Oba totiž umožňují pouze přibližný pohled na problematiku české politiky, připomínají určité zvykové postupy a operativní procedury, které dodávají na lesku těm, kdo trpí poněkud obsesivní představou, že tam, kde něco chybí, je lepší raději nedodávat zhola nic, aby náhodou něco neurčitého nepřebývalo. A naopak: aby se případně neukázalo, že samo dodávání podnětů a nápadů (impulsů) zcela vyčerpává politický provoz.

Nicméně, podíváme-li se blíže na tóny procedury, které tak významně kódují politické prostředí, učiníme tak s vědomím, že leccos z dále naznačeného pouze ukazuje jakým směrem se technologie moci ubírá a jen občas, na krátký okamžik, umožňuje nahlédnout do zákulisí provozu, které současná česká politická scéna, právě s ohledem na přebytky onoho dodávání, produkuje jako jistá pravidla.

Tato pravidla (nebo snad axiomy české politiky) můžeme pojmenovat jako:
1. pravidlo ostentativní nedůvěry,
2. funkce dobrovolné neschopnosti,
3. rituální gesto zapovězení,
4. subverzivní strategie,
5. pravidlo prázdné dohody.

Všech těchto pět pravidel v sobě obsahuje mnohé z toho, co bychom mohli s klidným svědomím označit za triviální pohnutky sebeuplatnění, motivy petrifikace a obranné pohyby stranou. Tedy za formy strategických manévrů, které rozmanité, povětšinou militární koncepce zařazují spíše do umění skryté války. Některé jiné prvky a součásti výše uvedených pravidel lze naopak běžně spatřovat v každodenní politické praxi, liší se jen tím, že na ně není tolik vidět.

Jiným případem, či záležitostí, které zde nemůžeme věnovat dostatečnou pozornost, jsou média, která celou oblast politické scény mapují způsobem, který by bylo možné, řekněme s jistým zjednodušením, popsat jako rastrování kýčem.

1. Pravidlo ostentativní nedůvěry.

V zemi, kde sebevědomí bylo po celé desítky nebo i stovky let stíhaným hříchem, je dosud obtížné nalézt míru, z níž by sebevědomě vystupující politická elita mohla čerpat nějakou naději a být přitom úspěšná. Ačkoli je zřejmé, že minulost prostupuje do současnosti spíše v těch horších než lepších stránkách, přesto je problém sebevědomé a tudíž i úspěšně budované důvěry ve vlastní konání zabudován v jiném teritoriu, než je oblast samotné politiky. Můžeme se jistě přít o to, jak moc jsou na vině různé resentimenty a poměrně časté stereotypy selhání a obstrukcí, přesto se zdá být jedna věc vcelku jistá. Totiž zjištění, že nikdy nic přímo nebrání tomu, aby řešení jakékoli politické otázky či problému probíhalo zrovna v té rovině, v níž se o dané věci hovoří nebo jedná. Kromě jiného, česká politická praxe se vyznačuje neuvěřitelně vysoko nastavenou laťkou akceptace pro možné dohody, z čehož většinou plyne známý výstup: vše, co lze učinit, je pouze tím, co se podaří buď obejít nebo podlézt.

A právě zde je ukryto první pravidlo. Jakékoli politické jednání je jakoby předem formátováno na jinou úroveň artikulace, než je zrovna ta, v níž je vyslovováno. Jinými slovy, to, co se říká k dané věci, problému atd., bude ještě několikrát přesouváno do jiných, mnohdy jen drobně odlišných poloh, aby nakonec ta, která má charakter finální promluvy, byla nabízena pouze těm, s nimiž je předem projednána. V zásadě lze říci, že jde o akceptaci důsledků, nikoli o akceptaci předpokladů. Technologie předjednávání obsahů výroků, o kterých bude teprve řeč, protože to bude jediná možná řeč, je vlastním důsledkem oné ostentativní nedůvěry v možnosti politického řádu. Co více, je součástí latentní nedůvěry v možnosti těch, kdož jsou součástí politické scény.

A také je vlastně důsledkem přesvědčení, že politické jednání je v zásadě sekundární aktivitou, když primárním zdrojem pohybu je diference referenčních elit -- tedy elit, které vznikají na základě schopnosti správného převodu problému, jednání nebo činností do režimu akceptací. Těm rozumí ti, kdož jej potvrzují právě jako problém nebo jednání. A potvrzují jej tedy opět jen ti, kdo už patří do systému akceptací. Vzniká zcela uzavřený kruh referenčních výroků, modelů řešení a prováděcích technologií moci, jejichž podstatou je mimoběžná rovina sdělení.

Výsledkem je skutečnost, v níž za prvořadé je považováno patřit do okruhů těch, kdož potvrzují akceptace, to znamená vytvářejí étos politiky, neboť ostatní jsou pouze komparsem. Vzniká tak jakási novodobá forma nomenklaturního étosu, neboť cílem je projednání a prosazení pouze těch věcí, které lze dále monitorovat a dozorovat z hlediska možných dalších potřeb uměle produkovaného politického řádu, a to tak, aby vyhovoval referenčním elitám. Ten je poté produkován a úspěšně obsazován především těmi, kdo tuto hru na inscenovaná pravidla politického provozu nejen brzy pochopí, ale především je zcela důsledně orientován na ty, kdož mohou onen nomenklaturní étos dále rozšiřovat, avšak nemohou do referenčních elit patřit.

V tomto režimu je skutečný obsah politiky trvale kolonizován těmi, kdož permanentně vytvářejí skrytá pravidla jeho mimoběžného přesto primárního okruhu politických zadání a zároveň umožňuje dohlížet na celé zbytkové pole -- tj. na sekundární provoz politiky, médii rastrovaným jako věc veřejná. Skoro by se chtělo říci, že české specifikum ostentativní nedůvěry je velmi dobře nastaveným parametrem pro obcházení prostoru, v němž se vlastní politika teprve má odehrávat.

Jen vysoce funkční instance obchvatu občanského režimu života, jeho nároků a možností, neboť na linii střetávání, v oblasti jen zřídkakdy viděného průniku politiky a občanů, se setkává deklarovaný občanský prostor a inscenovaná realita politiky. Vzato důsledně, lze dodat, že díky oné již zmíněné nedůvěře v životaschopnost volné soutěže politických myšlenek jsme svědky toho, jak mediálně formátované obrazy politiků se vcelku nahodile setkávají s vágně vymezenými občany tohoto státu. Výsledkem je jistá parafráze národního obrození, kultivujeme se a přicházíme k vlastnímu sebevědomí tím, jak důsledně zapomínáme, že něco chceme. Skrze clonu zdvojené fikce totiž nevidíme na druhou stranu hřiště.

2. Funkce dobrovolné neschopnosti

Dobrovolná neschopnost je paradoxně chtěným výsledkem jinak vždy prospektivně orientovaných politických cílů. Neboť plnění hlavních politických zadání, tj. např. vývoj ekonomiky, sociální programy, školství, právní prostředí, zdravotnictví atp. je úkol, který vyžaduje dvojí strategii plnění: jednak programovou, to je ta lepší neboť méně náročná verze, a poté tu náročnější, pragmatickou. Způsob, jak lze v našem politickém prostředí věci dělat se ovšem diametrálně liší od toho, jak je lze popisovat. Popsat v programu nějaké politické cíle je téměř totožné jako popsat sekundární chudobu. To znamená připustit, že díky rozhazování budeme stále chudí, byť tomu naše příjmy neodpovídají.

Ano, politické programy nutně musí procházet lázní disciplinace omezením. Z tohoto důvodu je zřejmé, že pragmatická verze politiky je spíše operativním modelem kombinatoriky, který vyžaduje silná pravidla platnosti základních členů celého pole kombinací. A to jsou, při vší úctě k občanské společnosti, stále ještě politické strany.

Nahlíženo z perspektivy posledních let je vcelku evidentní, že operativní schopnost kombinací napříč stranami je stále nižší, pokud jde o možnost řešení velkých politických zadání, a naopak, je stále vyšší, pokud jde o pouhé zachování statu quo referenčních elit. To dále znamená, že pokud se jedno s druhým rozchází, tedy popis cílů se způsobem pragmatické realizace, pak nutně musí nastoupit něco jako kompenzační člen, který poměrně elegantně, rozumí se na české poměry, vyvažuje rozdíly.

Nicméně, aby vyvažování rozdílů bylo vůbec nějak přijatelné, musí být něco obětováno. V českém politickém prostoru je to dávno ověřená strategie Josefa Švejka, totiž dobrovolná neschopnost. Je lépe poukázat na neschopnost, poradit si s rozdílem v politickém a pragmatickém zadání tím, že demonstrativně nabízím neschopnost řešení, lhostejno z jakých, ale pochopitelných, protože zjevných důvodů (např. neprůchodnost parlamentem, nedostatečná podpora atp.), než druhou verzi - poukázat na skutečnost, že politické programy a jejich realizace jsou dva světy, které jsou jen zřídkakdy prostupné, a pokud náhodou ano, pak je to spíše důsledek celé řady selhání nebo celé série mimořádně úspěšných kroků.

Nomenklaturní étos ovšem zasahuje i zde. Namísto odstoupení v případě, že se věci nedají dělat s ohledem na programové zadání, dělají se jen ty věci, které připustíme tím, že dobrovolně ustoupíme. V jiném režimu vidění lze totéž nazvat gramatikou dobrovolné neschopnosti, či jinak, jako naprostou absenci vůle k vítězství za cenu porážek.

3. Rituální gesto zapovězení

Můžeme jej též označit za jakési opravné gesto pro všechny možné verze znevýhodnění, kterou mohou nastat. To by možná byla výstižnější formulace, kdyby ovšem neobsahovala pouze polovinu toho, co se za gestem zapovězení skrývá. České politické prostředí je významně kontaminováno různými formami osobních odvet, přetrvávajících animozit a mediálně a národopisně kolorovaného vzájemného odporu. Jednou z velmi praktických technik, která poněkud uvolňuje zatuhlé komunikační vazby, je právě forma rituálního zapovězení, která, bohužel, spočívá pouze a právě v jednotné akční frontě zákazu proti těm, kdo narušují nepsaná pravidla odmítání.

Žádná politicky zásadní věc, včetně např. volby presidenta, se neobejde bez denunciačních procedur. Procedury denunciace jsou primárně vázány na osobu a z toho dále vyplývá celá technologie praktik zapovězení. Lze to říci i jinak: Dohody, které lze v našem politickém pořádku provést, téměř nezbytně vycházejí z toho, koho a jak lze zapovědět, odsunout a podrobit mechanismům zákazu, jako onu druhou nezbytnou oběť skutečnosti, že každá politická dohoda je podepisována krví, to znamená poznáním toho, že vůle k vítězství se neodpouští a být vpředu znamená beznadějný a neodpustitelný prohřešek, jež jeho nositelé vlečou za sebou, a mnohdy i raději před sebou, jako pečeť, jež v zásadě nesmí být reverzibilní.

Nejde-li ovšem nic takového zvrátit, znamená to, že na řadě musí být vysoká pojistka. A touto pojistkou je právě technologie zapovězení a její průvodní jev, série denunciačních opatření. Aby věc byla hodná úrovně veřejného diskurzu, musí být správně formátována. V tomto případě je jediným vhodným a věrohodným formátem rituální gesto zapovězení, které umožňuje obcházet bez poskvrny i tam, kde politické dohody obsahují hutné dávky nepříjemného odéru. Je poměrně zřetelné, že součástí rituálního zapovězení je i nutná obrana přepisu daných dohod či událostí, a to tak, aby vhodně zvolený formát podporovala, zdvojovala a nikoli naopak. Ritualizace zde spočívá v poměrně jednoduchém opatření -- v odloučení od toho, co se stalo, a to bez výjimky, a přijetí toho, co si vytvoříme jako jistou iniciační verzi daného případu, tj. novou skutečnost. Jinými slovy, měníme jeden socio-kulturní režim popisu politického řádu za jiný. A to s nezbytnou dávkou přesvědčení o tom, že iniciační praktikou může být pouhá změna znamének.

Stručně řečeno, mnohdy zjevně nestačí pouhé přejmenování, v onom orwellovském pojetí, ale musí se jít ještě dál - učinit ze změny znamének rituál dospívání, vyššího pochopení politického reálna a navíc ti, kdož tímto iniciačním aktem projdou, očišťují vše kolem sebe oním aktem zapovězení. Nemohou být infikováni jinou realitou, nemohou být přesvědčeni o jiné verzi skutečnosti, nemohou být ani odvedeni od svých slovníků, jimiž popisují svět, neboť rituální gesto zapovězení už v sobě obsahuje onen ireverzibilní akt: iniciaci vyšším řádem.

Vzniká tak nová série privilegií a také i nová, vyšší forma marginalizace. Svět politiky se jenom dále a dále zavinuje do sebe a generuje realitu prodlev, která říká: není-li dosud něco nově projednáno, nemůže být rituálně zapovězeno nic z předchozího, a tudíž před námi je jen politické vakuum. V něm se pak zjevně daří těm, kteří ničemu nerozumí, do ničeho z výše uvedeného nebyli zasvěceni, ale přesto na žebříčcích popularity mohou stát téměř na vrcholu. K vidění je tak beznadějný stereotyp prodlev, neboť politický život je téměř bez pohybu.

Lze jenom dodat, že v takovémto pochopení věcí je vcelku zřetelné, že politické dění je považováno za skutečné teprve tehdy, je-li na řadě revoluční pohyb. A to jak v řádu politickém, ekonomickém, sociálním, právním. Nelze se proto divit, hledá-li se řešení tam, kde bychom jej raději nečekali, a to pak lze nazvat subverzivní strategií.

3. Subverzivní strategie

Běžně hovoříme o tom, že subverzivní strategie patří spíše do oblasti estetických, herních, sedukativních a jiných technik, ale v našem případě jen vhodně doplňuje nastavený rámec výkladu. Strategie subverze, nebo-li jinak řečeno, aktivity programované na podvracení dohod nebo smluvních závazků, je velmi účinným a často používaným (mnohde zcela nezáměrně) nástrojem vyrovnávání převahy, zvrácení účinku úspěšných kroků jak protivníka, tak i, a řekněme si přímo, že v českém politickém prostředí obzvláště, všech těch, s nimiž spolupracujeme a nejsme schopni unést jejich jakoukoli převahu. Rozumí se, že především tam, kde z převahy jedněch neplynou výhody i pro ty ostatní. Je-li tedy součástí politických dohod dostatečný servis uspokojení v systému nabídek, které určitým vhodným způsobem mírně neutralizuje převahu těch, kdož vyjednávají a rozhodují s úspěchem, pak je téměř vše v pořádku.

Ovšemže to platí do doby, než se ukáže výhodnost možného použití subverzivního postoje. Téměř to občas vypadá, jako by se konečné verze rozmanitých dohod takto programovaly nebo pojišťovaly proti možnému nárůstu subverzivních technik. Dochází tak k poměrně výlučnému jevu, totiž nutnost opanování důležitých dohod režimem, který nápadně připomíná praktiky pojistného rizika.

Není-li totiž v našem soudobém politickém prostoru místo pro zvláštní zajišťovací techniky, je zřejmé, že můžeme očekávat pouze dva hlavní scénáře dalšího vývoje: