Čas války a hranice imunity Jiří Bystřický, Zdeněk Zbořil (Možná by bylo také zajímavé připomenout si etymologii slov la guerre, the war, das Krieg nebo českého válka, která je ve všech jazycích, stejně jako v latině nebo sanskrtu, přejímána z textů nejstarších. Ve staré češtině, alespoň podle Gebauera a Machka, byla válka odvozena od sloves valiti, válať nebo valkať, což znamenalo kutáleti, káceti, hrnouti vpřed, ale především bylo zástupným expresním slovem pro mnoho jiných. Mezi nimi také bojovati nebo válčiti, bíti, porážeti, útočiti, přepadati, z chetitského valh-, abychom se dostali opravdu co nejdál do minulosti.)

Toto v současnosti stále tradované porozumění pojmu válka pak připomínáme proto, abychom mohli poukázat na její skutečnou nynější podobu. Soudobá podoba války totiž odkazuje na poněkud odlišné parametry efektů a důsledků, než byly ty, které s sebou až dosud každá, v historii vedená válka, přinášela. A protože se domníváme, že jde jen o úvod do studia a otevření diskuse, zmíníme se pouze o těch efektech, které považujeme právě v současnosti za závažné.

Pohyby pozemních armád a vojenské techniky už začíná připomínat systémy zakrývání, maskování, kamufláže.

Bylo-li dříve možné sledovat empirické důsledky války, tedy míru poškození území, objektů, a především lidských životů jako jistý kvantifikující důsledek válečného provozu a násilí, a usuzovat z dochovaných stop destrukce militární agrese na pohyb válečné linie, nyní je situace poněkud odlišná.

Prototypem nové formy války je čistá linie, to znamená, minimalizace poškození na straně lidí, objektů, dopravních prostředků a obecně komunikací, aby efekt ztrát jako nutného průvodního jevu války byl v únosné míře přijatelný pro veřejné mínění. Nicméně důvodem čistých linií války je poněkud méně honosný motiv, totiž zařazení provozu a fungování války do režimu neviditelných operací, do autopoietických systémů, tedy do podoby sebe-regulujících a sebe-kontrolujících systémů nedostupné, protože už nyní hierarchicky nad societou nadřazené moci. Moci, která bude disponovat absolutní zbraní, či jak poznamenává Paul Virilio, definitivní zbraní.

Podstatou fungování takovéhoto prostředku vedení války je to, že ji nelze sledovat v momentu uplatnění, a lze jen obtížně dekódovat účinky jejího militárního efektu.

Takováto zbraň potřebuje jiné parametry prostředí, v němž bude působit, a tudíž je vcelku logické, že jediné přijatelné prostředí se nejen zdá, ale ve skutečnosti je i to, které je pro naprostou většinu populace neviditelné.

Z uvedeného důvodu ovšem vyplývá další důsledek - potřeba zakrývání, maskování, tedy kamufláž pomocí náhradního prostředí. Válka v Iráku se nám zjevovala skrze displeje našich obrazovek převážně jako válka vedená dosud klasickými, či chceme-li, konvenčními vojenskými prostředky. Nicméně právě tato vyjevovaná oblast prostředí oné důkladně mediálně zobrazované války je tím sekundárním prostředím, které vcelku beze švů zakryje i ty zbytky efektů nadřazených zbraňových systémů, které byly použity. Pohyb vojsk po výsostném teritoriu Iráku byl maskujícím pohybem staré a tradiční vojenské techniky. Tanky a obrněné vozy skutečně projížděly oblasti válečného konfliktu, čistily prostor od zbytků sil odporu, ale nebyly součástí prvního úderu.

Ten je totiž veden v prostředí oné čisté linie: v prostředí supertechnologií, datových transportů a informační substruktury, kterou nelze kontrolovat, a tudíž na ni ani reagovat. Samozřejmě, pokud nejsme v pozici takové velmoci, která disponuje stejně pokročilou technologií.

Použití výše uvedených supertechnologií dovoluje nekontrolovaně odpojovat, překódovat a odstavovat zbraňové systémy, a nakonec i mást systémy telekomunikačních prostředků a ovšem i operační procedury účinné reakce. V případě války v Iráku lze jen připomenout, že protivník byl zasahován zbraněmi velkého doletu, které navíc nemají běžný dosah pro jejich registrování, je podroben účinkům ataků a výbuchů střel, u nichž nelze spolehlivě zjistit, odkud vlastně přicházejí, a navíc, je-li útok veden v noci, je problém evidentní: boj se odehrává v příšeří tmy, pro které je nezbytné takové technologické vybavení, aby bylo možné vytvářet příslušnou kartografii prostoru, jejž je třeba bránit. Viditelné teritorium dne je totiž značně odlišné od téměř neviditelného prostoru noci.

Válka v Iráku pouze připomněla, že doba viditelného přihlížení průběhu toho, co se vlastně ve skutečnosti děje, je už dávno za námi. Pozorovatelny, z nichž vojevůdcové přehlíželi celé bitevní pole a rozhodovali, kde která část jejich armády bude nasazena a pobita, patří už jen do učebnic historie.

Teď přihlížíme pouze tomu, co z prvního úderu zbylo pro novou historii, abychom mohli zaznamenat události, které pouze doprovázely pohyb nebo válečný provoz, jenž pro nás zůstává utajený, protože je neviditelný.

Čas války je časem bez omezení

Dalším důsledkem výše popisovaného efektu prvního úderu s pomocí definitivních zbraní je de-lokace času. Čas války neběží v čase pohybu vojsk, ale tomuto druhotnému, maskovacímu pohybu vlastně předchází. Jestliže použijeme všechny tři speciální prostředky high-technologií současně, zavádíme jiné parametrické prostředí pro čas.

Datové transporty používají instanční utility přenosu, které lze zpětně přepisovat do našeho žitého času pouze s větším či menším zpožděním. Informační substruktury generují takové množství algoritmů spojování dalších a dalších dat, které nelze zachytit jinak než s pomocí speciálních technologií, takže čas jejich vyhodnocení už není naším žitým časem, ale je časem reakce na účinky definitivních zbraní. To znamená, že čas se přizpůsobuje rychlostem reakce užívaných technologií, a nikoliv rychlostem reakce člověka. Souběžně s tím roste moc samotných militárních systémů, podřízených svému technologickému času, a nikoliv lidskému, zjevně pomalejšímu času žitého světa.

V režimu autopoietických systémů je zjevné, že čas člověka, čas jeho prožívání a promýšlení je časem, se kterým se prostě nepočítá. Jediný čas, který dostáváme v tomto prostředí k dispozici je čas zakrytého, maskovaného prostředí, čas sekundární tolerance. To je totiž čas, který dopřává nadřazený, velmocenský systém všem těm, kdož si supertechnologie nemohou dovolit.

A to je také jediný čas, kde platí omezení. Rozumí se ve smyslu, ve kterém je nám dovoleno sledovat, co se v oné druhé linii děje, jestliže k té první nemáme přístup. Ale především díky onomu zprostředkovanému omezení je to čas, který působí jako laciná náhražka. Lze se v něm pohybovat, ale nelze se v něm někam přemístit. Je to totiž čas pouze simulovaný. V situaci, kdy rozhodující čas války je bez omezení, neboť je v zajetí systémů, je čas k našemu připuštění k válce vlastně časem odstavení. Konejšení oklikou. Shovívavou scenérií mediálního podání.

Hranice imunity

Válka v současném provedení smazává rozdíly mezi bojištěm a zázemím, mezi vnějším kruhem konfliktu a vnitřním kruhem relativního bezpečí. Neboť strategie užití definitivních zbraní je procesem trvalého ohrožení, a je jedno, zda existuje představa o tom, že nějaké území je vůči účinkům těchto zbraní zcela bezpečné. Žádné takové území není k dispozici, a co navíc, hranice imunity vůči nebezpečí je dávno hranicí trvalého dohledu nad permanentním stavem ohrožení. Situace válečného ohrožení je tedy nyní spíše stavem trvalé pohotovosti vůči systémům militarizace, které exkomunikují lidský faktor na teritorium povoleného výběhu, neboť na tato místa jsou zatím zaměřeny jiné systémy rozhodování a exploatace.

Jsou to prozatímní oblasti militární tolerance, ke kterým se vztahuje pouze ohled na jejich využití a oslovení v případě potřeby uplatnění maskovacích strategií systémů prvního úderu. Hranice imunity vůči ohrožení válkou jsou nyní nejasné a těžko dohledatelné. Odolnost jakéhokoli systému, natož pak lidského druhu, je mnohem snáze kontrolovatelná tehdy, je-li upozaděna linie ochrany, a naopak, je-li inkorporována linie přežití. Potom výsostným zájmem těch, kdož jsou potenciálně stále v ohrožení, je alespoň uchovat zdánlivě viditelná území, oddělující bezpečí a nebezpečí.

Iluze neohrožení, vycházející z prostého faktu, že agrese válečného ataku není přímo vidět, neboť se stala neviditelnou, je nakonec strategií možného přežití. Pro militární elitu je to v zásadě dobrá zpráva: Hranice imunity leží výhradně v dosahu viditelnosti. To znamená, že válku dnes můžeme nahlížet pouze a jenom zprostředkovaně, skrze displeje našich obrazovek.

Máme-li elementární schopnost odstupu, můžeme být spokojeni, neboť neviditelná válka je vlastně východisko pro všechny ty, kdož raději nechtějí už nic vidět.