Trvalým nešvarem českých médií je obecná nedůslednost. Jen vskutku málo tuzemských publicistů si dá práci podívat se na všechna související fakta v těch často až bombasticky podávaných "kauzách". Tím čtenáři dostávají až následky takových případů, aniž by též znali všechny jejich příčinné souvislosti. Což je i "věc" Michala Zítka, "trestaného" za jeho vydání knihy německého diktátora a válečného zločince Adolfa Hitlera Mein Kampf. Přitom stačí pozorněji se podívat do usnesení českého Nejvyššího soudu z července minulého roku, na jehož základě byl Zítko tento týden znovu odsouzen.

Obecně se většinou mluví o tom, že dle Listiny základních práv a svobod, která je součástí české ústavy, je takové odsouzení nezákonné. Nikdo už ale nedodává, že čl. 17 této Listiny sice mluví o svobodě projevu a o právu na informace, ale že má celkem pět odstavců, z nichž ten čtvrtý dává českému Parlamentu možnost tuto svobodu omezit zákonem, jde-li o omezení "v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti."

Právě tento odstavce totiž loni Nejvyšší soud použil k tomu, aby původní Zítkův odsuzující trest sice zrušil, ale namísto aby celé toto řízení zastavil (což mohl), vše vrátil státnímu zástupci (obžalobě) k novému projednání. Bylo tedy jen na obžalobě, zda Zítka opakovaně postaví před soud nebo věc odloží. Jelikož obžaloba je právním názorem Nejvyššího soudu vázána, použila právní kvalifikaci s nižší trestní sazbou, Zítka opět poslala před soud a ten Zítka znovu odsoudil -- a to mírněji než předtím a bez milionového finančního postihu. Nyní tedy Zítko dopadl mnohem lépe a navíc finančně ušetřil.

Celý problém této "kauzy" je ovšem zavinut v mnohem hlubších příčinách. Například v přístupu české justice k trestnosti veřejných projevů. Zatímco totiž komunistický režim byl už v roce 1993 zákonem prohlášený za zločinný a přesto žádný z jeho "propagátorů" z řad dosud aktivních politiků, soudců, státních žalobců, policistů, učitelů, novinářů a v neposlední řadě i pořád oblíbených popových umělců potrestán nebyl, Zítko jako "propagátor" historicky starší ideologie trestán je. Pro koho tedy právo v tuzemsku vlastně platí?

Veřejné knihovny jsou stále zavalené knihami o zločinném marxismu leninismu, stovky komunistických soudců, prokurátorů, policistů, novinářů a učitelů stále působí na svých postech, komunističtí herci a popzpěváčci (často se holedbající prezidentskou přízní) s láskou vzpomínají na své úspěchy z dob komunismu, čímž ten komunismus veřejně propagují, a ke všemu jsou ještě komunisté velice silnou a rozhodující parlamentní stranou. To vše je tedy zcela v pořádku a jenom ten, kdo nemá stejnou či podobnou minulost smí být šikanován?

Je tedy nejvyšší čas, aby tuto kauzu projednal český ústavní soud. Poněvadž jen ten může rozhodnout, že ve vpředu uvedeném tuzemském celospolečenském klimatu se vydání jedné knihy trestat nesmí. Projednávání této věci až Evropským soudem pro lidská práva by už totiž byla pro ČR pořádná mezinárodní ostuda.

Celé usnesení Nejvyššího soudu ZDE