Nebo přesněji, podle Encyklopedie Diderot: veřejný zájem - občanskoprávní pojem, používaný v těch případech, kdy dojde ke střetu konkrétního zájmu (tedy práva jedince) a obecného zájmu, kdy absolutní naplňování zájmu jedince by vedlo k ohrožení obecného blaha.

Ruku v ruce s touto kouzelnou formulí jde jeden velice účinný nástroj, jež ze sousloví "veřejný zájem" činí neobyčejně mocnou magickou formuli - vyvlastňování. Ponechme stranou ten paradox, že tohle slovo má dnes vlastně dva významy (ten "komunistický" a "sociálně - demokratický") - oba však mají stejné motivy, stejné následky a rozdíl mezi nimi je vlastně umělý, a podívejme se nejdříve na tento jev, v dnešní praxi bohužel až příliš rozšířený, ze dvou hledisek - morálního a právního.

Tak nejdříve ten morální aspekt. Nejsem samozřejmě příliš kompetentní, abych si mohl dovolit zeširoka mluvit o tomto aspektu, neboť jsem se nikdy nestal obětí vyvlastnění, ale přesto - zde je můj názor: pokud by zájem jedince (nechci dodávat slovo "sobecký", protože zde se nejedná o konkrétní případ, o konkrétního jedince a i tehdy by se jednalo o názor příliš subjektivní) měl opravdu bránit postupu společnosti na žebříčku zvaném blahobyt o příčku výše (na tomto místě se však nechci bavit o tom, že chápání pojmu "blahobyt" by se mělo radikálně změnit), pokud by tedy na zachování statu quo získal pouze konkrétní jedinec a veřejnost by na něm ztratila, potom by k vyvlastnění morální právo existovalo. A navíc - čistě teoreticky by měl být veřejný zájem i v zájmu toho konkrétního jedince. I on by měl z obecného blaha profitovat. Mělo by se však tohoto morálního práva využívat nanejvýš obezřele, až v případě, že by bylo naprosto jisté, že žádná jiná alternativa neexistuje. Odmítám extrémní situace, ale peníze by nikdy neměly stát výše než základní práva konkrétního jedince, tak jak jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv a svobod.

Dostali jsme se k právnímu aspektu celé záležitosti. Nabízí se přirozeně, jestli na tohle celé má naše nadšeně vyvlastňující vláda právo. Člověku se neustále vtírá námitka, že se jedná o porušení základního práva člověka - a skutečně - článek 17 Všeobecné deklarace lidských práv a svobod se zmiňuje i o následujícím: 1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. 2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku. Musíme však číst dál - deklarace obsahuje i článek 29:

Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.

I z právního hlediska tedy má vyvlastňování své oprávnění, opodstatnění. Jelikož se však jedná o základní právo člověka, musím znovu zdůraznit to, o čem jsem měl příležitost mluvit již výše - mělo by se tohoto práva používat nanejvýš obezřele, až po promyšlení veškerých alternativ. Je nutno totiž dočíst deklaraci až do úplného konce - článek 30:

Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.

Cítíme, že se ocitáme na příliš tenkém ledě a každé potlačení práva vlastnit by mělo být důkladně podloženo a začarováno tou kouzelnou formulkou, jež se nazývá veřejný zájem.

(Ti, kteří by si chtěl projít celý text Všeobecné deklarace lidských práv a svobod, mají příležitost na stránkách Amnesty International.)

Podívejme se blíže na další otázku - má se vláda snažit o to, aby veřejnost čítala co nejvíce jedinců, nebo své rozhodnutí zakládala na veřejnosti stávající? Otázka není tak nesmyslná, jak dokládá Encyklopedie Diderot svou definicí pojmu "veřejnost":

veřejnost - skupina lidí, jež se podílí na řešení obecných nebo konkrétních problémů ve společnosti Veřejnost je tedy, jak dokládá tato definice, pouze aktivní část obyvatelstva, jíž nejsou aktuální společenské problémy lhostejné. A je tedy otázkou, jestli stačí, když se naši zákonodárci v případech vyvlastňování spokojí se zájmem stávající skupinky lidí, tedy se stávající veřejností,, nebo mají vzbuzovat zájem u větší skupiny obyvatelstva. Mají právo tvrdit - ostatní vrstvy obyvatelstva se k danému problému nevyjadřují, je jim tedy celá záležitost lhostejná? Pozor na lehkomyslnost, pánové zákonodárci! V takto ošemetných záležitostech, týkajících se nejzákladnějších lidských práv, by se měla vláda snažit o získání konsensu co nejširší veřejnosti, tedy vzbudit zájem u co nejširších vrstev obyvatelstva. Jak to udělat?

Demokratická společnost, a k tomuto pojmu se velice rádi a s hrdostí hlásíme, má po ruce velice mocný nástroj - referendum. Jím se dá velice snadno zjistit, co je v zájmu veřejnosti a zároveň se jím dá veřejnost zvětšit do maximálně možného rozměru. Pomocí tohoto nástroje může dojít ke sblížení pojmů "veřejný zájem" (tedy zájem pouhé části obyvatelstva - té aktivní) a obecné blaho (tedy blaho všech). Samozřejmě, referendum je poměrně drahý nástroj, ale obvykle se jedná o záležitost, jež sama spolkne tak obrovské částky, že se v ní suma vydaná za referendum ztratí jako kapka v moři. Navíc - jak už jsem dříve zdůraznil - v oblasti základních lidských práv by rozhodně neměly být peníze na prvním místě. Opět - nezabíhejme do extrémů ...

Demokratická společnost rozhoduje na základě názoru většiny. Stoprocentního konsensu bychom nikdy nedosáhli, a tak bych se i já přikláněl v dostatečnosti většinového zájmu. Je samozřejmě otázka, jestli vítězství 51 % "většinou" se dá považovat za veřejný zájem.

Referendum by však nemělo být jediným nástrojem pro zjištění, co je vlastně v zájmu veřejnosti.Tím neméně důležitým nástrojem, jež by měl referendu předcházet, je osvěta. A to osvěta objektivní, pravdivě uvádějící všechna pro a proti. A to je často v dnešním světě lobbyingu, honby za mocí a penězi, zapeklitý oříšek ...

Hned tady máme další otázku - jak velkého území se má referendum týkat? Pouze oné konkrétní oblasti nebo např. celé republiky? Nebo je nutno dokonce překročit státní hranice (jako například v případě jaderné elektrárny?). Osobně bych se přikláněl k vyhlášení dvojího referenda - místního a celorepublikového. Nikdy nevíte, jestli mimo danou lokalitu neexistuje jedinec, který chce zodpovědně vyjádřit svůj názor na danou problematiku, jež se přímo nedotýká území, na němž žije. I osvěta by se tedy neměla týkat pouze lidí, jichž se ten problém přímo dotýká. Je otázka, kterému z referend by se mělo v případě odlišného názoru věnovat více pozornosti - lidé se přece často rozhodují pod vlivem fenoménu NIMBY (Not in my backyard - na mém dvorku ne), ale na druhou stranu - místní obyvatelé mohou mít tendenci rozhodovat se spíše emocionálně (např. na základě vysoké nezaměstnanosti - nepopírám, že ta může být racionálním důvodem), a tedy v krátkodobých horizontech.

Pánové ministři, pánové poslanci - je tedy na místě lehkomyslnost? Nebo se snad jedná o ignoraci, jež v dnešním světě, v němž člověk neokupuje nejvyšší příčky hodnotového žebříčku, není ani zdaleka vzácným jevem?

A ještě něco - za pozemky se platí tržní ceny! Je to spravedlivé a dá se tím předejít mnohému "nevyhnutelnému" vyvlastňování.