17. 12. 2003 / Miroslav Polreich
V minulých dnech (10.12.2003) jsme vzpomněli padesátého pátého výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN. Tato událost neproběhla v našich médií bez povšimnutí, ale rozhodně však bez hlubšího zamyšlení o stavu lidských práv ve světě a hlavně vlastní funkce tohoto, zdálo by se, nezpochybnitelného vznešeného mezinárodně právního institutu.
Deklarace vznikla s cílem chránit přirozené hodnoty člověka. Rozumí se - toho nejpotřebnějšího. A protože, jak je uvedeno v Deklaraci, může člověk rozvinout svoji osobnost jen ve společnosti, je chráněna i tato. Rozumí se - menšinová a v ohrožení. Zdá se, že proti těmto zásadám je nemožné vznésti argument. Není tomu tak.
Náš "moderní svět" se v chápání a realizaci těchto principů posunul vůlí m o c i a poslušnosti mediálního prostředí jinam.
Evropský soud pro lidská práva bude posuzovat žalobu "potřebného" Berezovského - zda mu má přisoudit miliardu dolarů. Tolik o právech jednotlivce. S lidskou společností a zneužitím lidských práv proti ní je to však daleko horší. Jsme vedeni státníky a medii dokonce k pochopení nového prvku lidskosti "humanitárního bombardování", popření zásad mezinárodního práva, univerzálních organizací a v zájmu lidských práv zahájit i válečné operace mocnostmi, které k tomu mají vůli a kapacitu.
Zamysleme se proto nejdříve nad právy jednotlivce, která jsou Deklarací nejpodrobněji ošetřena. Kdysi jsem byl osloven dnešním naším velvyslancem ve Washingtonu panem Paloušem, který ochranu lidských práv vždy nosil na svém tričku, co si myslím o lidských právech. Má odpověď byla velmi stručná: " Martine pro většinu lidstva na naší zeměkouli lidská práva začínají a končí s n í d a n í. To proto, že si nejsou jisti, zda se dožijí druhého dne a tomu byste vy jako křesťan měl rozumět". Nevím zda pochopil, po nynějších jeho aktivitách ve věci práv na Kubě, kde zrovna toto, dle Deklarace prvé právo - "každý má právo na život", bylo svržením batistovské diktatury ustaveno. Otázka lidských práv bude vždy aktuální a to z globálního pohledu. Pokud je tento přístup místně či jinak omezen a preferován, nejedná se o humanitární ale o politické zaměření. To by nám nešlo o zásadu, ale o specifický zájem.
Porušování lidských práv má vždy konkrétní podobu a nelze je odosobnit. Potud je správné, že posuzujeme a zkoumáme situaci na Kubě, Tibetu ale i v ČR. Ano jedná se o rozsah práv i hloubku jejich porušování. "Do smrti nemůže mít klid" ale ten, kdo viděl statisícová zbídačelá předměstí Kalkaty (země je posuzována jako demokratická) či ještě lépe Manily. Zažil jsem to. Afriku v konkrétních podmínkách úmyslně opomíjím. Nemám slov. Jak je to možné, že toto základní lidské právo v těchto zemích je mimo naši pozornost. Kde a proč jsme odložili naše křesťanské zásady a ve jménu čeho?
Podstatný je i vývoj a tendence. Zvláště k historii Číny i Tibetu je nutno přihlédnout z tohoto hlediska. Její dnešní postavení a směřování k mezinárodně politické odpovědnosti se stává zároveň i zárukou stejného vývoje a nutnosti uvolnění i v oblasti lidských práv. I dnešní Tibet je toho důkazem, neboť ne tak dávno v zemi existoval feudálně otrocký řád bez jakýchkoliv práv a to dokonce za vlády duchovních vůdců.. Nevyhýbejme se ani Čečně, i když o ni toho víme nejméně. Nikdo se nikdy nesnažil vysvětlit proč právě v době, kdy ze země odešlo ruské vojsko a administrativa, odešla také polovina čečenských obyvatel. Nastoupil totiž teror, který nelze ani popsat, natož snášet. Násilné řešení čečenské krize Ruskem je neobhajitelné, ale nemůže opravňovat zvláště v dnešní době k obraně terorismu, jak se nechá vyrozumět z některých českých médií.
Nejzávažnější komentář ke dni lidských práv přinesly New York Times. Upozornily na fakt, že egyptská vláda propustila stovky politických vězňů, aby jich další tisíce nechala za mřížemi. Žádné sankce ani akce (Palouš, Havel). Snad proto, že vláda USA podporuje nynější uspořádání v Egyptě dvěma miliardami dolarů ročně. Současnému pojetí lidských práv lze jen velmi obtížně rozumět, stejně tak, proč ti nejpotřebnější mají tak málo zastánců. O Berezovském již byla řeč a doufejme, spolu s ním, že dostane od soudu pro lidská práva svoji miliardu. A nedávno i Petr Uhl pozvedl v Právu svůj hlas po prostudování písemností za práva "hraběte" Kinského z lidskoprávního hlediska. Nic proti tomu. Jen škoda té energie za kterou tito lidé jsou zvyklí a mohou platit. Z hlediska mediálního pokrytí se zdá, že lidská práva jsou v ohrožení právě u této kategorie.
Základním kriteriem pro posuzování mezinárodních vztahů se stal stát v jeho suveréní podobě. Tato zásada, která je podstatou i mezinárodního práva má své kořeny již ve Vestfálském míru (1648) a další vývoj po staletí v podstatě zdokonaloval toto základní kriterium formou nových mezinárodních ustanovení. Byla deklarována rovnost mezi státy, jejich suverenita, mezinárodní právo a postupně ustaveny mezinárodní organizace. Dokonce v univerzální podobě (OSN).
Teprve nyní, po staletích, jsou vyslovovány pochyby o oprávněnosti tohoto mezinárodního uspořádání. Suverenita je pokládána za překonanou a pro globalizovaný svět neadekvátní. Národní zájem rovněž neodpovídá moderní době a patří do minulého, vlastně předminulého století, kdy se moderní národy tvořily. Stejně tak univerzální organizace je neoperativní a proto neschopna řešit nové úkoly a je nutno ji reorganizovat nebo raději ignorovat.
Nastupuje nové kritérium -- individuální člověk a jeho lidská práva. Prostě humanitární hledisko. Jedině toto by mělo být nadále určujícím pro motivy jakéhokoliv mezinárodně politického rozhodnutí. Jedná se o zásadní obrat v mezinárodních vztazích. Popření dosavadních právních i společenských kritérií a postupného historického přístupu, který při své tvorbě v podstatě sledoval humanitární zájem a obsahoval v sobě i demokratizační náboj o čemž pro nás svědčí i novodobé formování českého etnika. Znamená to útok na uspořádání dosavadního stavu. Rozsah tohoto článku neumožňuje celkový rozbor příčin a motivů těchto tendencí ani podrobně charakterizovat její hlavní protagonisty. Pozastavme se pouze nad otázkou zda jsme v rovině ochrany lidských práv a nebo jejich zneužití.
Nechme se poučit od moudrého muže, dnes již nežijícího, Eduarda Goldstückera: "Klasický kolonialismus se sápal na svět tvrzením, že šíříme civilizaci... ...kulturu. A teď jsou po ruce lidská práva. Já myslím, že lidská práva byla objevena jako velmi účinný prostředek rozšiřování mocenského vlivu". (Právo 22. 1. 2000) A kupodivu dodejme souladnou citaci prezidenta Klause: "Dnes velmi módní ideologii lidských práv nepovažuji za neutrální a nevinný koncept, vidím v ní alternativní, záměrně poněkud rozmazanou ideologii a politickou doktrinu." (nedávno při přednášce ve Washingtonu). Tito dva, tak rozdílní pánové, se vzhledem ke své přemýšlivosti zákonitě museli shodnout.
Podívejme se však, zda obavy tak jednoznačně vyjádřené, mají oporu v nedávné historii. Musím konstatovat, že se bohužel nejedná o obavy, ale o skutečnosti s tragickými důsledky.
Pod tímto zorným úhlem a nám je to blízké je nutno se třeba zamyslit i nad otázkou M n i c h o v a . Dodnes se nám události podávají jako falešný pacifizmus, "apatie k utrpení lidí v jiných zemích a politikou appeasementu.......co je nám vlastně po tom, že v Čechách mají problém se Sudetama, proč se do toho plést" (Havel, Listy 5/2003).
Bohužel v Mnichově nešlo o nic jiného než o lidská práva -- práva německé menšiny, kterou terorizovala československá soldateska. A nejen to, dokonce je i zabíjela. Stačí sledovat dobová západní media. Zodpovědné evropské velmoci i jejich veřejnost nebyla ochotna tato bezpráví nadále snášet a přijala ujednání, které bylo veřejností nadšeně vítáno nejen v Londýně, ale i v Paříži. A buďme si upřimni, kdyby v té době existovala CNN, která by ta zvěrstva Čechů přenášela bez přerušení do postelí i kuchyní každé domácnosti, nelze vyloučit, že postoj vůči Hitlerovi by byl ještě vstřícnější. Ano, v Mnichově se jednalo o lidských právech, resp. jejich zneužití. To, že realita byla již v té době jiná a svět si to uvědomil až za rok, není důležité.
Dalším příkladem, který dnes již také není nutno objasňovat a vysvětlovat je otázka agrese proti J u g o s l á v i i . Tam jsme došli dokonce k absurdní definici o "humanitárním bombardování". Znám veškeré podrobnosti, byl jsem členem prvé mise OBSE v Kosovu, kde se zjistil skutečný stav, který neopravňoval v žádném případě způsob dalšího vývoje. Byl jsem osobně účasten a příliš znalý věci, včetně viny i našich představitelů. Dnes existují již knihy, které dokumentují, že se nejednalo o ochranu lidských práv, ale o napomáhání fundamentálnímu terorismu. Kdo pochybuje, ať vysvětlí proč poprvé od éry fašistického Německa musili být vyvražděni v Kosovu všichni židé. Bohužel také pod záminkou lidských práv.
Jugoslávie není však jen věcí našeho svědomí, ale i naší přímé účasti. Na příklad naše arogantní a nezodpovědné odmítnutí naléhavé žádosti I. Rugovy, umírněného představitele kosovských Albánců o zprostředkování dohody se Srby k zabránění konfliktu.
Nechci se znovu dotýkat uměle vytvářené mediální atmosféry. Existují i další závažné věci. Naše ne vždy zodpovědná akademická komunita v řadě případů vede v souvislosti s rozbory otázek týkajících se Jugoslávie studenty způsobem, který je nutí k závěrům, že "mezinárodní právo je nevyhovující a ve svých základech již překonané......může se legálně zasahovat...je třeba vytvořit takové mezinárodní právo a instituce, které budou schopny zasahovat do konfliktů, které jsou sice vnitřní záležitostí,....budeme muset akceptovat, že některé mocnosti budou řešit konflikty dle své vlastní režie." K těmto závěrům servility je dnes veden student vedoucím katedry mezinárodních vztahů specializované fakulty. Mladí lidé se však neradi nechávají odpoutávat od přirozeného chápání věcí a vidí pravé souvislosti a proto nakonec z citované práce zazní výkřik: "Ale na druhou stranu by se někteří mohli mylně domnívat, že souhlasím s mnichovskou dohodou". Ano, rozumíte správně. Obhajováním agrese proti Jugoslávii -- potvrzujeme v podstatě oprávněnost Mnichova a to ještě dnes (Čecháčkové).
Idea lidských práv se stává hlavním nástrojem mocných a univerzální princip lidství zástěrkou mocenského interesu. V jednom případě vede k "nápravám důsledků I. světové války" (Jugoslávie -- Genscher), v jiném k vlivu v ropné oblasti (Irák).
V případě USA, které do Evropy vstoupily 14 body prezidenta Wilsona, hledají ve "své" obhajobě lidských práv pokračování tohoto idealismu, který však "vede k imperialistickému pokušení zvláště tehdy, považuje li se daný národ za vyvolený Bohem či Dějinami přinést ostatním Světlo. Transcendentně ukotvená víra ve vlastní poslání je schopna ospravedlnit jakékoliv prostředky k dosažení nebeských cílů." (Barša -- Hodina impéria). Překážkou těmto morálně ideovým tendencím, které mohou vést až k preventivním válkám je, jak uvádí Kofi Annan, generální tajemník OSN "globální solidarita a systém kolektivní bezpečnosti v rámci Charty OSN..... jakýkoliv jiný systém by vedl k bezprávnému používání síly a to bez omezení. Bylo by to popření dosavadního bezpečnostního systému." Trvání na těchto zásadách je důvodem, proč jsou vyvolávány útoky proti OSN, překvapivě i za servilní asistence dnešního našeho ministerstva zahraničí, přestože univerzální organizace a její pravomoc (Rada bezpečnosti) je jedním za základním prostředků, který posiluje rovnoprávné postavení států naší mezinárodní váhy.
Žijeme ve složitém světě, kde i tak svatá věc jako jsou lidská práva není nejenom svatá, ale velmi snadno zneužitelná. Právě ony se dnes stávají mocenským prostředkem k dosažení snadno definovaných cílů mocenské i ekonomické nadvlády. Na druhé straně nám zbývá starost o miliardáře a hrabata a ti poctiví disidenti, třeba na Kubě, nám plní spíše funkci morální zástěrky než výraz skutečného zájmu o podstatu věci. To bychom ho zaměřili jinam. Všichni víme kam, ale bojíme se.
Vytisknout5.12. 2014 / Jan Čulík
Zajímavé je, že drulákovská debata o kontroverznosti prosazování lidských práv v diktaturách v druhém a třetím světě má významnou a aktuální paralelu v mezinárodním diskursu. Vyplývá z toho, že tvrdošíjné zastávání havlovského a svým způsobem i...