Už samotná povaha médií, která je daná nutností se neustále přizpůsobovat měnící se situaci, je nakloněna přesvědčení, že není nutné (ani možné) všechno, co prochází jejich filtrem, dostatečně verifikovat. Navíc je záhodno být u všeho, vůbec nejlépe jako první. V závislosti na šíři proponovaného spektra a jeho zaměření ( čím užší, tím specializovanější) adresátů je stanovena propustnost filtru, což následně média kategorizuje, samozřejmě s přístupem marketingových strategií, na média tzv. bulvární a média tzv. seriózní.

Toto binární třídění má o povaze média daleko vyšší výpovědní hodnotu než třídění podle způsobu přenosu. Tudíž můžeme mluvit o různých formách vytváření a zprostředkování skutečnosti v univerzálních soudech. Povaha seriózního média je myšlena tak, že kvalita jeho produkce vychází nejen z erudice nebo kvalifikace, ale hlavně z určitého etického kodexu, který je ostatně prohlášen explicitně.

Nejprve přesycení mediálního trhu a jednak i zpřetrhání formálních vztahů mezi médiem a určitou ideologií pobízí jednotlivé subjekty ke snaze o maximální působení na první signální soustavu, na tu složku osobnosti, která hodnotí okamžitě. Proto je nutno optimálně přizpůsobit "obsah i obal". Většina lidí si klidně vezme Právo do pravé a Lidovky do levé ruky, stejně jako bez problémů přepíná mezi hlavním zpravodajstvím Novy ČT ( přirovnání není adekvátní, neboť mezi českými audiovizuálními médii není nastolen symetrický vztah).

Strach mediálních pasáčků pasoucích své stádečko na opravdových, travnatých loukách z toho, že jejich ovečky přeběhnou vedle, kde je jim tráva přibarvována a ochucována, aby byla chutnější k pozření, je vede k tomu, že sice nemohou přejít na stejný způsob vykrmování, ale snaží se udržet své ovečky tím, že jim jejich poživatinu alespoň nasekají a předžvýkají, aby ji nemuseli tak dlouho trávit.

Jelikož však seriózní média neplní pouze funkci informační, ale i konfrontační, musela se tato metoda projevit i zde, což však není tak jednoduché, jelikož jsou tyto oblasti navzájem rozdílné, co do povahy i co do parametrů. Zkrátka určitou analýzu nebo názor nelze jednoduše oblékat a zastřihávat podle normy, protože ono tomu pořád někde něco čouhá a vůbec je to takové nekonfekční.

Analýzu nelze ze zjevných důvodů banalizovat, zhušťovat a zkracovat tak, aby ji adresát vstřebal jedním dechem. Proto se volí jiná strategie - zásadní je výběr tématu. Určitě zajímavější je pokus o odkrytí rozporů ve vedení strany než pokus o zhodnocení růstu HDP. Nelze-li se vyhnout takovému tématu, je nutné dát mu nějaký emocionální náboj, čehož je nejlépe dosaženo zvýšenou agresivitou, která činí konfrontaci i pro nezávislého pozorovatele přitažlivější.

Metonymicky by bylo možné takový postup nazvat "ideataimentem" - autor analýzy či polemiky sice přímo nezkresluje fakta, ale předkládá je v psychogizující rovině, aby vzbudil zájem. Ten sice vzbudí, ale hodnota takového počinu je diskutabilní. Sice odhalí pozorovateli nějakou situaci k posouzení, ale zároveň se zaměří na případný spor a odvede pozornost od jeho podstaty.

Mezi takové postupy patří třeba uvádění jmen bez jakýchkoliv titulů (pan Klaus nebo prezident Klaus zní jinak než pouhé Klaus), uvádění nedokazatelných soudů (třeba vláda jedná nejhůře v moderních dějinách") nebo účelové napadání ustálených historických faktů (třeba tvrzením, že Jan Hus byl sebevražedný exhibicionista). Výčet takových fíglů by mohl být velice bohatý.

Zajímavá je i případná reakce konfrontovaného subjektu. Vesměs je konstruována stejnou technikou, za účelem obhajoby vlastního stanoviska. To by bylo v pořádku, pokud... Pokud by výsledek takové konfrontace přinesl alespoň stín objasnění daného problému.

A jsme zase u formy, která nedovoluje víc, než vést nějaký spor, aniž by z něj vyplynulo, na čí straně je pravda nebo právo. Komentáře, analýzy i fejetony obsahují hodnocení a hodnocení sebou nese určitou kvalitu, která mu dává obsah. Média však tento fakt pomíjejí a zprostředkovávají tato hodnocení stejně jako běžnou zpravodajskou informaci.

Místo, aby byl vytýčen vztah mezi dvěma protichůdnými hodnoceními, ocitají se tato hodnocení vedle sebe jakoby bez vztahu, izolovaně a samozřejmě.

Toho s poťouchlým uspokojením hojně využívají politizovaní jedinci a skupiny k vlastnímu morálnímu zdůvodňování, protože nemusejí mít strach z odhalení úmyslně scestných proklamací.

Nádherným příkladem takového jednání je úterní "příspěvek" M.Macka na stránkách LN, kde se autor nerozpakuje dávat na odiv svou duševní nedostatečnost a v klidu obviňuje svobodné matky z parazitismu na státu, zpovídá se ze své náklonnosti k maloměšťáctví a zároveň přepisuje dějiny ("odhaluje" "skutečné pohnutky" Jana Husa).

Podobné věci se přitom v médiích dějí s železnou pravidelností dlouhé a ničím nerušené měsíce.

Absence etické sebereflexe v případě zmíněného periodika se dá vyjádřit slovy "Von je to sice blbec, ale dobře se prodává". Jistě, i mě každé úterý zajímá, zda-li bude opět posunuta hranice autorovy sebekarikatury.

Zdaleka nejdále se ale podařilo dojít v kategorii rozhovorů. Mohlo by se zdát, že rozhovor je postaven na akci, kterou představuje otázka, a reakci, reprezentované odpovědí. Nemusí tomu tak být vždy. Rozhovory často končí "patem" - hned na svém počátku. Je nastoleno schéma, které vzniká při vedení mediální polemiky - odpověď je s otázkou ve vztahu kauzálním, nikoli logickém.

Člověk se snadno dovtípí a řekne si, vždyť zpovědník má v případě nevhodné odpovědi možnost otázku zopakovat? Ejhle, chyba, po stejné otázce přichází naprosto stejná odpověď. Umožňuje to víra v princip vícekrát omílané lži, která se tímto legitimizuje, a v přesvědčení, že nelze rozhovor stavět na jedné otázce a zpovědník určitě přejde dál.

To ani neberu v úvahu absolutně využívané možnosti autorizace ve smyslu sebestylizace ( aby náhodou neproklouzlo něco nepatřičného).

Ještě zajímavější je taková debata vedená na obrazovce. Televizní pořady mají z časových důvodů přísnou a neměnnou strukturu, rozhovor tudíž nemůže být prodloužen, nemůže být využito více metod, které by nakonec vedly k dialogu a nikoli k dvěma monologům bez souvislostí.

Opravdu spektakulární byl v tomto smyslu výkon soudruha Grebeníčka v pořadu Otázky Václava Moravce. Zpovídaný prokázal vynikající znalost stranického programu, protože na všechny otázky odpovídal výňatky z něj. Bohužel, někde došlo k poruše mechanismu, neboť paměť soudruha dr. Grebeníčka často spouštěla chybné články, které neodpovídaly zadání.

Bylo to k popukání; hloubavější pochopí absurditu takového jednání, jenže tzv. veřejné mínění tuto schopnost postrádá, a tak se oficiální prohlášení oficiálního činitele stává smutnou skutečností - k radosti činiteke samého. Napadá mě pouze termín - propaganda.

Tohle všechno bychom mohli pominout, kdyby média nedisponovala jedním důležitým atributem. Tou rozhodující veličinou na miskách vah je autorita médií. Ačkoli nelze srovnávat publikační práci vědeckou a publikační činnost žurnalistickou, veřejné mínění oba tyto rozdílné fenomény směšuje pojmem "intelektuál", který, aniž by sám chtěl, syntetizuje v sobě autoritu pocházející z odlišných zdrojů. Nechci se nikoho dotknout, jistě je plno novinářů s patřičně interiorizovanou mírou zodpovědnosti, cti a vzdělání, ale tato premisa zůstává čistě individuální.

Pro společnost by bylo dobré provést demytizaci médií a odhalit je v jejich skutečné podobě, tzn. odstranit oltář mezi nimi a jejich konzumenty, protože když už musíme v tomto případě konzumovat, pak bez falešné příchutě něčeho delikátního. Tím se však dostáváme do začarovaného kruhu, ve kterém chceme, aby společnost formovaná médii zrevidovala svůj vztah k nim. Mám neblahé tušení, že k této bitvě nemůže dojít.

Bohumil Kartous, student základů společenských věd na PdF MU