Hlavní pilíře vlády tvoří: Nicolas Sarkozy, č. 2 nové vlády, který odchází z ministerstva vnitra na ministerstvo hospodářství, financí a státní reformy (sídlící ve čtvrti Bercy) - pro Sarkozy je toto jmenování testem jeho odolnosti vůči Chirakově hegemonii uvnitř stranického aparátu (Sarkozy se ostatně netají prezidentskými ambicemi, a v případě jeho neúspěchu to může oslabit jeho pozici do podzimního kongresu UMP); Dominique de Villepin, blízký Chirakův stín přechází z ministerstva zahraničních věcí na Sarkozyho místo na ministerstvo vnitra (na náměstí Beauvau - také tato nominace má na šachovnici "chirakie" své přesné postavení, umožňuje kontrolovat podstatné informace a posílit proti Sarkozymu). Filozofka Luc Ferry, kritizovaná za obtížně prosazovanou školskou reformu, je nahrazen na ministerstvu školství tvrdou pákou a č. 3 vlády - François Fillonem.

Jean-Louis Borloo, zkušený straník, získal velké ministerstvo "sociální koheze". Na ministerstvo zdravotnictví přichází Michel Douste-Blazy, starosta Toulouse a bývalý tajemník UMP, který původně přeběhl od UDF k UMP a podpořil tak v klíčovém okamžiku vznik Chirakova hnutí při transformaci z RPR na UMP - nahrazuje podobně jako u Ferryho kritizovaného ministra Jean-François Mattéie, jehož postihla především katastrofa "horkého léta" 2003.

Mezi věrné ministry, kteří si své pozice udrželi patří především: Michèle Alliot-Marie, bývalá předsedkyně Sdružení pro republiku (RPR), Hervé Gaymard na ministerstvu zemědělství a Dominique Perben na ministerstvu vnitra. Velkým překvapením je návrat na francouzskou vnitropolitickou scénu je jmenování Michela Barniera na ministerstvo zahraničních věcí, sídlící na Quai d'Orsay, po Dominique de Villepin (Barnier, bývalý sympatizant Balladurova tažení proti Chirakovu prvnímu prezidentskému mandátu, osvědčil Chirakovi značnou věrnost; vrací se nyní z Evropské komise, kde měl na starosti "kohezní fondy" - tam ho nahradí Jacques Barrot, předseda parlamentní skupiny UMP).

Svaz pro francouzskou demokracii (UDF) má sice ve vládě Gillese de Robiena na ministerstvu dopravy, ovšem za značného odporu samotného předsedy François Bayroua, který dával velmi silně najevo, že nehodlá své lidi do této legitimně "velmi obtížné" vlády vůbec vysílat.

Nynější jmenování vlády je silným testem nejen pro premiéra Jean-Pierre Raffarina, a potažmo i prezidenta Jacquese Chiraka, bude i testem odolnosti francouzského veřejného mínění. To v regionálních volbách dalo silně najevo nelibost nad "reformními kroky" pravicové vlády, jejíž mandát je tak svého druhu účtem na vyplacený úvěr. O tom, zda tato vláda své reformy prosadí, či po evropských volbách padne, je zatím ve hvězdách.

Tančí již nyní vláda s názvem Raffarin III svůj "valčík na rozloučenou"?

Složení vlády Raffarin III (17 ministrů, při každém ministerstvu jsou jmenováni rovněž tzv. delegovaní ministři a státní tajemníci - celkem čítá francouzská vláda 43 postů)

Další užitečné informace ve francoužštině o kompletním složení vlády naleznete na stránkách Elysejského paláce > >