A tak stále zůstávají otevřena dvě politická témata, na něž česká veřejnost reaguje velmi citlivě: dodržování lidských práv v Číně a tzv. tibetská otázka. Vládní i nevládní instituce Západu trvají na kritickém postoji k Číně, pokud jde o problematiku lidských práv. Americký institut Freedom House ve zprávě o rozvoji demokracie ve světě v loňském roce přidělil Číně 6,5 bodu na sedmistupňové škále, čímž ji zařadil mezi nejméně svobodné země. Nevládní organizace Human Right Watch kritizuje, že v Číně není možné organizovat nezávislé strany, náboženská hnutí i odbory, že je pod záminkou války proti teroru potlačován nenásilný separatismus, stejně jako řadu dalších nepravostí. Amnesty International mimo jiné poukazuje na vysoký počet poprav v Číně, mučení a špatné zacházení s vězni.

Spojené státy iniciovaly, aby porušování lidských práv v Číně prošetřila komise OSN pro lidská práva. V únoru pak vydalo ministerstvo zahraničních věcí USA velice kritickou zprávu o dodržování lidských práv v Číně. Podle této rozsáhlé zprávy je například v současné době v Číně 500 až 600 lidí uvězněno za zrušený zločin kontrarevoluce, přičemž podle Washingtonu byli "mnozí z nich uvězněni za nenásilné vyjadřování politického názoru". Zajímavé je, že zpráva hodnotí čínský režim jako autoritářský, nikoli jako totalitní.

Novoroční informace Human Watch o Číně začíná větou, že "změny ve vedení na začátku roku 2003 vyvolávají optimismus, že respekt k lidským právům v Číně se bude zvyšovat". Březnové zasedání čínského parlamentu přijalo čtrnáct dodatků k ústavě, z nichž nejčastěji citovaným je čtvrtý, který uvádí, že stát bude chránit práva a zájmy "soukromého sektoru ekonomiky, včetně individuálního a soukromého podnikání". Neméně důležitý je ale i sedmý dodatek, podle něhož "stát respektuje a chrání lidská práva". Lze samozřejmě říci, že jde pouze o deklaraci, ovšem ne o jediný signál změn v této oblasti.

Počátkem dubna zveřejnila čínská vláda vlastní rozsáhlou zprávu nazvanou Pokrok v problematice lidských práv v Číně roku 2003. Už prostá dikce tohoto názvu naznačuje, že čínské vedení je si vědomo nedostatků a snaží se o změny. V samotném textu se hovoří o postupné úpravě podmínek pro zajišťování lidských práv. Jenže změny probíhají v čínském kulturním kontextu a s prvořadým důrazem na zachování "politické stability, dosažení rychlého ekonomického růstu a všeobecného sociálního pokroku".

Zpráva Pekingu má téměř opačnou strukturu než západní zprávy o lidských právech - zahrnuje sice kapitoly o občanských a politických právech, právních garancích lidských práv, kulturních právech, právech a zájmech žen a dětí, rovných a speciálních právech etnických menšin i o právech handicapovaných lidí, ale začíná informací o ekonomickém a sociálním rozvoji. Tento přístup se může jevit jako ideologický, má však i své kulturní a politické důvody.

Výzkumy politických psychologů mezi zaměstnanci nadnárodních korporací ukazují, že liberální individualismus příznačný pro Západ není příznačný pro Asii, ale ani pro Afriku a dokonce ani pro Latinskou Ameriku. Zároveň nelze zapomínat, že Čína stále zůstává rozvojovou zemí a demokracie v pravém slova smyslu je možná jen tam, kde jsou silné střední vrstvy. Názorným příkladem může být problematika lidí, kteří se stěhují z venkova do měst.

Mnohé zahraniční zprávy kritizují Čínu za to, že nedbá o práva venkovanů přišlých do měst. Čínská zpráva uvádí, co vše bylo vloni uděláno třeba pro to, aby nově příchozí měli zajištěno vyplácení mezd za práci. Na první pohled jde o samozřejmou povinnost. Jenže v Číně má vše své vlastní rozměry, které lze jen obtížně srovnávat s naší zkušeností. Přestože neexistují žádné oficiální údaje, lze odhadovat, že omezení volného pohybu pracovních sil v Evropské unii je dáno obavou z migrace v řádu desítek tisíc lidí. Podle již vzpomínané americké zprávy o dodržování lidských práv v Číně odešlo v minulých letech z venkova do měst 100 až 150 milionů lidí -- což je podstatně větší množství lidí, než množství, kterého se vylekala povodní evropská patnáctka. I kdyby byl tento americký odhad pod dolní hranicí uváděného rozmezí, je zřejmé, o jak složitý problém se jedná.

Požadavek "liberální revoluce", která uvolní stavidla migrace, je výzvou k sociálnímu výbuchu. Na takovýto pohyb za prací a kulturními životními podmínkami Čína není připravena. Připraven však není ani zbytek světa. Mnohé spory kolem problematiky lidských práv v Číně jsou dány nedůvěrou v oficiální čínské statistiky a nejasnostmi kolem informací z nezávislých zdrojů.

Například podle nevládních organizací bylo předloni v Číně za kriminální delikty popraveno přes tisíc lidí. Vládní zdroje uvádějí okolo 4 tisíc poprav. Podle citované americké zprávy "někteří zahraniční vědci odhadují, že každý rok bývá popraveno 10 až 20 tisíc lidí" - zpráva ovšem neuvádí, odkud "někteří vědci" čerpají údaje pro své odhady. Amnesty International dospěla k závěru, že v Číně je popravováno více lidí než v kterékoli jiné zemi. Tato teze je ale sama o sobě sporná. V nejlidnatější zemi světa je pravděpodobné, že bude i nejvíce poprav - dokud Čína nezruší trest smrti. Problémem není tedy jen statistika, ale i její interpretace.

Tibetská otázka vyvolává v Česku mnoho emocí. Také mnohé zahraniční státní i nevládní instituce kritizují Peking za obsazení Tibetu a za nedodržování lidských práv v této oblasti. Čínská oficiální místa připomínají, že od 11. století patřil Tibet k Číně. Obsazení Tibetu předcházelo jeho odtržení v důsledku britské koloniální politiky. Historici navíc dodávají, že v Tibetu vždy byly proti sobě bojující politické frakce, z nichž některé chtěly připojení k Číně a jiné byly proti. Také je historickou pravdou, že současná v Tibetu dominantní větev buddhismu získala v minulosti své výsostné postavení moc v tvrdých sektářských mocenských bojích, při nichž nepadala jen příkrá slova, ale též tekla krev.

I zde jde o interpretaci faktů. Skutečnost, že dnes studuje 13 tisíc mladých Tibeťanů na školách v různých částech Číny, lze vnímat jako likvidaci tradiční kultury nebo jako pomoc v kulturním rozvoji Tibetu. Je jistě příjemná představa, že se člověk unavený civilizací odebere do kláštera k meditaci. V současné době je v Tibetské autonomní oblasti s 2,5 miliony obyvatel 1787 klášterů a svatostánků, v nichž lze potkat 46 380 mnichů. Turistický pohled na tamní tradici ale zatlačuje stranou skutečnost, že v chudém Tibetu musí někdo desítky tisíc mnichů živit.

Bylo by zajímavé dozvědět se, který z dnešních západních kritiků Pekingu by chtěl žít v teokratickém režimu, postaveném na feudálních vztazích a vykořisťování otroků. A takový byl Tibet do roku 1950, než sem přišla čínská armáda.

Řadě lidí v Tibetu samotném původní vztahy bezesporu vyhovovaly. Právě tak lze pokládat za znásilňování původní kultury skutečnost, že v Tibetu dnes probíhá urbanizace, buduje se infrastruktura, zavádí se elektronika. Obdivovatele tibetských tradic by ale zklamaly výsledy antropologických výzkumů například v Nepálu, podle nichž se domácí obyvatelstvo překotně vzdává svého životního způsobu spjatého s přírodu v okamžiku, kdy má možnost využívat výdobytky moderní civilizace. To jistě platí i pro Tibeťany. Přitom v současné době více než 90 % tibetského rozpočtu pochází z netibetských zdrojů. Statistici uvádějí, že oblasti Číny, které obývají etnické menšiny, zaznamenaly loni ekonomický růst 11,1 % HDP - což je více, než je celočínský nárůst. I proto dalajláma, na rozdíl od mnohých českých radikálů, nepožaduje odtržení Tibetu od Číny, ale autonomii. Přesněji řečeno, jinou autonomii.

Často se hovoří o potlačování náboženských práv v Tibetu. Pravdou je, že neexistuje žádná specifická averze Pekingu vůči tibetskému buddhismu. Zásah vůči čínské sektě Falun Gong ukazuje, že čínské vedení je nepřátelské vůči mnohým politickým aktivitám náboženských hnutí bez ohledu na národnost jejích členů. Jiný častý argument ve prospěch samostatnosti Tibetu opakuje zpráva Human Right Watch: "Čínská vláda povzbuzuje migraci etnických Číňanů do tibetských oblastí." Dostupné údaje ale hovoří o tom, že v Tibetské autonomní oblasti tvoří Tibeťané 92 % obyvatelstva. Pro srovnání lze uvézt, že na Havaji, kde v 18. století evropští mořeplavci našli samostatné království, jež by jistě vyvolalo nadšení nejednoho obdivovatele tradičního života spjatého s přírodou, dnes původní etnikum tvoří pouze 9,4 % obyvatel. A kdo staví otázku samostatnosti Havaje? V posledních měsících se objevil nový rozměr kritiky politické nesvobody v Číně. Podle americké odborářské centrály AFL-CIO nemožnost zakládat nezávislé odbory vede k nízkým mzdám čínských dělníků a k přesunu podnikání do Číny - což prý má v souhrnu za následek ztrátu 727 tisíc pracovních míst v USA. Střízlivější komentátoři ale připomínají, že situace v Číně připomíná Spojené státy před sto lety. A Čína se mění.

Světová banka uvádí, že v období od roku 1978 do roku 2002 vzrostl průměrný roční příjem v Číně ze 190 na 960 dolarů. Podle pekingských údajů za dobu existence ČLR stoupl průměrný věk v Číně z 35 let na 71,4 let, dětská úmrtnost klesla z 200 na 28,4 z tisíce nově narozených dětí. Řada zpráv o dodržování lidských práv v Číně kritizuje špatnou informovanost na počátku epidemie SARS. Ovšem lze také chválit dobrou informovanost v následné fázi epidemie a fakt, že úmrtnost na SARS v Číně byla 6,5 %, zatímco celosvětový průměr byl 9 %. Čína zůstává rozvojovou zemí, ovšem nesmírně dynamickou rozvojovou zemí.

Podle zprávy, kterou přednesl premiér Wen Ťia-pao na březnovém zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců:

• Loni v Číně vzrostl HDP o 9,1 %. Příjmy státu narostly o 278,8 miliardy jüanů.
• Obrat zahraničního obchodu byl 851,2 miliardy dolarů, což znamenalo meziroční růst o 37,1 %.
• Do Číny přišlo loni 53,5 miliardy dolarů přímých zahraničních investic.
• Státní valutové rezervy vzrostly o 116,8 miliardy dolarů a dosáhly tak 403,3 miliardy.
• Čistý příjem obyvatel měst vzrostl o 9 %, na venkově o 4,3 %. Loni poprvé Čína překročila hranici jednoho tisíce dolarů příjmů na hlavu.

V Číně probíhá největší ekonomicko-sociální experiment v lidských dějinách. Pozoruhodné je, že onen obrovský čínský ekonomický růst začal v okamžiku, kdy si představitelé této země pod vedením Teng Siao-pchinga uvědomili, že změn nelze dosáhnout rychle. Rozvojové projekty na desítky let dopředu skutečně vyžadují politickou stabilitu. A zdá se, že si současné čínské vedení uvědomuje, že politická stabilita vyžaduje více politických svobod a ochranu lidských práv.

Mění se styl vládnutí, a to nejen pod tlakem ze zahraničí. Vždyť už před dvěma a půl tisíci lety Konfucius učil své žáky: "Vládni lidem nařízeními, udržuj mezi nimi pořádek tresty, budou od tebe prchat a ztratí veškerou sebeúctu. Vládni jim mravní silou, udržuj mezi nimi pořádek řádem a podrží si sebeúctu a přijdou k tobě z dobré vůle." Orientaci na rozvoj svobod doprovází i povzbuzování vlasteneckého cítění. A je přirozené, že mnozí čínští vlastenci nelibě nesou kritiku své země ze strany politiků, kteří sami nedodržují lidská práva či od občanských iniciativ, které počítají vězně v Tibetu, ale nevidí věznice v Afghánistánu, Iráku či v Guantanámu.

Politické reformy v Číně bývají někdy přirovnávány k modelu akciové společnosti. První generace vůdců se po revoluci v roce 1949 domnívala, že musí kontrolovat 100 % politických akcií ve společnosti. Dnešní političtí vůdcové Číny vědí, že k vládnutí stačí kontrolní balík, dohled nad vybranými centrálními orgány a aktivitami. Demokracie proniká především do spodních částí politického systému. To platí i o otázce lidských práv v Číně. I když nelze hovořit o tom, že situace je v pořádku, je patrná celá řada zlepšení ve směru mezinárodních standardů. Je otázka, kam až tento vývoj pokročí a zda si při těchto změnách zachová Čína socialistickou orientaci.

Původní verze článku vyšla v týdeníku Ekonom, pro Britské listy upraveno autorem.