Stejně tak rád vzpomínám na setkání s Nadějí, jíž rodiče dali jméno, doufajíce v lepší budoucnoust, ještě za časů hluboké totality. To, že byla navíc Jablková, ve mně vyvolalo hluboký estetický zážitek a chuť na babiččin štrúdl zároveň. Ameriku mám rád právě pro svobodu, kterou člověku dává (i proto tu teď žiju), ale nejsem si jist tím, že bychom si v Čechách s takovou absolutní svobodou v pojmenování ratolestí dokázali všichni poradit. V tom se stavím na stranu pana Jalůvky, slečny Sulovské a koneckonců i paní doktorky Knappové, jejíž zásluhy o český jazyk jsou nezpochybnitelné, čehož jsem si během studia češtiny na pedagogické fakultě stačil všimnout i přesto, že o sobě rozhodně nemůžu tvrdit jako pan Jalůvka, že sem se studiu věnoval příliš podrobně.

Příklady z praxe, které uvádí slečna Sulovská, zřejmě nejsou ještě ty nejvíce odstrašující, jak by možná mnozí pracovníci matrik mohli dosvědčit. Český jazyk se vyvíjí stejně jako se vyvýjí česká společnost. A tvůrci zákonů, které o jazyk pečují, jsou v současnosti docela zřejmě kompetentnější než tvůrci zákonů pečujících o společnost.

Možná bychom se té "nesvobody" měli zbavovat v některých směrech přeci jen trochu pozvolna, jak navrhuje pan Jalůvka, aby nás ta nečekaně nabytá svoboda nezaskočila. Třeba zrovna pana Lepaře. Kdoví jestli se jednou jeho syn nezamiluje místo do Skandinávie do hudby a při křtu své dcerky nebude po fáráři žádat jméno Trumpeta.