Byli jsme dvakrát okupováni a od r. 1918 jsme zažili celkem 27 let okupace a 45 let nezávislosti. Z této zkoušky určitě Česko vyšlo jako stát se silnou demokratickou tradicí - proti fašismu hájilo demokracii až do německé okupace a v obnově demokracie po založení komunistického státu mu zabránila jenom okupace sovětská. Nedá se tedy sice tvrdit, že by 20. století Česko přežilo v nepřerušovanoé suverenitě, ale nedá se ani tvrdit, že by ztratilo svou integritu.

Vstup do Evropy rozhodně tento pokus o obnovení české státnosti může ukončit. I když podle současných pravidel bude mít Česká republika právo spolurozhodovat v zásadních otázkách evropské politiky, bude pokračovat silný tlak na centralizaci moci v Evropě, která by Evropě umožnila stát se rovnocenným partnerem světových velmocí.

Sílu i slabost současné Evropy i České republiky nejlépe ukázala krize kolem obsazení Iráku. Bohužel česká vláda, poprvé od znovunabytí suverenity (a poprvé v novovdobé historii), ukázala, že jen s podporou parlamentu byla schopna alespoň částečně odolat tlaku USA, aby se Česká republika podílela na porušení mezinárodního práva.

Irácká krize ale také ukázala neschopnost Evropy sjednotit svůj názor a zpochybnila tak roli budoucí sjednocené Evropy jako světové velmoci. Česká republika se tedy zatím nemusí obávat, že se stane zanedbatelnou provincií Říše, na jejíž rozhodování bude mít jen zanedbatelný vliv. V tom bude možná sdílet pocity i s Angličany, Francouzi a Němci a tak by si Evropa mohla zachovat naději, že vytvoří opravdu fungující mnohonárodnostní a mnohostátní demokracii.

Striktní dodržování demokratických pravidel ve vnitropolitickém životě a mezinárodního práva v zahraniční politice by mělo být tím nejjednodušším receptem, jak tohoto cíle dosáhnout. Představa, že věci proběhnou tímto způsobem je ale nejspíš naivní. Např. už v současné době mají Rada Evropské unie a Evropský parlament na stole návrh protiteroristického zákona, ve které je terorismus definován jako jakýkoli "akt zastrašování" mající za cíl"významnou změnu politických, ekonomických nebo sociálních struktur" a za terorismus by tak mohli být trestáni i lidé, kteří s terorismem nemají nic společného. Není mi jasné, proč by evropské státy měly mít tak velkou moc nad svými oponenty. Mimochodem tato definice terorismu je horší (tj. umožňuje potrestání většího okruhu skupin, které nemají nic společného s terorismem, jako teroristů) než definice terorismu použitá v americkém Vlasteneckém zákonu.

Tento návrh protiteroristického zákona je dílem Evropské komise, která je výkonným orgánem Evropské unie. Její členové jsou dosazováni členskými vládami, ale skládají přísahu Evropské unii a od přísahy nepodléhají vládám, které je delegovaly. Hlavní roli při schvalování navržených zákonů má ale jestě stále Rada evropské unie, tvořená ministry členských států.

Doufejme, že návrh protiteroristického zákona v současné podobě neprojde, stejně jako nedávno předložený návrh ústavy Evropské unie, který by vytvořil demokraticky obtížně kontrolovatelné mocenské úřady evropského prezidenta a evropského ministra zahraničí, které by mohly vést i k oživení snů bývalých evropských koloniálních mocností o obnovení "Říše".

Pokračování českých dějin i zachování evropské demokracie je tedy závislé na zachování práva veta členských států Evropské unie v Evropské radě, složené z šéfů vlád členských států, která má hlavní slovo v zahraniční a bezpečnostní politice Evropské unie.

Protože ale k referendu o vstupu České republiky do Evropské unie dochází ještě před vznikem ústavy Evropské unie, můžeme jenom, snad oprávněně, doufat, že česká vláda bude mít právo veta i v případě hlasování o evropské ústavě a že vystoupí z dimenze úřednické poslušnosti a použije ho, pokud předložená ústava Evropské unie bude spíše než demokratickou Evropu formovat Říši obtížně kontrolovatelné moci.

Pro Evropu i pro celý svět by bylo nesporně užitečnější, kdyby Evropa dala příklad mnohonárodnostní a mnohostátní demokracie než kdyby se stala další neokoloniální mocností bojující o co největší podíl z vyčerpávaných zásob světových surovin, místo aby hledala nová řešení. Pokud i cestou maximální demokracie dosáhne Evropa velmocenského postavení ve světě, bude existovat naděje, že její moc neztratí morální obsah, jak se to v současné době děje v případě USA. Za těchto okolností by si Česká republika mohla i v Evropské unii zachovat integritu svého národního charakteru formovaného novodobými českými dějinami.

Všechny tyto úvahy ale obsahují příliš mnoho kdyby vzhledem k budoucímu uspořádání Evropské unie a tak bych si nedovolil nikomu radit, aby volil pro nebo proti vstupu České republiky do Evropské unie.