Motto:

Výše uvedená slova napsal Ondřej Hausenblas v Britských listech 10. března 2004 v reakci na to, že parlament odhlasoval nesmyslný "zákon", kterak se Eduard Beneš zasloužil o stát. Zdá se, že jsou poslanci o hodně víc opojeni mocí, než myslí. Neuplynul ani měsíc a máme tady nařízení, včleněné do zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, že moderátoři v licencovaných médiích musí mluvit spisovně.

Je zjevné, že poslanci netuší, o čem je řeč. A také je zjevné, jak o tom psal nedávno v Britských listech Štefan Švec, že se budou z neznalosti postihovat jen případná sprostá slova, anebo některé obecné koncovky přídavných a podstatných jmen. Komické je, že kdyby se měl nový paragraf brát vážně, mimo zákon by bylo zřejmě rázem postaveno skoro celé zpravodajství České televize i televize Nova: je totiž značně sporné, zda výslovnost mnoha reportérů obou těchto stanic vůbec odpovídá spisovné ortoepické normě českého jazyka.

Poslankyně Levá, která s nařízením mluvit v rádiu a v televizi "spisovně" přišla, zcela zjevně nerozumí tomu, o čem mluví. V médiích totiž, jako v celé společnosti, se užívá nejrůznějších jazykových stylů a rejstříků. Levá měla od médií požadovat rozrůzněnost, nikoliv - proboha - spisovnost. Sdělovací prostředky jsou ve společnosti různé a plní nejrůznější, rozmanité funkce. Předepisovat spisovnost všem z nich je velmi podobné tomu, když v padesátých letech socialističtí realisté zakazovali literátům jazykový a stylistický experiment a nutili spisovatele, aby psali "jiráskovsky" - pokleslou formou sentimentálního románu, blízkého vyjadřování české buržoazie z konce devatenáctého století.

Tak, jako nelze zakázat užívání nejrůznějších stylů v literatuře (tedy - zakázat to lze, ale ten, kdo se o to pokusí, ze sebe udělá pitomce), nelze zakázat ani užívání nejrůznějších stylů v médiích. Poslankyně Levá má pravdu (pokud toto má skutečně na mysli), že by asi zpravodajství v médiích mělo být prezentováno nepříznakovou, vzdělanou jazykovou formou. Diskžokej, který uvádí hudební pořady pro mladé lidi, však přece musí mít právo svobodně užívat neformálního jazykového stylu, i obecné češtiny - toho jazyka, jakým mladí lidé mezi sebou hovoří - jinak ze sebe také udělá blbce. Hudební pořad na stanici pro mládež je svým způsobem ekvivalentem poezie - té také nebudeme předpisovat, jaká slova nesmí užívat!

Paní poslankyně Levá se spetla - měla usilovat o jazykovou rozrůzněnost v médiích, nikoliv o spisovnost. Měla by požadovat, aby každé elektronické médium užívalo takového jazykového stylu, který je vhodný pro daný způsob komunikace. Jenže, proboha, dá se tohle naoktrojovat zákonem?

Tím se nutně vracím k citátu z Ondřeje Hausenblase v záhlaví tohoto článku: "Co říct o národě, kde se rozvoj společnosti a kultury dělá přijímáním zákonů?" a nemohu než opakovat, že se poslankyni Levé a jejím kolegům ve sněmovně, kteří její návrh přijali, moc jaksi vrazila do hlavy a zaslepila je při racionálním uvažování.

V této souvislosti vítám literární texty Štefana Švece, který právem protestuje proti omezování stylistické rozrůzněnosti českého jazyka a dělá to záměrně provokativně a ironicky prostřednictvím nejrůznějších nespisovných výrazů. Poznamenává, kontroverzně: Nadávky jsou jednou z nejkrásnějších součástí jazyka. Je jich plná současná literatura. Publicistika je snad něco horšího?

Rozumím jeho protestu proti snahám zglajchšaltovat jazyk. Samozřejmě, že i současná česká média dělají obdobnou chybu jako poslankyně Levá, proviňují se totiž stereotypizací. Proti tomu by snad poslanci měli bojovat - těžko však schvalováním zákonů.