, že jsem skutečně postrádal strach z režimu, a pokud moje paměť sahá, strach měli výše postavení soudruzi, zda na jejich místo nebude dosazen jiný kandidát. Pamatuji si strach lidí, kteří, jak se tehdy říkalo, "rozkrádali majetek v socialistickém vlastnictví", zelináři a řezníci, kteří měli nelegální zisky. To ovšem nelze přičítat režimu, protože se jednalo o strach z postižení za obyčejné trestné činy. Věta "V letech 1948-1989 žil ve strachu každý" v článku pana Bárty mi jednak připadá jako silně zavádějící a jednak připomíná doby minulé, kdy každý vyšší funkcionář strany mluvil o tom, "co si přeje pracující lid" a nebo častěji jménem "pracujících celého světa". Tato věta nemá žádnou vypovídací hodnotu. Celý zbytek článku je velice nekonkrétní, plný klišé a snaží se navodit zdání, že úplně všichni museli mít v té době strach. Věta "Také ale strach samotných exponentů režimu, aby jiní exponenti je nezlikvidovali v cestě za mocí." je klišé, tento strach se týká všech exponentů v každém režimu, je to specifikum moci, které je nezávislé na režimu. To je strach, který popsal spisovatel Procházka ve své geniální povídce "Ucho", stejně geniálně zfilmované. Pan Bárta se zřejmě domnívá, že sledování občanů, které provádějí všechny režimy všech dob bylo pouze "socialistickým výdobytkem". Sledování provádí každý režim, viz "Dobrý voják Švejk" (agent Bretschneider) nebo období 50. let v USA, kdy senátor McCarthy vyšetřoval "neamerickou činnost" nebo nejnověji sledování na celosvětové úrovni systémem Echelon (vytvořeným koncem 80. let, jehož existence je nyní zdůvodňována bojem proti terorismu), který je schopen sledovat veškeré komunikace včetně komunikací přes družice. Mobilní operátoři mohou dnes bez problémů sledovat nejen komunikace majitelů mobilních telefonů, ale i čas a místo, kde se dotyční pohybují, aniž by museli telefonovat - stačí, když jejich telefon je zapnutý. Pan Bárta používá mnohovýznamná slova (totalitní bázeň je specifická, tajemná; deklarovaná kritika režimu; prorežimní bližní) a jestliže by někdo s jeho vývody nesouhlasil, je použita moderní metoda zpochybnění sdělení "pokud někdo tvrdí, že v oněch letech neměl strach, pak buď je duševně nemocný, nebo vědomě lže, nebo trpí ztrátou paměti", která se v současné době hojně používá vždy, když se nedostává argumentů. Všimněme si, že ve této větě došlo k matení pojmů - nepoužil výraz "strach z režimu", o kterém se diskutuje, ale pouze "strach" a ten skutečně musel mít každý, jedná se toho přirozeného průvodce člověka zmíněného na začátku jeho článku, který ale nemá nic společného s určitým režimem. Pan Bárta použil demagogii, o které napsal Karel Čapek, mistr českého jazyka, následující definici v poměrně vzácné knize "V zajetí slov" (kniha byla připravována k vydání v roce 1938, první vydání zarazili Němci, další pokus o vydání byl v roce 1948, toto vydání zarazili komunisté a zřejmě jediné vydání vyšlo v roce 1968, v nákladu 42 000 výtisků a tudíž lze předpokládat, že v knihovnách čtenářů se bude vyskytovat poskrovnu): Z úvodní kapitoly "Kdybych byl lingvistou":
"...Bylo by možno dojít jazykovou analýzou k diagnostice demagogie. Zjistilo by se nepochybně, že demagogie musí být po stránce řeči názorná a při tom pokud možno nepřesná; musí jít snadno do hlavy, ale nesmí přiléhat k faktům, aby se pod její formulace dalo subsumovat co nejvíce různých náhledů, zájmů a představ. Její zřetelné prostředky jsou mnohovýznamnost a citová barva slov, přeměna myšlenek v ustálená hesla a rychlý spád, který unáší posluchače nebo čtenáře přes vyslovené nejasnosti nebo nesrovnalosti, a tak dále..."
|