PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY

Poslanecká sněmovna

2003

IV. volební období

Návrh

poslanců Hany Marvanové, Evy Novákové, Jana Klase,

Stanislava Křečka, Karla Kűhnla a dalších

na vydání

zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon,

ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů

Zákon

ze dne .....2003,

kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Čl. I

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 120/1962 Sb., zákona č. 53/1963 Sb., zákona č. 56/1965 Sb., zákona č. 81/1966 Sb., zákona č. 148/1969 Sb., zákona č. 45/1973 Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 10/1989 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č. 47/1990 Sb., zákona č. 84/1990 Sb., zákona č. 175/1990 Sb., zákona č. 457/1990 Sb., zákona č. 545/1990 Sb., zákona č. 490/1991 Sb., zákona č. 557/1991 Sb., nálezu Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 4. září 1992 uveřejněného v částce 93/1992 Sb., zákona č. 290/1993 Sb., zákona č. 38/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu České republiky č. 91/1994 Sb., zákona č. 152/1995 Sb., zákona č. 19/1997 Sb., nálezu Ústavního soudu České republiky č. 103/1997 Sb., zákona č. 53/1997 Sb., zákona č. 92/1998 Sb., zákona č. 112/1998 Sb., zákona č. 148/1998 Sb., zákona č. 167/1998 Sb., zákona č. 96/1999 Sb., zákona č. 191/1999 Sb., zákona č. 210/1999 Sb., zákona č. 223/1999 Sb., zákona č. 238/1999 Sb., zákona č. 305/1999 Sb., zákona č. 327/1999 Sb., zákona č. 360/1999 Sb., zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 101/2000 Sb., zákona č. 105/2000 Sb., zákona č. 121/2000 Sb., zákona č. 405/2000 Sb., zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 134/2001 Sb., zákona č. 139/2001, zákona č. 144/2001 Sb., zákona č. 256/2001 Sb., zákona č. 265/2001 Sb., zákona č. 3/2002 Sb., zákona č. 134/2002 Sb., zákona č. 285/2002 Sb. a zákona č. 482/2002 Sb., se mění takto:

1.      V § 154 se odstavec 2 zrušuje a ruší se označení odstavce 1.

2.      § 206 se včetně nadpisu zrušuje.

Čl. II

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 36/1967 Sb., zákona č. 158/1969 Sb., zákona č. 49/1973 Sb., zákona č. 20/1975Sb., zákona č.133/1982 Sb., zákonač. 180/1990 Sb., zákonač.328/1991Sb.,zákonač.519/1991Sb.,zákonač. 263/1992Sb.,zákonač.24/1993  Sb.,zákona č. 171/1993 Sb., zákonač.117/1994Sb.,zákonač.152/1994Sb.,zákonač. 216/1994Sb.,zákonač.84/1995Sb.,zákona č. 118/1995 Sb., zákonač.160/1995Sb.,zákonač.238/1995Sb.,zákonač. 247/1995Sb., nálezuÚstavního souduč. 31/1996Sb., zákona č. 142/1996 Sb.,nálezu Ústavního souduč. 69/1996 Sb.,zákona č. 202/1997Sb.,zákonač.227/1997Sb.,zákona č. 15/1998 Sb., zákona č. 91/1998 Sb., zákonač. 165/1998 Sb., zákona č. 326/1999 Sb., zákona č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákona č.27/2000 Sb., zákonač. 30/2000 Sb.,zákona č. 46/2000 Sb.,zákona č.105/2000 Sb.,zákona č. 130/2000 Sb., zákona č. 155/2000Sb., zákonač. 204/2000Sb., zákonač. 220/2000Sb., zákonač. 227/2000Sb.,zákonač.367/2000Sb.,zákonač. 370/2000Sb., zákonač. 120/2001Sb., zákonač. 137/2001Sb., zákona č.231/2001 Sb., zákona č.271/2001 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 276/2001 Sb., zákonač. 317/2001 Sb., zákona č. 451/2001 Sb.,zákona č. 491/2001 Sb.,zákona č.501/2001 Sb., zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 202/2002 Sb., zákona č. 226/2002 Sb. a zákona č. 309/2002 Sb., se mění takto:

1. Za § 118c se vkládá nový § 118d, který zní:

"§118d

V řízení ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochranypráv třetích osobpodle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, musí být soudem prvního stupně rozhodnuto nejpozději do 60 dnů od dne zahájení řízení nebo ode dne, kdy odvolací soud zrušil rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyzval-li soud žalobce, aby odstranil vady podání (§ 43), běží tato lhůta znovu ode dne, kdy došlo k odstranění vad nebo kdy marně uplynula k tomu stanovená lhůta; totéž platí, uložil-li soud žalobci, aby mu předložil pro rozhodnutí významné listiny nebo jiné důkazy."

2. Za § 216 se vkládá nový § 216a, který zní:

"§ 216a

V odvolacím řízení ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích musí být odvolacím soudem rozhodnuto nejpozději do 60 dnů poté, co bylo odvolání podáno.".

Čl. III

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Důvodová zpráva

Obecná část:

Právní řád České republiky poskytuje tomu, kdo se cítí poškozen sdělením nepravdivého údaje o své osobě dva nástroje k obraně. Buď trestní oznámení na pachatele a jeho trestní postih za pomluvu nebo podání žaloby na ochranu osobnosti v občanskoprávním řízení.

Podle trestního zákona z roku 1961 vedle speciálních skutkových podstat verbálních trestných činů, existuje po vypuštění pobuřování a hanobení z  trestního zákona další obecná verbální skutková podstata - § 206 pomluva. Za pomluvu může být potrestán v České republice až dvěma lety odnětí svobody ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Dále v § 154 odst. 2 trestního zákona je zakotven trestný čin v případě, že někdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon. Podle občanského zákoníku má fyzická osoba právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, včetně práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Právo domáhat se uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení soudní cestou je zakotveno také v tiskovém zákoně.

Svoboda projevu a svoboda tisku je jednou ze základních podmínek demokracie a občanské společnosti. Svobodné a pluralitní sdělovací prostředky jsou základem pro svobodnou a otevřenou společnost a odpovědný systém vlády. Proto také demokratické státy respektují tyto svobody a omezují je jen v míře nezbytné. Jakékoli omezení svobody slova nad tuto nezbytnou míru ohrožuje základy demokratického politického uspořádání a je v rozporu s ústavou i mezinárodními úmluvami o lidských právech.

Podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Podle Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

            Omezení svobody projevu jsou v českém právním řádu zakotvena v různých zákonech, například v trestním nebo občanském zákoníku.

V trestním zákoně existují, vedle již uvedené pomluvy v § 154 odst. 2 a § 206zejména tyto další tzv. verbální skutkové podstaty:

§ 174 – Křivé obvinění, § 175 – Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek

§ 198 – Hanobení národa, rasy a přesvědčení, § 198a – Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod

§ 260 – Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka

§ 261 – veřejné projevování sympatií k hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka

§ 261a – veřejné popírání, zpochybňování nebo schvalování nebo ospravedlňování nacistické nebo komunistické genocidy nebo jiných zločinů nacistů nebo komunistů proti lidskosti

Do roku 1998 byly součástí trestního zákona i další verbální trestné činy:

§ 102 a §103 – Hanobení republiky a jejího představitele (veřejné hanobení České republiky, Parlamentu, vlády nebo Ústavního soudu, prezidenta republiky)

Tato skutková podstata byla od 1.1.1998 z trestního zákona vypuštěna, když předtím bylo vypuštěno nálezem Ústavního soudu v r. 1994 hanobení Parlamentu, vlády a Ústavního soudu.

Do roku 1990 byla součástí trestního zákona skutková podstata pobuřování, která byla často používaná ke kriminalizaci odpůrců režimu.

Podle občanského zákoníku §§ 11–16 se lze domáhat žalobou u soudu ochrany osobnosti:

Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, včetně práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. I právnická osoba se může domáhat práva na ochranu proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti právnické osoby.

Jak je zřejmé, právní ochrana proti nactiutrhání je duplicitní a je možná jednak v trestním řízení, jednak v řízení občanskoprávním. V současné době lze zároveň konstatovat, že přibývá případů trestních oznámení či dokonce i trestních stíhání za verbální trestný čin pomluva, a to přesto, že podle současné právní úpravy se lze domáhat nápravy cestou občanskoprávního řízení. Samozřejmě to znamená, že žalobce musí zaplatit soudní poplatek a do skončení sporu nese také své případné náklady na soudní spor.

Proti trestnosti pomluvy se ozvala řada hlasů ze zahraničí: Světová asociace novin (WAN) sídlící v Paříži, vídeňský Mezinárodní tiskový institut (IPI). Tyto organizace uvedly, že trestní právo není možné aplikovat na pomluvu a i podle OSN je vězení jako trest za mírumilovné projevení názoru jeden z nejodsouzeníhodnějších způsobů, jak si vynutit poslušnost médií, a ve svém důsledku i těžké porušení lidských práv. Obě organizace navrhly, aby byla pomluva z trestního zákona vyškrtnuta a aby se poškození mohli nadále bránit jen v rámci občanskoprávního řízení. K témuž názoru se připojil také kongresman Christopher Smith z helsinského výboru Kongresu USA, který prohlásil, že trestní oznámení proti novinářům s cílem potrestat je za jejich psaní není v souladu s normami Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, které Česká republika přijala. Pouhé vyhrožování trestním stíháním poškozuje svobodu projevu.

Trestný čin pomluvy i jeho speciální skutková podstata v případě pomluvy státního orgánu v českém trestním zákoně, jak ukazuje i jeho používání v poslední době, umožňuje trestní postih osob za výroky, které nesměřují k vyvolání protiprávních činů a proti nimž se lze efektivně bránit občanskoprávní cestou. Naopak hrozí zneužívání tohoto trestního paragrafu ke kriminalizaci zejména kritických projevů a k potlačování svobody projevu. Používání paragrafu o pomluvě může veřejnost odradit od otevřené diskuse o otázkách veřejného zájmu a vést tak k omezování svobody slova.

Bez důležitosti není argument, že řešení velkého počtu trestních oznámení pro pomluvu orgány činnými v trestním řízení - policií, státním zastupitelstvím - zatěžuje tyto orgány, které by se měly věnovat vyšetřování závažnější skutků, a představuje tak zvýšené náklady státu v případech, kdy jde o soukromý zájem osoby, která se cítí nějakým výrokem dotčena.

Ochrana cti každého je jeho soukromým zájmem a právní řád umožňuje efektivní obranu žalobou na ochranu osobnosti včetně možnosti žádat i odškodnění v penězích. Takováto cesta je vhodnější samozřejmě za předpokladu, že budou soudy rozhodovat spory v civilním řízení v krátkém čase. Proto je zároveň s navrhovanou změnou trestního zákona, předkládán rovněž návrh změny občanského soudního řádu tak, aby soudy rozhodovaly v pevně stanovené lhůtě 60 dnů. Občanskoprávní obrana proti nactiutrhání znamená menší zásah do ústavně zaručené svobody projevu.

Stanovením lhůty pro rozhodnutí soudu se posiluje princip vymahatelnosti práva v krátkém čase u tak citlivých sporů, jako jsou spory týkající se nactiutrhání. Právě v těchto soudních sporech je nezbytné, aby výrok soudu následoval co nejdříve poté, kdy byla dotčenou osobou podána žalobu k soudu. Dlouhotrvající soudní spory v těchto věcech mají vážný dopad na čest a osobní pověst dotčené osoby s tím, že rozsudek, který je vydán po roce či po ještě delší době již není schopen napravit škodu, kterou mohl dotčený na své pověsti utrpět. Zrychlením občanskoprávního řízení také odpadnou v mnoha případech důvody, proč je v současnosti podáváno tolik trestních oznámení pro pomluvu.

Pro hlubší pochopení problematiky svobody projevu a stanovení jejích mezí jsou dále uváděna následující důležitá fakta:

V Evropě

            Podle čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv má "každý právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice." "Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."

Svoboda projevu je jedním z hlavních základů demokratické společnosti, a to zejména pokud jde o svobodu politické a veřejné diskuse. S omezeními uvedenými v úmluvě se vztahuje nejen na informace nebo myšlenky, které jsou přijímány příznivě nebo pokládány za neškodné nebo je k nim zaujímán lhostejný postoj, ale i na takové, které urážejí, šokují či zneklidňují. Svoboda projevu podléhávýjimkám, které je však třeba vykládat zúženě a nezbytnost každého omezení musí být přesvědčivě prokázána. Při potenciálním konfliktu mezi svobodou projevu a právem státu ji v případě nezbytnosti omezit, vychází Evropský soud pro lidská práva ze zvýšené ochrany jednotlivce. To odpovídá požadavkům pluralismu, snášenlivosti a otevřenosti demokratické společnosti. Svoboda tisku skýtá veřejnému mínění jeden z nejlepších prostředků, jak poznat a posoudit myšlenky a postoje vedoucích politických představitelů. Svoboda politické diskuse je skutečným jádrem pojmu demokratické společnosti. Evropský soud pro lidská práva proto rozhodl, že meze přípustné kritiky jsou proto širší u politika jako takového než u soukromé osoby: na rozdíl od soukromé osoby se politik nevyhnutelně a vědomě vystavuje přísné kontrole vlastních slov a gest jak ze strany novinářů, tak široké veřejnosti.       

Výklad čl. 10 se projevuje v judikatuře Evropského soudu  a Evropské komise pro lidská práva. Podle rozsudku ve věci Sunday Times z roku 1978 má svoboda projevu zvláštní význam pro svobodný tisk, který má legitimní zájem na podávání zpráv a na upozorňování veřejnosti na nedostatky při činnosti vládních orgánů, včetně případné nezákonné činnosti. Tisku přísluší šíření informací a názorů na tyto otázky a veřejnost má právo je dostávat.

            V případě Thorgeir Thorgeirson vs. Island z roku 1992 si stěžoval islandský spisovatel odsouzený za pomluvu policie zveřejněním článků informujících o brutalitě policie. Evropský soud konstatoval v tomto případě, že došlo k porušení práva na svobodu projevu, a dospěl k názoru, že odsuzující rozsudky islandských soudů proti stěžovateli mohly veřejnost odradit od otevřené diskuse o otázkách veřejného zájmu.

V USA

Velmi důsledná ochrana svobody slova je v USA. Podle Prvního dodatku americké Ústavy nesmí kongres vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku. Tento dodatek zakazuje nejen cenzuru, tedy postih předcházející zveřejnění, ale i stíhání již zveřejněného politického či jiného názoru. Nejvyšší soud USA vypracoval dva přístupy: za prvé vláda může regulovat či trestat zastávání určitých názorů, ale pouze tehdy, prokáže-li, že jejich cílem je vyvolání protiprávní činů a že k těmto činům dojde se značnou pravděpodobností. Za druhé, vláda může přiměřeně omezovat způsoby sdělování myšlenek, které by mohly nechtěně odrazovat od svobody projevu.

            Východiskem všech analýz svobody slova je test jasného a bezprostředně hrozícího nebezpečí (clear-and-present-danger test), který formuloval soudce Oliver Wendell Holmes v jednomyslném rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Schenck vs. USA v roce 1919. V každém konkrétním případě je třeba si položit otázku, zda slov bylo užito za takových okolností a slova sama jsou takové povahy, aby znamenala jasné a bezprostředně hrozící nebezpečí, že přivodí zlo tak zásadní, že mu Kongres má právo čelit.

Americké právo rozlišuje mezi písemnou pomluvou a pomluvou ústní. Nařčení z písemné urážky na cti je závažnější než nařčení z urážky ústní. Osoba, která je přesvědčena, že její jméno a čest byly poškozeny nepravdivými výroky zveřejněnými v nějaké publikaci, proti ní může zahájit soudní proces a žádat finanční náhradu škod. Takovýto soudní spor může ovšem omezovat svobodu projevu, ale zároveň nepravdivé výroky zase rušivě zasahují do práv jednotlivce. Ve významném rozhodnutí ve věci New York Times vs. Sullivan z roku 1964 Nejvyšší soud prohlásil, že svoboda tisku má přednost – přinejmenším v případě, kdy je osoba, jejíž čest byla pošpiněna, veřejným činitelem. Soud jednomyslně rozhodl, že První dodatek chrání zveřejnění všech výroků, i nepravdivých, o jednání veřejných činitelů, kromě těch výroků, které jsou vysloveny se zlým úmyslem. Soud použil citát z díla Johna Stuarta Milla O svobodě a prohlásil, že i "nepravdivé výroky mohou být považovány za cenný přínos veřejné diskusi, jelikož přinášejí jasnější pohled a živější obraz pravdy, který vzniká při její konfrontaci s omylem". V roce 1967 soud svou ochranu rozšířil i na soudní spory zahájené veřejnými osobnostmi, bez ohledu na to, zda jsou veřejnými činiteli. Veřejné osobnosti, tedy lidé, kteří mají ve společnosti prominentní postavení, nebo osoby, které se dostávají do popředí veřejných polemik – včetně vysokých úředníků, herců, spisovatelů a osob známých z televizních obrazovek, musí prokázat zlou vůli vydavatele, který o nich otiskl nepravdivé výroky.

Novelaje v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky a není v rozporu s právem Evropské unie ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Novela přinese úsporu ve výdajích státního rozpočtu, spočívající v menším zatížení orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s řešením trestních oznámení pro pomluvu a nebude mít tudíž negativní dopad na státní rozpočet..

Zvláštní část:

K Čl. I

K bodu 1 a 2

Navrhuje se vypustit trestný čin pomluva státního orgánu v § 154 odst. 2 a trestný čin pomluva v § 206 trestního zákona.

K Čl. II

K bodu 1 a 2

V návaznosti na vypuštění pomluvy z trestního zákona se navrhuje zefektivnit občanskoprávní řízení ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích. Proto se zavádí lhůta 60 dnů, v níž musí soud prvního stupně i odvolací soud rozhodnout.

K čl. III

Navrhovaná účinnost je stanovena tak, aby tento zákon se stal součástí našeho právního řádu v době co nejkratší.

V Praze dne 3.7.2003

Hana Marvanová, v.r.                                                       Eva Nováková, v.r.

Jan Klas, v.r.                                                                Stanislav Křeček, v.r.

Karel Kűhnl, v.r.                                                       Táňa Fischerová, v.r.

Svatopluk Karásek, v.r.                                        František Pelc, v.r.

Vlastimil Ostrý, v.r.                                                       Robert Vokáč, v.r.

Marian Bielesz, v.r.                                                       Jiří Dolejš, v.r.

Petr Bratský, v.r.                                                       Robert Kopecký, v.r.

Platné znění

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

s vyznačením změn

(výňatky)

§ 154

(1 ) Kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu

a)      v úmyslu působit na výkon pravomoci státního orgánu, nebo

b)      pro výkon pravomoci státního orgánu bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

(2) Kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.

§ 206

Pomluva

(1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

(2)Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

s vyznačením změn

(výňatky)

§ 118d

V řízení ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochranypráv třetích osobpodle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, musí být soudem prvního stupně rozhodnuto nejpozději do 60 dnů od zahájení řízení nebo ode dne, kdy odvolací soud zrušil rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyzval-li soud žalobce, aby odstranil vady podání (§ 43), běží tato lhůta znovu ode dne, kdy došlo k odstranění vad nebo kdy marně uplynula k tomu stanovená lhůta; totéž platí, uložil-li soud žalobci, aby mu předložil pro rozhodnutí významné listiny nebo jiné důkazy.

§ 216

(1) Ustanovení § 92, 97, a 98 pro odvolací řízení neplatí.

(2) V odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok.

(3) Není důvodem pro přerušení řízení, jestliže se účastníci nebo některý z nich nedostaví k jednání u odvolacího soudu.

§ 216a

            V odvolacím řízení ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích musí být odvolacím soudem rozhodnuto nejpozději do 60 dnů poté, co bylo odvolání podáno.