Znovu se po útoku na Irák vrací na mezinárodní scénu důležité a složité téma globalizace. 146 ministrů obchodu se v září schází v městě Cancún k jednání o nové globální dohodě Světové organizace pro obchod, která má podpořit mezinárodní obchod a hospodářský růst. Bude však toto vyjednávání k něčemu?

Globální hospodářský systém funguje velmi špatně. Růst rozvojových zemí z devadesátých let se zastavil (s výjimkou Číny) a velké průmyslové mocnosti, Evropa, Japonsko a Spojené státy, mají problémy s různou měrou stagnace.

Namísto toho, aby z bohatých zemí plynul kapitál do zemí rozvojových, děje se to v současnosti obráceně. Chudé země, zejména Čína, v současnosti půjčují Spojeným státům obrovské množství peněz, aby mohly Spojené státy dál financovat svůj deficit a kupovat ze zahraničí konzumní zboží. Jestliže se tento systém rozloží a USA už nedokáží absorbovat obrovské množství exportu z jiných zemí, celý globální hospodářský systém se octne v krizi.

Má-li dojít v Cancúnu k nějakým výsledkům, vyjednávající strany, včetně USA, budou muset učinit podstatné ústupky, které budou na domácí ekonomické scéně bolet. Větší pravomoci by měly být přesunuty na Světovou organizaci pro obchod. Není pravděpodobné, že se to stane.

Rozhodování na jednání bude záležet, jako obvykle, na finančních a podnikatelských multinacionálních společnostech v USA a v Evropě, které chtějí všem zemím světa vnutit složitou soustavu neobchodních předpisů, týkajících se investic, majetkových práv a domácí suverenity, která hluboce ovlivní možnosti rozhodování v těch zemích, kde se stavějí nové továrny a kam se investuje zahraniční kapitál.

Vážně přetíženému globálnímu hospodářskému systému by však prospělo něco úplně jiného: nejen podpora podstatného hospodářského rozvoje, ale i takové strukturní změny, které by umožniliy větší domácí spotřebu zboží v rozvojových zemích a méně deficitu ve Spojených státech, jímž zadlužené USA financují dovoz spotřebního zboží ze zahraničí. Jenže nikdo se takovou strukturní změnou nechce zabývat. Americký prezident ani nechce přiznat, že existuje problém. Za takové situace se jednání v Cancúnu nikam nedostane, argumentuje autor.

Ekonom Jagdish Bhagwati z Columbia University, jeden z nejradikálnějších stoupenců globalizace volného trhu, napsal nedávno ve Financial Times, že je nyní proces obchodní liberalizace jen pokrytectvím. Konečným cílem je podle Bhagwatiho zajetí, restrukturalizace a zkreslení Světové organizace pro obchod tak, aby sloužila americkým lobbistickým zájmům.

Práva korporací a zahraničního kapitálu mají být posílena, práva suverénních států rozhodovat o vlastní rozvojové strategii postupně eliminována. Země už nebudou mít právo požadovat, aby multinacionální společnosti vytvářely společné podniky s domácími firmami. Nesmějí nyní omezovat zahraniční vlastnictví svých přírodních zdrojů. Státní zdravotnictví, vodárny a další veřejné služby musejí být nabídnuty prostřednictvím privatizace zahraničním nadnárodním společnostem. Rozvojové země musejí na svém území vynucovat patentová práva rozvinutých ekonomik a platit za léky, hudbu, počítačový software a další "intelektuální majetek". Každá chudá země, která se pokusit postavit se proti tlaku Světové organizace pro obchod, bude silně pokutována a je možné, že i vyloučena z WTO. Rozvojové země mají teď opravdu velký strach, nevědí, co se po nich přesně chce, aby podepsaly, a jaké to bude mít následky. Zamlžování je totiž síla. Právní kličky západních zemí jsou schválně složité a nejasné.

Veškerý tento lobbistický tlak zasévá v rozvojových zemích silnou skepsi vůči mezinárodním dohodám. Multilateralismus se dříve považoval za nástroj obrany slabých. Nyní ale vzniká od podnikatelských lobbistických skupin stále větší a větší tlak, a stává se z toho útok na slabé -- právě pod rouškou multilateralismu.

Silní západní hráči používají vůči rozvojovému světu "leninské", "salámové" taktiky -- podrobují jednotlivé země svému tlaku postupně, po jednom. Účelem této americké taktiky je oslabit koalici slabých zemí. Nejprve se uzavírají individuální dohody s jednotlivými zeměmi o restriktivní investiční praxi, jaké chtějí multinacionální společnosti vnutit celému světu až v dalším kolem jednání Světové organizace pro obchod.

Chudé země usilují o to přimět Západ, aby zrušil neférové dotace svému zemědělství a odstranil ochranářské bariéry pro domácí zemědělství rozvinutých zemí. Dále požadují zrušení farmaceutických patentových monopolů, které znamenají, že se životně důležité léky prodávají za nesmírně vysoké ceny. Nejchudší země argumentují, že dotovaný obří zemědělský byznys v USA likviduje méně rozvinuté zemědělství v Africe a jinde. Takovýmto způsobem nyní ničí americké zemědělství například mexické zemědělce.

O těchto otázkách se už jedná nejméně patnáct let, ale výsledky žádné. Kdyby nyní USA přijaly určité ústupky například ve prospěch brazilského zemědělství, Brazílie by zřejmě přijala kompromis ve věcech, které požadují pro sebe Američani. Ovšem prezident Bush nemůže teď ohrozit americké zemědělství, protože nutně potřebuje farmářské hlasy v USA pro nadcházející volby.

Novou "černou ovcí" globálního hospodářství je nyní Čína, která nahradila Japonsko jako agresivní symbol silně nerovnovážného obchodního systému. To, že Čína platí svým zaměstnancům jen absolutně minimální mzdy, znamená, že je Čína schopna likvidovat miliony pracovních příležitostí nejen v jiných rozvojových zemích, ale i ve Spojených státech. Každoroční obchodní přebytek Číny vůči USA nyní převyšuje 100 miliard dolarů. Americká ekonomika si přitom půjčuje kapitál ze zahraničí -- letos celých 5 procent svého HDP -- aby mohla i nadále financovat svou nezměrnou spotřebu. Čína se stala nejdůležitějším americkým věřitelem. Čína si vytvořila obrovské rezervy přebytečného kapitálu a pumpuje většinu těchto peněz zpět do Spojených států tím, že si kupuje obligace amerického ministerstva financí. Čína nyní vlastní 290 miliard dolarů amerických dluhů.

Čína a Amerika jsou tedy nyní provázány ve velmi podivném vztahu -- chudá země půjčuje Spojeným státům, největší světové ekonomice, stovky miliard dolarů, aby si bohatí Američané mohli z té chudé země dál kupovat zboží -- které tam vyrábějí americké multinacionální společnosti. Je to logickým důsledkem amerického způsobu globalizace. Čína hromadí zisky -- Amerika hromadí dluhy.

Tato obrovská nerovnováha by mohla vyvolat neuvěřitelnou globální hospodářskou krizi. Dojde-li k přehřátí nevyvážené čínské ekonomiky, může se Čína dostat do situace, kdy bude muset stáhnout domů veškerý svůj kapitál, který nyní půjčuje Američanům. Tím by zlikvidovala americký konzumerismus a celkovou obrovskou americkou poptávku, motor světové ekonomiky.

Nikdo neví, kdy k této krizi dojde, ale v Cancúnu se o těchto věcech hovořit nebude.