Pro celou společnost má důraz na vnějšek zhoubný vliv: vytváří kasty, podporuje privilegia a nahrává farizejství a tartuffovské falši. Všechna náboženství ve svém reálném životě k vnějškovosti silně tendují a Ježíšův projekt v tomto smyslu představuje věčný a ostrý boj s nesmírně silnou tendencí lidského ducha defraudovat vnitřní, problematizující božský impuls, vyměnit ho za jasnou neproblematičnost vnějšku. Z toho, jak urputně největší z apoštolů bojuje proti židokřesťanství, můžeme nepřímo usoudit na to, jak v jeho době toto pojetí Kristova poselství bylo vlivné, jak nesmírně ohrožovalo Pavlovo vlastní svědectví o Kristu. Obřízka je zesměšněna slovem rozřízka, které bude patrně asociovat rozkol, smrt a zranění.

A přitom Pavel rozhodně nebyl tím, kdo by z vnějšího hlediska v judaismu neobstál. Sám hned v dalším textu upozorňuje na to, že pokud se někomu zdá, že může spoléhat na vnější věci, on, Pavel, na ně může spoléhat tím víc. Konkrétně píše, že byl obřezán osmého dne (po narození), že je z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů. Hlásil se, jde-li o přístup k židovskému zákonu, k farizeům, pronásledoval horlivě církev; z hlediska spravedlnosti podle zákona byl bez úhony. Čteme však dále tato apoštolova důležitá slova: "Ale cokoli mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista -- spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání."

Základním předpokladem křesťanství je přesvědčení, že zákon nikomu z lidí nestačí k tomu, aby došel spásy. Komukoli by zákon stačil, ten by nepotřeboval smrt Boha na kříži, nýbrž mohl by vlastní zásluhou, vlastním úsilím při dodržování zákona spásy dosáhnout. To, že za nás umřel na kříži Bůh, to není pouze cosi, co tvoří pendant k zákonu, nýbrž Kristem vstupuje na scénu úplně jiná logika a jiný pohled. Nejde jen o to, že člověk podle zákona bezúhonný, člověk vzorný co do dodržování jednotlivých liter není až zas tak čistý, jak se zdá, že totiž potřebuje smrt a vzkříšení samého Boha, aby mohl vstoupit do Božího království. Apoštol Pavel -- a toho si povšimněme -- odepisuje všechno, co mu bylo před zákonem ziskem, jako ztrátu. Rozumějme tomu dobře: mohlo by se totiž zdát, že všechno to Pavlovo dodržování zákona, všechna ta jeho bezúhonnost přece jen nějakým ziskem je, ačkoli ne takovým, aby mu umožnila vstoupit do království Božího. Anebo když už ne tohle, tak by se aspoň chtělo říci, že dodržování zákona pro něj nebyla žádná ztráta. Jenže to je právě zásadní omyl. Apoštol jasně říká, že všechno, co mu bylo ziskem, odepsal pro Krista jako ztrátu. On sám byl kdysi horlivým farizejem, musel tedy při konverzi udělat skutečně veliký obrat, a proto ho židokřesťanství nemohlo uspokojit. Viděl totiž křesťanství jako radikálnější rozchod s důrazem na literu a na vnější obřady. Jako vhodnou cestu k novému promýšlení tohoto jádra křesťanství si vezměme v tomto konkrétním případě Pavlovo svědectví o sobě samém. Když píše o tom, že byl osmého dne obřezán, když se hlásí k farizejskému (tedy přísnému) vnímání zákona, spojuje svou horlivost s pronásledováním církve a vlastně ihned potom sám sebe prohlašuje za spravedlivého bez úhony podle zákona.

Dnes býváme často svědky toho, že se zákon, který dal Hospodin lidu při exodu Izraelců z Egypta, interpretuje vlastně jako zákon křesťanský, jako zákon, jehož pro křesťany a pro naši dobu nevhodná přikázání se zamlčují, kdežto cokoli se naopak hodí, to se zdůrazňuje a pokládá za platnou literu. Ovšemže osudem litery, ať jakékoli, vždy bude její různá interpretovatelnost a její zneužití zákonictvím. Jenže tu, v Písmu, přímo z pera apoštola Pavla čteme, že pokud někdo pronásledoval křesťanskou církev, byl podle zákona bezúhonný. Zajisté stejný výklad zákona měla i většina soudobých judaistů -- a apoštol se nijak nesnažil jim zákon ukrást a vyložit ho znovu, jinak. Apoštol princip zákona-litery prostě odmítá naprosto a bojuje proti němu všude, v čemž následuje Krista Pána. Kristus jasně a mnohokrát řekl, že jeho přikázáním je láska (J 15,12; J 13,34), že v přikázání lásky je shrnut všechen zákon (Mt 22,34-40), odmítá morálku založenou na vnějších ustanoveních (Mt 15,15-20), porušuje svaté židovské přikázání soboty kvůli lásce (Mt 12,7-14) a slova o tom, že ani písmenko nepomine ze zákona (Mt 5,18-19), uvádí v praxi tím, že po nás chce mnohem více, než chce zákon (Mt 5,20). To mnohem více je pochopitelně právě láska, což se jasně ukazuje v jeho kázání na hoře, kde Pán vytyčuje křesťanům povinnosti, které lze pochopit jedině v duchu lásky, nikoli v duchu litery. V souladu se zákonem může být a je, jak říká Bohem inspirovaný apoštol Pavel, pronásledovat církev, avšak Ježíš Kristus, který byl přibit svými trýzniteli na kříž, žádá Otce o odpuštění pro ně (L 23,34).

Nyní snad lépe můžeme pochopit, že Pavel pro Krista odepsal svou spravedlnost podle zákona jako ztrátu. Pavel považuje dokonce všechno za ztrátu, protože je mu nade vše Kristus. Tehdy byl bez Krista, nyní je s Kristem. Nevyměnil jeden zákon za druhý, nýbrž zákon za Krista. Všechno ostatní kromě Krista odepsal a pokládá to za nic, aby získal Krista... u toho se zastavme. Je samozřejmě rozdíl mezi literou a láskou, avšak stejně tak je rozdíl mezi hlásanou láskou a láskou žitou -- tím spíše pokud ta žitá láska vstupuje v osobní vztah s námi. Ježíš nepřišel proto, aby nás pouze poučil, jak máme milovat, nýbrž on miloval a miloval nás, vstoupil s námi do vztahu. Láska je život, litera je smrt (2K 3,6)... oč více je však láska životem, když se uskutečňuje ve vztahu k milujícímu Bohu, který za nás umřel na kříži! To už je skutečně velmi vzdálené zákonu a jeho liteře. Tady nejde o to, aby člověk dosáhl spravedlnosti plněním něčeho, ale aby ze vztahu (tedy z víry -- srv. Ga 3,6-12) k milujícímu Bohu žil lásku, a to je nejspíše obsah oněch Pavlových slov, která následují hned poté, co apoštol řekl, že všechno ostatní kromě Krista odepsal, aby získal právě Krista. Tehdy pokračuje takto: "...a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista -- spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení."

Není jednoduché proniknout hlouběji do apoštolova chápání zákona a ospravedlnění skrze víru (jež zdůrazňuje ve svých listech často, např. Ř 3,22-25; Ef 2,8). Zkusme si proto uvědomit, co o zákonu říká v sedmé kapitole Listu Římanům. Předně říká, že ti, kdo věří v Krista, umřeli zákonu a jsou pro zákon mrtví-- tak jako zákon neplatí pro zemřelé, tak neplatí ani pro věřící křesťany. Ti tedy slouží Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona (Ř 7,6). Dále Pavel velmi mistrně rozlišuje zákon a naše poznání zákona: zákon sám je svatý, ale my bychom nepoznali hřích, kdyby nebylo zákona. Jistě by bylo velmi absurdní domnívat se, že existencí zákona povstal hřích, proto musíme nejspíše trvat na tom, že naše poznání zákona je nějak příčinou našeho hříchu. Lze to vidět už na prvotním hříchu, kdy pokušitel velmi dobře nakládá právě s tím, že Adam i Eva mají zakázáno jíst ze stromu ovoce. Náš duch se tváří v tvář zákazům a příkazům chová tak, že je v pokušení je buď překračovat nebo naopak dodržovat jen jako mrtvou literu (s příslušným slepým rigorismem a fanatismem). Apoštol Pavel to jasně říká (Ř 7,11): "Hřích použil přikázání jako příležitosti, aby mne oklamal a tak mne usmrtil." I proto hned dále apoštol trvá na tom, že zákon je svatý, avšak on sám, on Pavel je hříšný.

Jeden zákon v apoštolovi podle jeho vlastního svědectví bojuje se zákonem druhým: když Pavel souhlasí ve své nejvnitřnější bytosti se zákonem Božím, přece je nakonec zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují jeho údy (Ř 7,22-23). Můžeme tedy říci, že jeden je zákon, jak ho myslel Bůh, to je zákon lásky, láska sama (Mt 22,34-40), tedy zákon, který nám sdělil přímo sám Bůh Kristus v kázání na hoře tak, aby z něj nebylo změněno ani písmenko, aby se totiž ukázal plně ve svém duchu, plně protože ve svém duchu. Jiný zákon je ten, jenž se v průběhu věků všelijak měnil ve různých interpretacích, zákon litery a farizeů. Člověk se musí rozhodnout pro lásku a zapomenout na literu, má-li naplnit zákon Boží -- pokud to ovšem neudělá, bude ho litera deformovat, bude mu pokušením a důvodem ke hříchu. Skrze přikázání hřích ukáže celou hloubku své hříšnosti (Ř 7,13) a litera člověka zabije (2K 3,6). Bůh dává svůj zákon člověku do srdce (Ř 2,15), ať už je jakéhokoli vyznání, a člověku ho dosvědčuje jeho svědomí, jak říká apoštol. Tak je Bůh aktivní zdroj všeho lidského spasení, neboť ze své milosti dává člověku do srdce svůj zákon, tedy onen zákon lásky, o němž jsme před chvílí mluvili (nikoli zákon litery). Proto taky lze říci, že něco v nás navzdory veškeré výchově a veškerému světovému pořádku nalézá na extrémních Ježíšových požadavcích z kázání na hoře cosi vysoce ušlechtilého -- čemu však vlastně nikdo z lidí díky svým hříchům nedostává. A proto potřebuje milost odpuštění, o čemž Pavel mluví v Ř 8,1: "Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti." A později shrnuje (Ř 8,6): "Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj."

Tedy můžeme říci: díky Kristově oběti na kříži můžeme dosíci spásy životem z Ducha, ačkoli ho nežijeme dokonale a stále se topíme v hříchu (v hříchu nikoli podle litery, nýbrž v hříchu podle Ducha, tedy v nelásce). Proto spravedlnost z víry v Krista nebo spravedlnost z Boha založená na víře, jak o nich hovoří apoštol Pavel v naší pasáži z Listu Filipským, je spravedlnost založená na tom, že životem z Ducha, který k nám hovoří jakožto zákon v našem srdci napsaný Bohem, můžeme stejně jako Abrahám (Ga 3,6-12) dosáhnout spásy, a to díky milosti Boží, dané nám v oběti Ježíše Krista. Jako křesťané spolu s apoštolem máme tu milost, že jsme měli přístup k evangeliu o Ježíši Kristu a že jsme v něj uvěřili, tedy milost navíc prožívat život Ducha v osobním vztahu s tím, kdo za nás přišel umřít, kdo za námi Ducha poslal a koho uvidíme v den posledního soudu. My můžeme a máme spolu s Pavlem toužit po tom jej poznat, poznat moc jeho vzkříšení a dojít účasti na jeho utrpení (jednak mystickým prožíváním velikonočních událostí, jednak následováním Pánovy služby) -- a máme toužit po zmrtvýchvstání. Máme umřít sobě a svému egoismu, aby v nás žil Pán (Ga 2,20), tedy láska, protože on je láska (1J 4,7-8).

Tím lépe nyní můžeme pochopit to, proč apoštol, ačkoli mnohokrát vyjmenovává hříchy, které vedou k zatracení, nemá žádný sklon vytvořit nějaký systém, který by ony hříchy definoval, zharmonizoval jednotlivé pasáže v jeho listech a vytvořil stupnici trestů -- něco takového by bylo svrchovaně důležité, kdybychom měli chápat křesťanství zákonicky. A vskutku kdybychom pominuli těch asi 90% textu Nového zákona, který mluví právě o logice Kristovy oběti a naší spásy, museli bychom prohlásit křesťanství asi nejspíše za naprosto nezvládnutý systém, který se oproti judaismu vyznačuje právní svévolí a naprostou nedotažeností litery. Když ale vezmeme v potaz tu drtivou většinu Nového zákona, uvědomíme si nejspíše, že apoštolovi šlo jeho seznamy špatných skutků o jakési hlavní a hrubé ukazatele toho, kudy je třeba jít a v jakém směru je třeba rozvíjet své nitro láskou k Bohu a bližnímu svému. Je to seznam činů, který v daném kontextu vždy měl být jakousi, adresátům kulturně blízkou, metaforou nelásky, aby ti se dovedli snáze odpoutat od zákonické litery judaismu ke křesťanské svobodě lásky. Proces pochopení toho, co je láska, oproti tomu, co je litera, prochází asi téměř vždy přes bod, ve kterém zažíváme rozdíl mezi činy, proti kterým se bouří naše svědomí (a ty jmenuje Pavel), a mezi činy, proti kterým se bouří jen naše výchova a společenský ohled.