Bývalý president Havel si zvával k humanitárním meditacím dalajlámu do Prahy a jako důkaz obecné zainteresovanosti některé radnice v březnu vyhlašují den na podporu Tibetu. Někde dokonce za jeho osvobození od čínské nadvlády. V každém případě se vše dělo pod praporem lidských práv a pochopitelně osobním či institucionálním se vymezením proti komunistické vládě v Číně jako přežívajícímu systému. Dosavadní pohled na tuto problematiku byl celkem jednoznačný a u mnohých usnadňující správnou politickou identifikaci dříve pošramocenou. Tím otázka Tibetu dostávala i český rozměr. Jakékoliv jiné uvažování, kladení otázek či zamyšlení se nad problematikou hlouběji se pokládalo, a dosud se mnohde tak děje, za nepatřičné.

Otázka lidských práv bude vždy aktuální, a to z globálního pohledu. Pokud je tento přístup místně či jinak omezen, svědčí to ne o humanitárním, ale o politickém zaměření. Porušování lidských práv má ovšem vždy konkrétní podobu a tu nelze odosobnit. Potud je správné, že zkoumáme a posuzujeme i problematiku Tibetu. Nemůžeme tím ale odvádět pozornost od stejných problémů jinde. To by nám nešlo o zásadu, ale o osobní zájem. S Tibetem byla ale spojena i další otázka, které jsme se důsledně dosud dovedli vyhýbat. Veškerá úvaha musí mít srovnávací hodnotu a být pojímána v celkovém historickém kontextu. Je zajímavé, že v otázce Tibetu jsme tento faktor účelově opomíjeli, včetně základních kriterií právě pro hledisko o stavu lidských práv. Jinak bychom věděli, že teprve 13. dalajlama (dnešní má číslo 14) ve svých reformách zrušil v přežívajícím feudálně otrockém systému tresty jako je vydloubnutí očí, uříznutí nosu a uší, useknutí rukou, utržení nohou a příkaz nosit na hlavě kamenný klobouk. Soudy směl vykonávat každý klášter. Netřeba mluvit o školském systému, (země byla z 97% negramotná) jakékoliv obecní správě, nebo postavení žen ve společnosti či majetkových vztazích, byly to pojmy zcela neznámé. Prostě chceme-li uvažovat z hlediska lidských práv, není se čeho zachytit. Jedná se však o dávnou nevratnou historii (začátek 20. století).

Politika ČLR, zvláště v některých obdobích (kulturní revoluce) je rovněž neobhajitelná a to ne ve vztahu k Tibetu, ale ve vztahu k celočínskému vývoji. Dnes, a to je třeba zdůraznit, je to již také dávná historie, a stejně tak bez možnosti návratu.

Dnešní Čína, a je možno mluvit i o její perspektivě, se stala přímou součástí stále více se globalizujícího světa. Není podstatné, zda se nám to líbí nebo ne, je to skutečnost, kterou respektují nejenom USA a Rusko. Ve svém vztahu k mezinárodním problémům s Čínou plně počítají jako se stabilizačním faktorem a spojencem a to zvláště v případech které mají svá ohniska v sousedství Číny. Snaha po narušování tohoto chápání není v zájmu dnešního světa, tím méně i našem vlastním. Případně přežívající tendence v tomto směru již nelze označit jako pseudoideologii, ale jako omezenou hloupost. Myslím, že ani toho není třeba se obávat, protože i v Praze dochází k zásadnímu zlomu.

Ve dnech 19. až 21. října probíhá v Praze čtvrtá mezinárodní konference skupin na podporu Tibetu. Ve svém nastíněném programu - jak uvádějí organizátoři - není již požadavek nezávislosti, ale autonomie pro tibetský lid a doufají v jednání a smíření a kompromis. Bylo by asi příhodnější směřování programu konference ocitovat z dokumentu pořadatelů "naplánovat společnou kampaň jejímž cílem bude dodat nový náboj úsilí tibetského vedení o zahájení dialogu s Čínou. Pokud by tibetská otázka byla vyřešena cestou dialogu, znamenalo by to přesvědčivé poselství násilným hnutím po celém světě. Sdělilo by jim to, že nenásilí má lepší vyhlídky na úspěch než násilí a že světu záleží na mírových a nenásilných hnutích." Je to značný posun v přístupu emigrantské "vlády". Kdo však sleduje problematiku mezinárodních událostí ví, že nejen mezinárodní společenství plně s Čínou počítá jako s odpovědným faktorem, ale i v otázce Tibetu jsou věci jasné a posunuté právě do roviny porozumění a spolupráce a není to otázka dnešního dne, nebo pražské konference.

Již před rokem navštívili Čínu i Tibet představitelé Dalai Lamy poprvé od roku 1985. Byly vytvořeny stabilní pravidelné kontakty. Vyslanec Dalai Lamy navíc po návštěvě Tibetu ocenil ekonomický progres a rozhodující účast tibeťanú na správě země. Čínu navštívil i dalailamův starší bratr Gyalo Thondup, který konferoval s tibetskou autonomní vládou, ale i s představiteli komunistické strany a navštívil budhistické chrámy v Lhase, Šanghaji a dalších městech. Pozitivní vývoj si uvědomuje i exilová vláda, která vydala prohlášení, aby se neorganizovaly protičínské demonstrace, které by nově vznikající vztahy mohly narušit. Je třeba jen doufat, že naše "aktivistické" obecní úřady dostanou český překlad. Předseda senátu Petr Pithart, který převzal záštitu nad pražským zasedáním, by mohl rozumět novému vývoji a dalo by se předpokládat že osobně k němu inklinuje.

Bylo by politováníhodné, kdyby "malé" české prostředí či lépe naše čecháčkovství se projevovalo dále v kalení vod i v tak zásadních věcech jako je postavení Číny ve světě a projevilo svoji omezenost nepochopením pozitivního trendu i v těchto souvislostech. Jednou to snad skončí. Pak se budeme moci dívat na svět sice svýma očima, ale na takový jaký je.