Naprosto se nedivím výhradám k připravovanému zákonu o utajovaných skutečnostech. Dokonale gumová obecná definice utajování ve státním zájmu ve skutečnosti dále prohloubí libovůli a tendenci rozšiřovat utajování i tam, kde to vůbec není potřeba. Ony konstrukce "státního tajemství" i jiných forem utajování jsou zpravidla využívány a zneužívány k tajení nepravostí, švindlů, másla na hlavě státní byrokracie či politiků a k zastírání různých zpravidla nelegálních špinavých operací.

Jsou samozřejmě případy oprávněného utajení v obecném zájmu, například utajení detailů probíhajícího vyšetřování v trestních věcech -- aby nebyl zmařen jeho účel a zameteny stopy, nebo utajení lokality výskytu ohroženého druhu rostlin či živočichů -- aby nebyla lokalita zdevastována sběrateli a často i obyčejnými obchodníky. To se dá pochopit. Problémem je vytvoření a správné nastavení nějakého účinného přezkumného mechanismu, který by zabraňoval šíření utajení i tam, kde to není nutné nebo nezbytné.

Kontroly NBÚ jsou nedostatečné už proto, že tu má úředník neveřejně kontrolovat jiné úředníky a výsledky utajit. Zde není žádná záruka proti zneužití nebo redukci takové kontrolní agendy na pouhou formalitu. Právo odvolat se k soudu je v dnešní podobě rovněž málo efektivní, správněsoudní přezkumy se vlečou třeba i tři roky a soud nemůže přímo nařídit zpřístupnění neprávem tajené informace, ale jen konstatovat zákonnost nebo nezákonnost procedury jejího odepření -- a soudy se zhusta soustředí právě na formální, procedurální stránku věci a s oblibou se vyhnou samotné podstatě sporu.

A tak po roce nebo dvou dosáhnete rozsudku, kterým se ruší původní odepření z jiných nežli podstatných důvodů -- a celá procedura začne znovu. Občas soud dokonce úředníkovi poradí, jak ještě lépe a dokonaleji odepřít přístup k požadované informaci, jak odstranit procesní pochybení a odepřít již bez formálních chyb znovu. Tak, jak si to vyzkoušeli lidé z Ekologického právního servisu i mnozí jiní.

Ale kdyby jen to. Skandálních případů a způsobů znepřístupňování informací, nezákonných, arogantních a vrchnostenských praktik i tam, kde jde o naprosto neutajitelné informace v rukou úředníků, je celá řada. Určitě se shodneme, že výkon veřejné správy je službou občanské společnosti (tedy s trochou zjednodušení službou veřejnosti) a že občanská společnost delegovala dobrovolně pomocí demokratických procedur některé správní funkce a úkoly na stát, především na výkonnou moc státu a územní samosprávné celky.

Tyto struktury také k tomuto účelu ze svých prostředků vydržuje. Jde o zajištění servisu pro ni. Úředníci jsou placeni za výkon veřejné služby. Informace, jež při tomto výkonu shromažďují, zpracovávají a využívají, jsou získávány za prostředky občanské společnosti a z principu musí být také této občanské společnosti přístupné, a to buď (ve stanovených případech) zveřejněním nebo na požádání -- leda by zákon stanovil v konkrétním případě utajení nebo povinnost mlčenlivosti. Na základě zákona se ve vymezeném rozsahu informace v rukou úředníka nezpřístupní. Ve všech ostatních případech je povinností informace zpřístupnit. Již od konce 90. let jsou zde dva moderní zákony, jež upravují proceduru žádosti a zpřístupnění informace, kterou má úřad k dispozici, a je zde i vymezeno, ve kterých případech se právem utajuje. Je to zákon o svobodném přístupu k informacím z roku 1999 a zákon o právu na informace o životním prostředí z roku 1998.

Protože jsme podle ústavy právním státem, tak by tu žádný problém být neměl. Zákonná úprava existuje, úředník je povinen zákon respektovat a řídit se jím. Jenže: úředník časem zjistil, že když bude zákon ignorovat, tak se vlastně nic neděje. Odepře zpřístupnit informaci a žadatel se odvolá. Pokud je úředník zajedno s úředníky odvolacího orgánu -- a není problém, aby se navzájem domluvili -- tak žadateli nezbývá nežli jít do předem marného odvolání a pak po delších průtazích k soudu, jehož rozhodnutí je v však nedohlednu. Jen podání žaloby ho stojí na soudním poplatku dva tisíce korun. Pokud si zjedná k jejímu napsání právníka, platí i to.

Když soud po roce, dvou či třech nakonec rozhodne, tak nejednou začne procedura odepření znovu. A pokud nakrásně soud dopadne ve váš prospěch, tak vám úředník sdělí, že se právním názorem soudu bude řídit v tomto konkrétním případě. Pokud po něm budete chtít další informace, čeká vás vždy stejná vleklá a nákladná procedura. A ten úředník nic neriskuje, není totiž nijak postihován. Po letech je vám jíž kolikrát konečně zpřístupněná informace k ničemu. Zákonné právo na informace se tak mění ve faktickou nezákonnou zvůli při jejich znepřístupňování.

Naprosto neuvěřitelné věci se dějí na některých pražských úřadech, které přímo magistrát navádí k nerespektování zákona a k faktickému znepřístupnění informace, kterou třeba i jako účastník správního řízení (např. když jde o povolení sousedovy stavby) nebo i jiný občan na úřadu chce. Typicky potřebujete zhotovit kopie nějakých dokladů ze správního spisu nebo i kopii písemnosti, jež visí, všem na očích, na úřední desce. Může jít o vícestránkový materiál, který si nemůžete jedním přečtením zapamatovat, ani opsat se prakticky nedá, prostě ho chcete a jste ochotni zhotovení kopií zaplatit.

Nyní se rozmáhá úřední praxe (spíše by se mělo říci: zvůle) odkázat takového žadatele na to, že např. dvacetistránkové rozhodnutí visí na úřední desce, nebo že si může dělat jen výpisky.

Odkaz na správní řád z roku 1967, který pochopitelně zhotovení kopií nezmiňuje, když tehdy neexistovala dnešní kopírovací technika, zní jako pustý výsměch. Moderní zákony o přístupu k informacím a dokonce i Poslaneckou sněmovnou právě schválený nový správní řád samozřejmě již zhotovení kopií upravují jako samozřejmost.

Z právního hlediska jde s nesmyslný výklad a postup, za který by se mělo vyhazovat od zkoušky z práva, ale úřednictvo se rozhodlo, že to bude takto praktikovat. Prostě vás odkáží na dělání výpisků -- a trhněte si nohou! Že u dvacetistránkového rozhodnutí jde o zjevnou šikanu a obstrukci? Tak si stěžujte, jiný úředník to vyřeší, je přece instruován stejně...

Vždy tomu tak nebylo. Zhruba do jara 2002 se i v Praze kopírovalo na požádání. Pak nějaká opravdu chytrá hlava vymyslela to, že právní řád neplatí jako celek (tedy správní řád i informační zákony a další předpisy jako souladný komplex obecně závazných pravidel), ale že se účelově vytrhne jeden zákon, jedno jeho ustanovení -- a bude se trvat na zjevné absurditě, podepřené ovšem faktickou mocí úřadu, náročností a malou účinností obrany proti takové zvůli. A je to.

Takovou praxi jsme samozřejmě napadli u soudů, jež nám v některých sporech daly zapravdu, v jiných se soustředily raději na procedurální a formální stránku věci. Vedle toho jsme využili moderní, již celkem dostupné techniky -- digitálních fotoaparátů, jimiž lze celkem bez problémů ofotografovat texty a pak je v digitální podobě zpracovávat, tisknout apod. Zprvu úředníci takovému postupu zuřivě bránili. Pak museli uznat náš argument, že žádný zákon nezakazuje takové "zhotovení výpisu zvláštním technickým zařízením" -- samosebou textů, které nejsou nijak utajovány.

Listina základních práv a svobod totiž jasně říká, že každý může činit, co zákon nezakazuje. A tak se alespoň používaly digitální fotoaparáty. I tak šlo o diskriminaci. Ne každý má takový fotoaparát a počítač, aby nasnímané mohl zpracovat, ne každý to umí. Jde o diskriminaci obyčejného občana a zejména lidí nějak handycapovaných, ke kterým by měl být úřad tím vstřícnější. Ale nějaké řešení to bylo.

Nedávno jsme se ale dozvěděli, že se pražští úředníci (pracující na stavebních úřadech) poradili a dohodli se, že ani takové fotografování nepřipustí. Bez opory v zákoně, prostou zvůlí, prostě to nepřipustí a hotovo! Běžte se soudit, stěžovat si -- oni dobře vědí, že nic neriskují a vytvářejí opravdu výraznou a těžko překonatelnou reálnou bariéru v přístupu k naprosto neutajovaným informacím. A tak při vytažení fotoaparátu se úředník vrhne ke spisu a začne vám ho rvát z ruky, vlastníma rukama přikryje fotografovaný doklad, chová se jako smyslů zbavený. Až tak daleko to došlo.

Pokud vám nedají kopii dvacetistránkového správního rozhodnutí, jež se vás týká, jež si potřebujete nastudovat, případně konzultovat s odborníky, jehož znalost je předpokladem podání odvolání nebo správní žaloby (k níž musíte navíc povinně přiložit kopii žalovaného rozhodnutí), pak jste fakticky diskvalifikováni a úředník se vás prostě zbaví.

A pokud se takovéhle věci dějí opakovaně v případě rozhodování o často sporných stavbách velkých investorských či developerských firem nebo obchodních řetězců a jiných velmi sporných zásazích v území, tak začne být jasné, proč to všechno: v zájmu hladkého prosazení věcí, na kterých má zájem vedení města a úřední špičky -- zpravidla až podezřele ku prospěchu mocných firem a podnikatelů.

Jde o prvek veřejného života, který výrazně omezuje práva občana, ale zpochybňuje i základní demokratické principy ve vztahu občana a státu, problematizuje ústavně zaručená práva dovolat se spravedlnosti a účastnit se přiměřeným způsobem na správě věcí veřejných. Zpochybňuje autoritu a závaznost zákonů, destruuje právní kulturu a přispívá k právnímu nihilismu.

Přitom nežijeme v 18. století, prokazatelně nejde o vrchnostenské úředníky a my nejsme jejich poddaní. Došlo dokonce i k vynálezu dnes běžně dostupné reprodukční techniky. Nicméně protiprávní zvůle přece triumfuje. Je to opravdu těžko uvěřitelné.

Osoby, jež si něco takového dovolí, nejsou zjevně způsobilé účastnit se výkonu veřejné správy v prostředí otevřené demokratické společnosti a právního státu. Jenže právě ony reálně určují pravidla hry. Bezprávná pravidla.

Co se tu tedy opravdu děje? Jsme otevřenou demokratickou společností? Myslíme právní stát vážně, nebo jen jako oplzlý vtip? 24.3. 2004 Petr Kužvart