Film je, zdá se, velmi dobře zahraný, velmi dobře nasnímaný a velmi dobře režírovaný. Hlavní potíží myslím však je, že je Marek Najbrt z těch mladých českých filmových režisérů, které poslední dobou fascinuje život v chudobě, v polorozpadlých barácích a na pokraji společnosti. Uznávám, že tento kolorit je malebný, avšak pokud ho nalézáme v nejnovějším českém filmu již poněkolikáté (viz Divoké včely Bohdana Slámy - to byla, zdá se mi, daleko hlubší studie "ubohosti lidství" než film Marka Najbrta - nebo Lesní chodce Ivana Vojnára), nevyhnutelně vzniká dojem, že začíná jít trochu o módní tik.

Prostředí ubohosti a zdevastovanosti kdesi v zapadlé vísce zřejmě v pohraničí je nasnímáno sugestivně a přesvědčivě a na jeho pozadí se Najbrt pokouší o psychologickou analýzu lidských typů a lidských vztahů. Potíž je, že film se zdá být dosti statický. Kromě drobnohledných studií několika mužů - samorostů a jedné ženy, žijících na pokraji existence, nenabízí v podstatě nic jiného. Ano, ve filmu je hořkost a ironie - skanduje-li jeden z hlavních hrdinů při sledování hokejových zápasů v televizi hrdě "Češi! Češi!" a raduje-li se tento značně šovinistický "antihrdina" bez morálních zábran uprostřed své ubohosti v závěru filmu (manželka se s ním rozvedla a z práce ho vyhodili) z toho, že "Češi" vyhráli hokejové mistrovství světa, je to celé značně ironické.

Obdobně bezmocná a ubohá je většina ostatních mužských postav, většina z nichž při tom neváhá se chovat surově či sobecky vůči svému okolí. Jsou to lidé bez perspektivy.

Zápletka filmu spočívá v tom, že - prý mírně mentálně postižený - chlapec Bohouš (hraje ho výborně Jan Budař, doufejme že mu do budoucnosti nezůstane type casting, že bude muset vždy hrát jen role osob mírně duševně chorých) dokáže, když se napije tvrdého alkoholu, pohlédnout do budoucnosti a předvídat výsledky hokejových utkání při právě probíhajícím mistrovství světa. Skupinka několika mužů, obývajících zapadlou, polorozpadlou vesnici chce tyto jeho schopnosti zpeněžit - naléhá na něho, nakonec i výhrůžkami, aby je předem informoval o výsledcích zápasů, aby si na ně mohli vsadit. Bohouš se jim pomstí a záměrně jim sdělí opačný výsledek závěrečného zápasu v šampionátu, na nějž jedna z hlavních postav tedy vsadí veškeré ušetřené peníze své manželky či družky, aniž by jí o tom řekl. Družka má poměr s místním autobusákem, s nímž nakonec otěhotní - autobusák chce z vesnice odejít a vozit zájezdy k moři. Žena, která jako jediná osoba mezi mužskými troskami se dokáže sama živit, se nakonec z deprimujícího prostředí odtrhne a z vesnice spolu s patnáctiletým synem, jednoho z bezmocných a neschopných mužů (který je ještě přitom invalida) polorozpadlé prostředí opouští. Za nimi jede v závěru filmu na mopedu i "jasnovidec" Bohouš.

Skupinka ubohých, neschopných mužů má své předsudky. Tak jeden z nich ostře nenávidí německého navrátilce, hluchého důchodce, který má ve vesnici pohřbeny své předky a nastěhoval se mu do domu, který jeho německá rodina do války obývala. Jiné postavě ve vesnici muži nadávají "cikáne" - ten je přesvědčuje, že sice trochu tmavší pigmentaci má, avšak "to přece mají i Italové". Vadí mu, že je vyčleňován z "českého" společenství, avšak toto společenství, jak je prezentováno v Najbrtově filmu, je absolutní ubohost sama.

Soustředit se s kamerou jen na nejubožejší lidství není zrovna lehká věc. Jako studium lidských postav v určité situaci je Najbrtův film snesitelný - potíž je, že toto není první český film z poslední doby, zabývající se osobami na pokraji společnosti, takže film lze obvinit z určité stereotypičnosti. Zejména proto, že se postavy během filmu nijak nerozvíjejí: jsou to vlastně jen statické, žánrové obrázky určitých postojů lidí, kteří už nemohou dál. Film neodlehčuje ani humor, ani neobsahuje žádné hlubší, nové porozumění dosud neznámým aspektům lidské existence.

Několikrát jsem v minulých týdnech zhlédl v českých kinech na Mistry upoutávku. Možná je to trochu příkré, ale poté, co jsem uviděl celý Najbrtův film, mi připadlo, že vlastně všechny nejzajímavější scény jsou vlastně obsaženy v té několikaminutové upoutávce.

Nejsem si jist, zda lidi budou ochotni chodit do kina za 160 Kč na pasivní obraz české ubohosti. V premiérovém kině Palace Cinemas na Smíchově jsem dne 1. dubna zpočátku seděl jen s dvěma dalšími diváky, teprve těsně před začátkem filmu přišlo ještě asi šest dalších osob. Dvě z nich během promítání odešly.