Zbytek ( 15 milionů) si žil beze strachu a řekl bych, že mnoho dnešních antikomunistů (novinářů) chrlících dnes oheň a síru na komunisty v té době spokojeně kolaborovali s režimem. Panu faráři Bártovi bych rád řekl, že v oněch letech jsem neměl strach, nejsem duševně nemocný, a nelžu, ani netrpím ztrátou paměti, což mi předhazuje. Mám přítele, který je katolík, chodil do kostela, nechodil volit (nikdy) nechodil na schůze ani na prvního máje a nic se mu nestalo. Naopak se svými 3 dětmi jezdil pravidelně na podnikovou rekreaci a využíval dalších možností.

Rád bych seznámil čtenáře s historií mojí rodiny, aby dnešní mladí lidé věděli, jak se žilo za komunistů.

Moje matka byla dcerou malých rolníků a od patnácti let sloužila v Plzni . O těchto letech moc nepovídala -- nechtěla na to ani myslet. Co vím, mně řekli příbuzní. Dá se to shrnout do věty, že všichni ti "zaměstnavatelé byli pěkné svině". Matku od tohoto osudu zachránil až sňatek s mým otcem. Otec byl krejčovský dělník u živnostníka. Otec byl střihač a pracoval spolu s ještě jedním krejčím a několika děvčaty.

Podmínky zaměstnanců může dokumentovat tento případ. Otec nikdy nezapomněl, jak "milostpaní" v dílně svlékla špinavé spodní kalhotky a hodila je jedné dívce aby jí je zašila. A chudák holka je zašila a ani nepípla, aby neztratila práci. Celý život před válkou a potom po válce do roku asi 1948 byl vlastně pouze sezónním zaměstnancem. Pracoval na jaře a na podzim, když byla práce. V létě a po Vánocích byl na "neplacené dovolené".

Svobodným se stal, až když se s panem majitelem rozloučil a stal se dělníkem ve Škodovce. Teprve potom měl práci celý rok a výplatu každý měsíc. Myslím, že stejně jako on i další podobní se na komunisty proto nezlobili. Naopak jim nevadilo, když komunisti zavřeli nebo i popravili lidi, kteří chtěli návrat k předválečným pořádkům.

Svědčí o tom i 38% hlasů pro komunisty v prvních svobodných volbách po válce. Nechtěli být už nezaměstnaní ani nechtěli, aby je nějaký pan soukromník zase vykořisťoval. Jo, takový je život. Teprve socialismus jim dal důstojný život. Tehdy už by ta holka hodila ty kalhotky na hlavu i krajském tajemníkovi.

Já sám jsem od malička nadával na komunisty a netajil jsem se tím. Mezi kamarády jsem měl přezdívku "Američan". Když jsem byl v 56. roce vyšetřován StB jako "člen studentské protistátní skupiny", nic se mi nestalo - ani nikomu z mých kamarádů. StB poznala, že jsme mladí kluci, kteří mají sice rádi rock'n'roll, ale nejsou spiklenci, jak asi psal udavač. Ani já, ani kamarádi jsme nebyli vyhozeni ani z vysoké školy.

Moje žena byla učitelkou mateřské školy. Dobrou učitelkou. Její ředitelka ji stále lákala do KSČ. "Když nebudeš ve straně, nemůžeš být ředitelkou". Já sám jsem nemohl jít do strany - neměl jsem na to žaludek, jak jsem říkal. V roce 1968 jsem řekl ženě : "Hele, když to ředitelka říká, vstup do té strany - bude jen dobře, když tam bude víc novejch, poctivejch a pořádnejch lidí jako ty". Tak i moje žena byla v KSČ - aby se mohla stát ředitelkou. Bylo jí to málo platný, v 70. roce ji stejně vyhodili.

Od té doby měla v kádrových materiálech červený puntík. To by nebylo tak špatný, ale stejný puntík měla i naše dcera. Když se za pět let chtěla stát také učitelkou, řekli nám rovnou, že učitelkou v MŠ být nemůže. Nikdo jí však nebránil, aby se nestala inženýrkou.

Já jsem v té době zdědil malou parcelu. Chtěl jsem si tam někdy postavit chatu. Ale přišli komunisti a řekli mi: to je stavební parcela a musíte tam postavit rodinný dům. Nebudete-li stavět do tří let - parcelu vám vyvlastníme. Než abych ji dal komunistům do chřtánu, postavil jsem si tam rodinný domek. Dali mi i hypotéku. Musím z ní platit úroky (2,7%), o kterých jsem říkal, že jsou lichvářské. Kdyby tak dnes nějaký stavebník dostal hypotéku za takové úroky jako mám já, líbal by řediteli banky nejen ruku.

A jak to dopadlo? Během doby se lidem zvyklo na sociální standart. Na to, že mají všichni práci. Za těch čtyřicet let ti mladší už nezažili "zlaté časy" první republiky a koukali za hranice. Začalo jim vadit, že mají málo peněz ve srovnání se západní Evropou. Když se v roce 89 naskytla možnost, rozhodli se pro změnu. A nová politická garnitura jim zařídila návrat starých zlatých časů. Máme zase zpátky nezaměstnanost. Zase se bojíme o práci. Zase budeme zašívat posraný kalhotky milostivé paní. Díky pane Klausi!

Já, když se podívám zpátky, vidím nejen zápory, ale i klady. Podívejte se - máme rodinný dům, moje dcera je inženýrkou, i moje žena se stala ředitelkou, když se na školském úřadě vyměnili lidé. To vše díky komunistům. Nakonec i já jsem vystudoval za komunistů. A když poslouchám řeči o placení školného, tak se bojím, že kdybych byl dnes mladý, tak bych inženýrem nebyl. Pochybuji, že můj otec (krejčí, a později pomocný dělník ve Škodovce) a moje matka (služka a potom v domácnosti), by mohli platit školné, které nám politici připravují. V devadesátém pátém jsem četl článek, kde Jiří Mencl říká: "Všechno hezké už bylo". Platí to stejně jako slova jiného umělce: "Lepší už to nebude". A obávám se, že na to přichází čím dál tím víc lidí.

Jsem inženýr - projektant a dnes pro mne není problém sehnat práci s platem dvojnásobným k oficiálnímu průměru. Nelíbilo se mi to tenkrát a nesouhlasím s poměry u nás dnes. Nelíbí se mi 11% nezaměstnanost. Nelíbí se mi , že se lidé zase bojí o práci, že opět musí zašívat podělaný kalhotky milostivé paní. Nelíbí se mi, že 65% pracujících má mzdu menší než je průměrná - svědčí to o propastných rozdílech v odměňování. Nelíbí se mi, že 40% lidí má nižší plat než za komunistů (údaj z článku pana Komárka, ten článek se mi velmi líbil). Mohlo by mně to být jedno, ale není.