Vážený pane Pošto,

Podle mého názoru není v povědomí českého občana Tibet pouhé území s pozoruhodnou kulturní, náboženskou či geografickou zvláštností, ale je vnímán jako jistý politický pojem. V poslední dekádě je pokládáno za rozumné a snad i účelné zaujmout k Tibetu i osobní vztah. K tomu napomáhá častá mediální kampaň, která, jak jinak, se snaží mít protičínský náboj.

Bývalý president Havel si zvával k humanitárním meditacím dalajlámu do Prahy a jako důkaz obecné zainteresovanosti některé radnice v březnu vyhlašují den na podporu Tibetu. Někde dokonce za jeho osvobození od čínské nadvlády. Vše se děje pod praporem lidských práv a pochopitelně osobním či institucionálním se vymezením proti komunistické vládě v Číně jako přežívajícímu systému. Dosavadní pohled na tuto problematiku byl celkem jednoznačný a u mnohých usnadňující správnou politickou identifikaci dříve pošramocenou. Tím otázka Tibetu dostávala i český rozměr. Jakékoliv jiné uvažování, kladení otázek či zamyšlení se nad problematikou hlouběji se pokládalo, a dosud se mnohde tak děje, za nepatřičné.

Otázka lidských práv bude vždy aktuální, a to z globálního pohledu. Pokud je tento přístup místně či jinak omezen, svědčí to ne o humanitárním, ale o politickém zaměření. Porušování lidských práv má ovšem vždy konkrétní podobu. Potud je správné, že zkoumáme a posuzujeme i problematiku Tibetu. Nemůžeme tím ale odvádět pozornost od stejných problémů jinde. To by nám nešlo o zásadu, ale o osobní zájem. S Tibetem však byla spojena i další otázka, které jsme se dosud důsledně dovedli vyhýbat. Veškerá úvaha musí mít srovnávací hodnotu a být pojímána v celkovém historickém kontextu. Je zajímavé, že v otázce Tibetu jsme tento faktor účelově opomíjeli, včetně základních kriterií právě pro hledisko o stavu lidských práv. Jinak bychom věděli, že teprve 13. dalajláma (dnešní má číslo 14) ve svých reformách zrušil v přežívajícím feudálně otrockém systému tresty jako je vydloubnutí očí, uříznutí nosu a uší, useknutí rukou, utržení nohou a příkaz nosit na hlavě kamenný klobouk. Soudy směl vykonávat každý klášter. Netřeba mluvit o školském systému (země byla z 97% negramotná), jakékoliv obecní správě, nebo postavení žen ve společnosti či majetkových vztazích, byly to pojmy zcela neznámé. Prostě chceme-li uvažovat z hlediska lidských práv, není se čeho zachytit. Jedná se však o dávnou nevratnou historii (začátek 20. století).

Politika ČLR, zvláště v některých obdobích (kulturní revoluce) je rovněž neobhajitelná a to ne ve vztahu k Tibetu, ale ve vztahu k celočínskému vývoji. Dnes je to již také dávná historie, a stejně tak bez možnosti návratu. Dnešní Čína, a je možno mluvit i o její perspektivě, se stala přímou součástí stále více se globalizujícího světa. Není podstatné, zda se nám to líbí nebo ne, je to skutečnost, kterou respektují nejenom USA a Rusko. Ve svém vztahu k mezinárodním problémům s Čínou plně počítají jako se stabilizačním faktorem a spojencem, a to zvláště v případech, které mají svá ohniska v sousedství Číny. Snaha po narušování tohoto chápání není v zájmu dnešního světa, tím méně i našem vlastním. Případně přežívající tendence v tomto směru již nelze označit jako pseudoideologii, ale jako omezenou hloupost. Myslím, že ani toho není třeba se obávat, protože i v Praze dochází k zásadnímu zlomu. Začátkem října proběhla v Praze čtvrtá mezinárodní konference skupin na podporu Tibetu. V programu se již neobjevil požadavek nezávislosti, ale autonomie pro tibetský lid, hledání smíření a kompromisu. Jde o značný posun v přístupu emigrantské "vlády". Kdo však sleduje problematiku mezinárodních událostí, ví, že nejen že mezinárodní společenství s Čínou plně počítá jako s odpovědným faktorem, ale i v otázce Tibetu jsou věci jasné a posunuté právě do roviny porozumění a spolupráce.

Již před rokem navštívili Čínu i Tibet představitelé dalajlámy poprvé od roku 1985. Byly vytvořeny stabilní pravidelné kontakty. Vyslanec dalajlámy navíc po návštěvě Tibetu ocenil ekonomický progres a rozhodující účast Tibeťanů na správě země. Čínu navštívil i dalajlámův starší bratr Gyalo Thondup. Pozitivní vývoj si uvědomuje i exilová vláda, která vydala prohlášení, aby se neorganizovaly protičínské demonstrace, které by nově vznikající vztahy mohly narušit. Je třeba jen doufat, že naše "aktivistické" obecní úřady dostanou český překlad. Předseda senátu Petr Pithart, který převzal záštitu nad pražským zasedáním, by mohl rozumět novému vývoji a dalo by se předpokládat, že osobně k němu inklinuje.

Bylo by politováníhodné, kdyby "malé" české prostředí či lépe naše čecháčkovství se projevovalo dále v kalení vod i v tak zásadních věcech, jako je postavení Číny ve světě, a projevilo svoji omezenost nepochopením pozitivního trendu i v těchto souvislostech. Jednou to snad skončí. Pak se budeme moci dívat na svět sice svýma očima, ale na takový, jaký je.

MIROSLAV POLREICH

Vážený pane Polreichu,

o Tibetu česká média informují spíše okrajově a tibetské otázce nevěnují soustavnou pozornost. Zaměřují se především na osobnost dalajlámy, takže český čtenář nedostává úplný obraz dění v Tibetu a v tibetském exilu. Lze však hovořit o protičínské kampani, když tisk pravdivě informuje o stavu lidských práv v Tibetu a ta jsou Tibeťanům objektivně upírána?

Přestože ve všeobecném povědomí u nás většinou platí, že "Tibet = dalajláma", o problematice Tibetu a lidských práv v této zemi se u nás ví a píše. Rozhodně se však nedomnívám, že by ve jménu Tibetu byla odváděna pozornost od podobných problémů jinde. Možná jsou Tibeťané viditelnější než například Ujgurové či Kurdové, je to však jen díky jejich štěstí v neštěstí: díky osobnosti dalajlámy a nenásilnému boji, kterým si naklonili sympatizanty po celém světě. Problém Tibetu je však navíc specifický svým rozměrem a snad i tím, že jeho úspěšné vyřešení by mohlo nabídnout klíč k řešení podobných problémů jinde. Model dnešní správy Tibetu totiž řada odborníků považuje za kolonialismus kombinovaný s genocidou, který v dnešním světě nemá obdoby. Podle organizace Amnesty International je navíc v ČLR popravováno nejvíce lidí na světě.

Domnívám se, že pojem lidských práv by měl být univerzální v prostoru i čase a že lidská práva lze chápat pouze z absolutního hlediska. I kdyby před příchodem Lidové osvobozenecké armády v Tibetu vládla naprostá hrůzovláda, neopravňuje to dnešní správce Tibetu k očividnému porušování lidských práv. Avšak tvrzení, že Tibet byl na začátku 20. století barbarskou zemí, kde se používaly nelidské tresty, kde nefungoval školský systém a ženy stály na okraji společnosti, jsou nepravdivá. Jsou to tvrzení, která používá čínská propaganda, a nápadně připomínají účelové lži, které u nás šířily úřady do roku 1989.

Kulturní revoluce je dnes sice historií, rád bych však připomněl, že dnešní Tibet zdaleka není růžovou zahradou. Na konci minulého roku bylo v čínských věznicích 208 politických vězňů, o nichž jsou dostupné informace. Několik desítek jich bylo propuštěno, současně jich však byly desítky nově uvězněny. Propuštění vězni (naposledy viz např. výpověď pana Tagna Džigme Zangpo v Praze) bohužel nadále vypovídají o mučení a špatných podmínkách ve věznicích. Z vězení většinou vycházejí s podlomeným zdravím. V poslední době pobouřil celý svět případ Lozang Dönduba a Tändzin Deleg Rinpočheho. V utajených procesech za zavřenými dveřmi byli odsouzeni k smrti za údajné spáchání bombového útoku. První odsouzený byl popraven začátkem dubna, druhý dostal trest s odkladem a může být popraven prakticky kdykoliv. Přitom skutečným důvodem k jejich odsouzení je nejspíš to, že uznávaný duchovní učitel Tändzin Deleg Rinpočhe si svými charitativními, ekologickými a jinými projekty pohněval úřady.

Alarmující je také neustávající příliv uprchlíků z Tibetu. Nebezpečnou cestu přes Himálaj na svobodu každý rok absolvuje řádově 1200 až 3000 Tibeťanů, a to většinou v zimních měsících. Celých 38 % z těchto uprchlíků tvoří děti a mladí lidé, kteří v Tibetu nemají šanci na kvalitní (a mnohdy na jakékoliv) vzdělání. Mnozí z nově příchozích uprchlíků jsou negramotní a do školních lavic poprvé v životě usednou až v Indii či Nepálu. Nejsem si jistý, zdali lze o Číně hovořit jako o "stabilizačním faktoru". Připomeňme zejména železnici budovanou právě do Tibetu. Skutečným důvodem pro výstavbu trati v extrémních himálajských podmínkách je nejen přesun čínského obyvatelstva (a následné "zředění" tibetského obyvatelstva a kultury), exploatace přírodního bohatství, ale i vojenské zřetele. Železnice zvýší možnost přesunu těžké techniky na strategicky výhodnou Tibetskou náhorní plošinu, což zřejmě ovlivní vojenskopolitickou situaci v celém regionu.

V posledním roce všichni velmi uvítali navázání kontaktů mezi Čínou a tibetským exilem. Zatím jde sice jen o jakési "zahřívací kolo", všichni však doufají, že v blízké budoucnosti dojde k zahájení vážného dialogu. V této souvislosti tibetský exilový premiér skutečně koncem září 2002 vyzval Tibeťany a jejich sympatizanty, aby do června 2003 vytvořili atmosféru příznivou pro tibetsko-čínská jednání. Pokud vím, tato prosba byla převážnou většinou vyslyšena i přes to, že skupiny na podporu Tibetu jsou, jako tomu v demokratickém prostředí bývá, velmi různorodé a nejsou v žádném případě prodlouženou rukou tibetské exilové vlády. Rád bych přesto jednu věc uvedl na pravou míru: exilová vláda ve svém poselství vyzývala k pozastavení právě a pouze konfrontačních protestů a zdůrazňovala úsilí vedené nenásilnými prostředky. Přesně do této kategorie podle mého názoru spadá vyvěšování tibetských vlajek na českých radnicích (letos jich bylo 184). Jde o obdivuhodné lidské gesto, za které si rozhodně čeští radní nezaslouží obvinění z "omezené hlouposti" či "čecháčkovství".

I sympatizanti Tibeťanů, včetně těch českých, by uvítali, kdyby na všech stranách došlo k pochopení pozitivního trendu. Přínosné by zcela jistě bylo i zahájení dialogu mezi pro-tibetskými skupinami a čínskou stranou v jednotlivých zemích, tedy čínskými velvyslanectvími. Bohužel pražská ambasáda zatím komunikuje pouze jedním směrem, vydává protestní nóty o "dalajlámově klice" a vede si černou listinu nepohodlných českých občanů, kterým odmítá vydat čínské vízum. Pevně však věřím, že i zde brzy dojde k prolomení ledů a k zahájení dialogu.

MIROSLAV POŠTA

Vážený pane Pošto,

Ve Vašem vyjádření jsem nalezl mnoho stanovisek, která jsou nám oběma blízká či přímo shodná. Jedná se přitom o věci podstatné. Dobře rozumím, že Váš prioritní zájem je ochrana lidských práv a jistě jste v tomto směru mnoho udělal. Vaše definice dokonce myslím je klasická: "měla by být univerzální v prostoru i čase a že lidská práva lze chápat pouze z absolutního hlediska". Naše diskuse ale není jen o Tibetu. Jde spíše o mediální zneužití otázky lidských práv obecně a na příkladu Tibetu zvláště, a tomu bychom neměli sloužit. Dosavadní převažující publikace na toto téma u nás měla jednoznačné funkční zaměření. Jednalo se o politickou kampaň, která v lepším případě vzhledem k protikomunistickému zaměření svědčí o správné identifikaci pisatele anebo se snaží o narušení současné tendence vedoucí ke spolupráci. Navíc v době globalizace, kdy v oblasti mezinárodních vztahů se jedná předně o univerzalitu odpovědnosti. Musím přiznat, že jsem právě z tohoto hlediska vycítil i pozitivní posun v otázce Tibetu, a to nejenom v jeho vlastním vnitřním vývoji, ale i chápání této reality "exilovou vládou".

Uvádíte ale řadu informací, které snadno umístíte v našich médiích, např. v ČT, bez jakékoliv jejich profesionality, která předpokládá oponenturu. Něco musím však odmítnout -- "řada odborníků tvrdí", že se v Tibetu jedná o genocidu -- tak se ale píše už jen v našich médiích. Jinde jsem se s tím již nesetkal. Minulý týden má slova plně potvrzoval na přednášce sinolog Slobodník z Komenského univerzity. Naše média skutečnou genocidu zatajují, a zde se mnou jistě budete souhlasit. Nedávno v Praze proběhla konference o popírání a zapomínání na holocaust a nikde ani slovo, že zcela nedávno došlo k vyvraždění všech Židů albánskými teroristy v Kosovu (pokud neutekli do Srbska). A to je v Evropě. A nikdo neprotestoval. Protesty se zaměřovaly v té době proti ČR a stavbě ve Veleslavínově ulici (v místě hřbitova). Živí nikoho nezajímali.

Rozsudky trestu smrti jsou pro mě také nepřijatelné. Je to nakonec základní podmínka pro vstup do EU. Ale nikdo nedá do souvislosti "šiřitele demokracie" po světě mocí -- USA, s trestem smrti i pro nezletilce nebo lidi nepříčetné. Mám osobní vztah k té zemi. Proto mě to velmi vadí. Popsal jste konkrétně vězněné lidi v ČLR, ale mě jste tím připomněl Guantanámo. Co jsme my dva proti tomu udělali? A co média?

Je třeba si uvědomit, že o "osvobození" Tibetu a advokování ostré konfrontace hovoří jen některá březnová prohlášení "aktivistů" z našich radnic. I dle Vašeho závěru "aby na všech stranách došlo k pochopení pozitivního trendu" se opět plně shodujeme. Ten trend nemá význam jen pro Tibet a ČLR, ale vyjadřuje směřování k porozumění a pochopení celosvětových problémů. K jejich řešení je nutná spoluúčast Číny jako jednoho ze základních pilířů. Její strhující ekonomický vývoj i souběžně probíhající transformace celé společnosti nemůže být bez postupného demokratizačního náboje pro celou ČLR, jejíž součástí, a o tom nepochybuje nikdo, Tibet je.

Vážený pane Polreichu,

domnívám se, že naše diskuse se v první řadě týká právě Tibetu, úlohy ČLR jakožto "odpovědného faktoru" a zaujatosti či nezaujatosti českých médií. Osobně nemám dojem, že bych byl jakkoliv mediálně zneužit. Naopak, jsem rád, že mám možnost vyjádřit se k aktuálnímu dění v Tibetu a Číně, už i proto, že jsem byl jedním z mála českých účastníků zmíněné pražské konference pro-tibetských skupin. Proto se vracím zpět k problematice Tibetu. Není to proto, že bych měl jakési klapky na očích a podobné problémy v jiných zemích nevnímal. Jsem však přesvědčen o tom, že jednou z výhod pluralitní občanské společnosti je, že v ní svobodně vznikají nejrůznější zájmové spolky a uskupení. Naše organizace se specializuje na otázky Tibetu. Jistě je zde ale prostor i pro subjekt, který by se zabýval situací na Guantánamu. Každý musí vycházet ze svých možností a schopností a nikdo z nás si nemůže hrát na spasitele, natožpak na univerzálního spasitele. Chcete-li se tedy starat o zajatce na Guantánamu, můžete si založit skupinu, která by se na tuto problematiku zaměřila. Rádi Vám předáme své zkušenosti a budeme Vám držet palce. Obecné rétorické proklamace nic nevyřeší.

Píšete, že o genocidě v Tibetu se dnes jinde než v českých médiích již nemluví. S tím nesouhlasím. K detailnímu rozboru této právnické otázky zde není prostor a já nejsem právník. Doporučil bych však zprávy mezinárodní komise právníků z roku 1959 a 1960, které zjistily, že v Tibetu došlo ke zločinům genocidy. Na základě těchto dokumentů bylo později přijato několik rezolucí OSN. Problematiku genocidy v Tibetu v češtině nejlépe shrnuje práce pana Radka Váni, která vznikla na Právnické fakultě UK (viz informační server Tibinfo). Autor v ní konstatuje vážné podezření z genocidy v letech 1959-1969 a dále pokračující likvidaci buddhistické víry a eliminaci tibetského etnika a národa v následujících letech, přičemž spáchání genocidy v těchto letech nelze potvrdit. Nedostatek důkazů ovšem neznamená, že genocida v Tibetu páchána nebyla a není. A pokud jde o používání termínu genocida dnes, rád bych uvedl, že zejména ve spojení "kulturní genocida" ho často používá i sám dalajláma. Pokud jde o březnová prohlášení "aktivistů" z českých radnic, která podle Vašeho názoru prosazují ostrou konfrontaci, zajímalo by mě, co konkrétně máte na mysli.

Musím s Vámi souhlasit, že o tom, že Tibet je součástí Číny, dnes oficiálně nikdo nepochybuje. A právě v tom je tragédie Tibeťanů. Ač existují historické doklady o suverenitě Tibetu a nárocích na ni, žádná země Tibet neuzná. Nad historickými fakty a lidskými právy vítězí jazyk obchodu a peněz.

MIROSLAV POŠTA

Vážený pane Pošto,

Nechci se starat o zajatce na Guantánamu. Má obava je daleko hlubší. Jak je možné, že demokratická zem může vybočit ze svého amerikanizmu - tak jak mu dosud rozuměl svět - i svého právního systému. Nakonec i ze systému mezinárodního práva a OSN. Jinými slovy bezpráví v zájmu lidských práv. Tibet jako celá Čína se stal otevřenou zemí (nedávný nadpis regionálních novin u nás zněl "Tibet uzavřená země", bohužel dle informací Vaší organizace). Čínskou propagandu nepotřebujeme. Dnes navštěvují Čínu ročně milióny lidí a nárůst je 30% ročně, sto tisíc jich míří do Tibetu. Třetina všech špičkových vědců vystudovala ve Spojených státech. Má známá lékařka, která Tibet několikráte pracovně navštívila, hovoří s uznáním o školském systém a zdravotnictví. Není ani pravda, že lži se u nás o Tibetu šířily do r. 1989. Čína nebyla oblíbencem minulého režimu, ale ani Rusko (Gorbačovo), a překvapuje, když dnešní media přejímají v obou případech jakešovské argumenty i žargon. "Aktivisté" z některých radnic požadují pro Tibet svobodu. Sám správně potvrzujete, že to není možné. Pak je to jen fráze ke správnému politickému zařazení se.

Nejde o Tibet a ani o lidská práva. Jde o média, která podstatně ovlivňují veřejné mínění. Když jsem četl Váš dopis, v ČT člen organizace "Člověk v tísni" popisoval dlouze malým dětem, kdo je Che Guevara na jeho zakrvaveném známém portrétu "ten zlikvidoval na Kubě kapitalismus" -- jak prosté. Ano, rozumíte dobře, je to ta nejspodnější mediální forma obrany Batistovy fašistické diktatury, a ten pán samozřejmě věděl, že nešlo o kapitalismus (Castro byl vítán v USA jako hrdina). Krátce před 11. září nám stejná TV promítala hodinový oslavný program o Talibánu a nedávno spolupracovník výše jmenované organizace kritizoval prezidenta Bushe za jeho postoj k terorizmu. Je toho mnohem, mnohem víc, co bychom si již neměli nechat líbit...

Václav Bělohradský napsal: "V naší zemi jsou po konci totalitarismu komunismy dva -- jeden se jmenuje komunismus a druhý antikomunismus. Oba jsou stejně nebezpečné." (Právo 24. 6. 98) Nevím, když antikomunismus má plný mediální prostor a nenese žádné riziko. Protože ovládá téměř veškerá media, tak ani riziko argumentu.

MIROSLAV POLREICH

Vážený pane Polreichu,

Jen objasnění problematiky Tibetu by vyžadovalo mnohem více prostoru. A stejně rozsáhlá by mohla být debata o médiích. Zde jen několik závěrečných poznámek. Tibet za otevřenou zemi nepovažuji. Málokdo si dokáže představit, co například musejí absolvovat uprchlíci, kteří se chtějí dostat z Tibetu do Nepálu a potom do Indie. Vím to, protože jsem s mnohými z nich osobně hovořil. Ano, do Tibetu přijíždějí desetitisíce turistů. Mnozí z nich však přijíždějí na několik dní jako návštěvníci skanzenu a pod povrch neproniknou. Ano, mnoho Číňanů dnes studuje v zahraničí, nikoliv však Tibeťanů. Čína, respektive Tibet, tedy otevřené jsou, nikoliv však pro všechny a v obou směrech.

Souhlasím: čínskou propagandu nepotřebujeme. Nepotřebujeme žádnou propagandu a neměli bychom vidět věci černobíle. Čína hovoří o osvobození Tibetu, o jásajících davech a obrovském pokroku. Někteří kritici naopak tvrdí, že Číňané nic dobrého nepřinesli. Pravda je někde uprostřed. Čína samozřejmě přinesla materiální pokrok, vybudovala například ony nemocnice a školy. Ptejme se však také, komu slouží. "Svobodu" můžeme chápat buď jako plnou administrativní nezávislost, nebo jako absenci nejrůznějších omezení a nebezpečí a možnost důstojně žít. A právě o svobodu v druhém slova smyslu jde dnes v Tibetu především. Vzhledem k tomu, že už nebudete moci reagovat, problematiku českých radnic dále rozebírat nebudu. Pokud jde o média, jejich stav u nás jistě není uspokojivý. Nemyslím si však, že je ovládá antikomunismus. Jistě, v médiích jsme svědky mnoha chyb a šlápnutí vedle. Do doby, než se z novinářů stanou neomylní superlidé, nezbude nám než spoléhat se více i na ostatní prvky občanské společnosti.