Smlouvu s USA je projednává s americkou stranou české ministerstvo spravedlnosti, přičemž vydávání českých občanů k trestnímu stíhání či výkonu trestu do USA je Spojenými státy agilně prosazováno. USA není stranou Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod a jejích protokolů, nepodléhá tedy jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva ani právu Evropských společenství co se týká ochrany osobních údajů. USA nepřistoupily k ani k Meziamerické úmluvě o lidských právech, která garantuje základní práva v obdobném rozsahu.

Česká vláda se chce vzdát pod falešnou záminkou výkonu spravedlnosti v zemi a nahradit jej množstvím bilaterálních a multilaterálních smluv. Pokud právo, které občan má možnost znát, nahradí mezinárodní smlouvy, může se stát, že občan bude odsouzen za něco, co v jeho vlasti vůbec není tresté. Občan by pak mohl být předán mezinárodnímu trestnímu soudu, cizímu státu k trestnímu stíhání či k výkonu trestu odnětí svobody, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, s jejíž ratifikací vyslovil v minulosti souhlas Parlament. O chaosu, který by toto rozhodnutí vlády způsobilo mezi českými právníky, netřeba mluvit...

Návrh byl původně utajován i před vládním zmocněncem pro lidská práva.

Zákaz vydávání vlastních občanů zakotvený v Listině je nejen úhelným kamenem suverenity státu, ale rovněž základní právní jistoty občanů: pokud spáchá trestný čin "doma", bude jej soudit domácí soud podle zákonů, které měl možnost znát. Pokud se občan dopustí trestného činu v cizině a je tam dopaden, může být samozřejmě souzen na místě. Pokud je však dopaden za čin spáchaný v cizině ve svém státě, záleží na tom, zda je čin trestný podle českého práva -- pokud ano, stát většinou "odstíhá" svého občana sám, pokud nikoli, není zde již žádný důvod vydávat své občany pod trestní systém cizího státu. Je-li dopaden v jiném, než domovském státě, zpravidla se vydá státu, v němž se činu dopustil. Stát však od nepaměti zásadně nevydává své vlastní občany ze svého území.

Podle návrhu vlády se výjimka ze zákazu v Listině stane pravidlem -- stát může dále vydat vlastní občany na základě v budoucnu uzavřené mezinárodní smlouvy. A to s jakýmkoli státem, za jakýchkoli podmínek, bez jakékoli pojistky respektování např. zákazu mučení či principu nevydávání za politické činy, záruky proti neadekvátnímu trestu apod.

Dokladem nedůvěryhodnosti exekutivy je polotajné vyjednávání extradiční smlouvy s USA (ve které je vydávání českých občanů požadováno a která je hlavním důvodem podoby novely Listiny) a především pokus obejít v připomínkovém řízení vlastní orgánu vlády -- zmocněnce pro lidská práva či záměrné opominutí zaslání jeho stanoviska vládě.

Překážkou provedení řádného vyšetřování a stíhání ve smyslu Statutu Mezinárodního trestního soudu by v konkrétních případech mohlo být též udělení milosti či vyhlášení amnestie prezidentem republiky. Vláda tak chce Václavu Klausovi prakticky odebrat institut milostí.

Ze Statutu Mezinárodního trestního soudu však vyplývá závazek smluvních stran (v případě, že dojde k aktivaci pravomoci Mezinárodního trestního soudu) předávat Mezinárodnímu trestnímu soudu na jeho žádost podezřelé osoby nacházející se na jejich území, aniž by připouštěl výjimky pro případy žádostí týkajících se vlastních občanů dožádaného státu -- a nepřipouští v tomto směru ani žádných výhrad. Totéž se týká průvozů. Proto je nutné zakotvit do čl. 14 Listiny základních práv a svobod výjimku, která by předávání vlastních občanů Mezinárodnímu trestnímu soudu v případě, že by došlo k aktivaci jeho pravomoci, umožňovala. Ze stejného důvodu bude muset být doplněno ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že "Občan České republiky nemůže být vydán cizímu státu k trestnímu stíhání ani k výkonu trestu."

Čl. 14 odst. 4 věta druhá Listiny základních práv a svobod brání rovněž vydávání vlastních občanů k trestnímu stíhání či k výkonu trestu odnětí svobody cizím státům. Obdobné je i ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. V extradiční praxi ve vztazích s některými státy však brání úspěšnému pohnání pachatelů k odpovědnosti za spáchanou trestnou činnost jejich státní občanství. S ohledem na čl. 14 odst. 4 větu druhou Listiny základních práv a svobod není v současnosti, pokud jde o vydávání vlastních občanů, možné zaručit vzájemnost. Trestní stíhání přitom některé státy převzít nemohou -- zejména jde o státy systému Common Law (tj. bývalé britské kolonie včetně Spojených států amerických) -- a přijetí závazku vydávat i vlastní občany do ciziny je tak v některých případech jedinou možností, jak trestní spravedlnost realizovat. Bilaterálními či multilaterálními smlouvami může být stanoveno, že smluvní strany si mohou vzájemně vydávat i své vlastní občany.

Kromě trestného činu terorismu a dalších trestných činů klasicky spojovaných s terorismem (např. únos letadla nebo plavidla, únos, omezování osobní svobody a braní rukojmí) se zde objevují i další skutkové podstaty, které stojí v centru zájmu Evropské unie, např. obchodování s lidmi, pohlavní zneužívání dětí a dětská pornografie, nedovolený obchod s drogami a psychotropními látkami, nedovolený obchod se zbraněmi, municí a výbušninami, korupce, ale na příklad i podvod. Zde všude by mělo být novelou umožněna aplikace evropského zatýkacího rozkazu, což je rozhodnutí vydané soudem nebo jiným justičním orgánem členského státu Evropské unie, kterým se vyžaduje zatčení a předání požadované osoby jiným členským státem.

Ke dni svého vstupu do Evropské unie prý musí být Česká republika schopna v plné míře provádět evropský zatýkací rozkaz.

Co nejvíce vadí odborníkům?

Potenciálně problematická je ta část definice, která oproti klasickému pojímaní terorismu rozšiřuje skutkovou podstatu do ochrany majetku - písmeno c) odst. 1 § 95: podle něj není vyloučeno, aby byla při extenzivním výkladu jako teroristický útok postihována např. protestní blokáda komunikace ("poškodí ve větší míře.. ....veřejné prostranství nebo majetek"). Subjektivní podmínky vymezené jednak v návětí " v úmyslu narušit.... základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu republiky nebo mezinárodní organizace(!)" a jednak v samotném písmenu c) "s cílem vydat majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu" se vyznačují jednak -jako všechna subjektivní vymezení snažících se postihnout motivaci (cíl, úmysl) pachatele- obtížnou dokazatelností a jednak vágností, která by mohla ve spojení s ochranou majetku vést k postihování sice kriminálního jednání, avšak bez klasicky teroristických motivů. Zbytnělost nejostřejší trestněprávní represe (postih jako teroristický čin) pak zjevně dopadá na společensky nežádoucí, nicméně nikoli teroristické jednání. Příkladem jsou masové demonstrace např. proti uzavření mezinárodní smlouvy či rozhodnutí mezinárodní organizace, která může podstatným způsobem ovlivnit práva a povinnosti občanů, pokud během nich dojde k poškození veřejného prostranství. Pokud dokonce důvodová zpráva sama přiznává, že cílem návrhu je postihnout i demonstrace... , jen přiznává, že je projektována na represi proti možná násilným (vůči majetku) projevům nespokojenosti občanů. V současné době není znám příklad ani není pravděpodobnost masových "demonstrací s teroristickými motivy" (na které se odkazuje v DZ k bodu 13. a 14 novely).

Podobně široká definice terorismu je zaváděná ve více státech, avšak téměř všude přináší diskuse o tom, zda nezachází příliš daleko (např. studie britské lidskoprávní organizace Liberty: Antiterrorism Legislation in the United Kingdom and the Human Rights Concerns arising from it). Podobné obavy z evropské antiteroristické legislativy jsou vyjádřeny ve výroční zprávě "Sítě nezávislých expertů EU pro základní práva (EU network of independent experts in fundamental rights (CFR-CDF)) založené Evropskou komisí v září 2002 na doporučení Evropského parlamentu: "Jelikož kvalifikace činu jako teroristického dává právo k použití zvláštních metod vyšetřování, které zejména postihují soukromí, musí být vymezení mezi "teroristickými" a ostatními trestnými činy dostatečně precizní, aby splnila podmínky zákonnosti, kterým takové postupy podléhají. To není případ, kdy je rozdíl mezi činy dán výlučně povahou jejich následků či cílem pachatele." Organizace Human Rights Watch dokonce vyjářila v případě britské legislativy obavy , že "užití takto širokých a neurčitých pojmů může vést k zaměření na osoby pouze na základě jejich politické, národnostní, etnické či náboženské příslušnosti".

Nepřijatelný je tedy rozsah skutkové podstaty, už i jen proto, že "nové" pojetí terorismu jde mnohem dále za "klasické" pojetí a hrozí riziko, že v "protiteroristickém režimu" se bude zacházet s osobami a skupinami osob, které usilují o změny ve společnosti a používají prostředků občanské neposlušnosti, přičemž tyto nejsou zaměřeny proti lidskému životu a zdraví.

Pokud však návrh obsahuje blíže nespecifikované vydávání na základě mezinárodní smlouvy, jde o průlom do zákazu vydávání vlastních občanů k trestnímu stíhání či do ciziny, který je velmi široký a otevřený do budoucna - na základě jakékoli mezinárodní smlouvy s jakýmkoli obsahem a s jakýmkoli státem. Takový "bianco" odkaz není v případě odstranění ochrany vlastních občanů před trestní jurisdikcí cizích států rozdílných právních systémů a právní kultury na místě a to i přes možnost preventivního přezkumu mezinárodních smluv Ústavním soudem podle tzv. euronovely Ústavy a související změny zákona o Ústavním soudu.

Druhý aspekt pohledu se týká radikálního zásahu do pojímání státní suverenity - s jistou nadsázkou lze hovořit o "capitis deminutio maxima" státu, neboť návrh široce prolamuje jeden z tradičních a významných vnějškových projevů státní svrchovanosti.

Ani český právní řád, ani závazky z jeho mezinárodních smluv a dokonce ani mezinárodně politické závazky nebrání uzavřít v budoucnu smlouvu, která by zásadu oboustranné trestnosti , princip nevydávání pro politické trestné činy a další zásady nerespektovala.

Eroze zásady nullum crimen, nulla poena sine lege a podkopání právní jistoty vztahu závazků mezi státem a občanem (povinnost respektování právního systému státu kompenzovaná povinností státu poskytnout svým občanům za tuto loajalitu ochranu vůči vnějším i vnitřním intervencím do jeho osobní sféry) v důsledku tohoto modelu pak mohou vážně rozložit již tak křehký konzens společenské smlouvy občanů se státní mocí, v současnosti již výrazně -ve vztahu k nadnárodním politickoekonomickým a čistě ekonomickým subjektům- dekonstruovanou.