Šejch Jasin byl zatčen v roce 1983 a obviněn z držení zbraní, vytvoření vojenské organizace a výzev k likvidaci hebrejského státu. Byl odsouzen izraelským vojenským soudem k 13 letům vězení. Byl propuštěn v roce 1985 v rámci výměny zajatců mezi okupační mocí a Národní frontou pro osvobození Palestiny, po jedenácti měsících vězení. Šejch Ahmed Jasin v roce 1987 se skupinou islámských aktivistů založil hnutí islámského odporu "Hamas".

Koncem srpna 1988 izraelské síly vpadly do jeho bytu, který prohledaly a šejchovi vyhrožovaly, že ho i s invalidním vozíkem vystrčí za hranice a vypovědí do Libanonu. V noci 18.5.1989 byl okupačními silami opět zatčen, zároveň se stovkami členů hnutí Hamás, byl to pokus zastavit ozbrojený odpor, který se tehdy vedl sečnými zbraněmi proti izraelským vojákům, osadníkům a k provádění atentátů na kolaboranty. 16.10.1991 izraelský vojenský soud vynesl proti němu rozsudek doživotního vězení, a k tomu navíc ještě 15 let, seznam obvinění se skládal z devíti bodů, v nichž bylo podněcování k únosům a zabíjení izraelských vojáků a založení organizace Hamás a její vojenské a bezpečnostní složky.

Kromě celkového ochrnutí, šejch trpěl četnými zdravotními potížemi (slepota pravého oka následkem úderu při vyšetřování, silná slabozrakost levého oka, chronický zánět ucha, obouplicní přecitlivělost, vniřní a střevní choroby a záněty). Vězeňské podmínky zhoršily jeho zdravotní stav, několikrát musel byl převezen do vězeňské nemocnice, jeho zdraví však utrpělo nedostatečnou lékařskou péčí.

13.12.1992 skupina bojovníků "Oddílu padlého hrdiny Azzel Din Kkassam" unesla izraelského vojáka a navrhla jeho propuštění výměnou za šejcha Ahmeda Jasina a skupiny arabských zajatců v izraelských věznicích, mezi nimiž byli nemocní a staří, a také zajatců, kteří byli uneseni izraelskými vojáky z Libanonu. Izraelská vláda tento návrh odmítla, přepadla byt v Bir Nubala poblíž Jeruzaléma, kde vojáka zadržovali, následkem toho byl zabit a s ním i velitel útočící jednotky, partyzáni ze skupiny posléze padli. Na úsvitu dne 9.10.1997 byl šejch Jasin propuštěn, na základě dohody mezi Jordánskem a Izraelem, podle níž došlo k odevzdání dvou izraelských agentů, kteří se v Jordánsku pokusili o atentát.

Šejch Jasin o svém životě v rozhovoru pro emirátský tisk "Al Bajan", publikovaný 24. září 2003, Al Bawaba ho uveřejnila po jeho zavraždění.

- Velkou část dětství jsem prožil ve vesnici "Joura" v Aasqalanu, oblasti Palestiny v roce 1948. Ještě stále vzpomínám na celou rozlohu této vesnice s jedinou školou. V té době jsme chodili na plavání v moři a do okolí na lov ptactva. Po tragedii roku 1948 jsme odešli do Gazy, kde začala druhá část dětství, byla to bídná a bolestná doba, plná útrap, důvodem byly podmínky, ve kterých se ocitli uprchlíci v táborech. Na dva roky jsem přerušil školu, v jedné z restaurací jsem prodával boby a cizrnu, abych pomohl své rodině v kruté době po našem odchodu coby uprchlíků. Pak jsem se vrátil do školy a dokončil jsem vzdělání (zaplať Pán Bůh). Sportoval jsem, hrál jsem fotbal, protože jsme ale neměli možnost koupit fotbalový míč, udělali jsme si ho sami z látky a kůže, byl velmi těžký, protože místo vzduchem byl naplněn jen starými kusy látky. Hráli jsme i jiné hry, jako přesilování a box, které v době naší adolescence byly v našem prostředí nejvíce rozšířené. Na box jsme neměli rukavice, mlátili jsme se navzájem přímo rukama a pěstmi, k tomu skoky na mořském břehu a gymnastiku, stál jsem obráceně na hlavě s nohami nahoře, také plavání a další. Byl jsem jen jedním z uprchlíků bídného tábora, kde přeplněnost a strasti nedovolovaly žádnou jinou zábavu, kromě toho, co jsme hráli s kamarády.

- Vzpomínám, že v roce 1952 jsem se chodil učit se svými spolužáky na pobřeží moře Gazy, a když jsme dokončili opakování lekcí, zabavovali jsme se hrou. Měl jsem rád gymnastiku a skoky. Tenkrát jsem skočil špatně a spadl na zem. Následkem poranění krční páteře došlo k ochrnutí. Po čase se můj stav zlepšil a začal jsem znova chodit, ale už ne tak jako dříve. Oženil jsem se, potom se vrátily bolesti, po návratu nemoci jsem byl nucen znovu usednout do kolečkového křesla, na kterém jsem už zůstal.

- Palestinská záležitost byla částí naší životní existence, dýchali jsme ji zároveň se vzduchem, podmínky, v kterých jsme v táboře žili, nám ve dne v noci připomínaly tragédii, v které jsme se ocitli. Poslouchali jsme rozhlas a sledovali vývoj a začalo to v nás pomaloučku krystalizovat, když jsme dosáhli mládí, uvědomovali jsme si, že naše vesnice jsou několik kilometrů od pásma Gazy. V té době byla pro nás nejdůležitější otázka, co máme dělat, abychom se mohli vrátit na naší půdu? Pak jsme přišli do údobí, kdy jsme začali dělat to, co jsme chtěli, byla to příprava na "žihád". Nedovolil jsem, aby mé fyzické postižení bylo překážkou před výzvou a k činu, zvláště naplnění duší muslimů k střetnutí, boji a smrti za vlast. Skutečnou přípravou jsme se začali zabývat od roku 1980, připravovali jsme se k střetu s izraelským nepřítelem, zajištěním zbraní a výcvikem mládeže.

- V roce 1984 došlo k nákupu zbraní, pak jsem byl zatčen a byl nade mnou vynesen rozsudek k vězení na 13 let, ale Bůh tomu chtěl, že jsem se dostal z vězení za 10 měsíců při výměně zajatců.

Shromažďování zbraní a výcvik v osmdesátých letech byl islámský proces, vycházející ze světového hnutí Muslimských bratrů. Podařilo se nám nashromáždit zbraně, které jsme uskladnili a začali jsme se zácvikem s nimi. Ale naše zkušenosti s agenty byly nedostatečné a skutečně bylo nastrčeno několik lidí při nákupu zbraní, do této léčky padli Bratři, tím byla zachycena niť, která vedla k odhalení části uskladněných zbraní a byli jsme zatčeni. Polovina zbraní byla zabavena, druhá použita hnutím Hamas po rozpoutání první intifády v roce 1987. Byla to zkušenost, z které jsme se hodně poučili, ze zajetí jsme vyšli s hlubší znalostí ke střetu s izraelským nepřítelem. Z této a jiných zkušeností jsme dospěli k tomu, co je silnější a lepší v současné intifádě Al Aqsa. Poučili jsme se, že shromažďování zbraní není důležité, protože můžeme o ně přijít v kterékoli chvíli, proto jsme se rozhodli praktikovat "žihád" s malým počtem zbraní. Nakonec se politika hnutí vyvinula tak, že jsme brali zbraně přímo vojákům v izraelské armádě. Vojenské křídlo hnutí na ně zaútočilo a ukořistilo jim zbraně. Inženýr Jahja Aajash, který padl, hrál základní roli v prosazení této politiky.

- Při vzplanutí intifády v prosinci 1987 jsme jako islámisti byli uprostřed dění. Potom, co izraelské nákladní auto zabilo počet palestinských dělníků, vzplála "Jabalija" v Gaze a odpor proti okupaci se rozšířil do ostatních oblastí pásma Gazy a Západního břehu. Izrael rozhodl zavřít islámskou universitu, dokud neustane lidové povstání, to nás vedlo k vážnému uvažování, jak čelit nepříteli a jak pokračovat v intifádě. Byli jsme připraveni zaujmout postoj, v těchto událostech jsme našli svou příležitost. Uspořádali jsme schůzi, které si účastnili vůdčí osobnosti a 14. prosince 1987 jsme vydali první prohlášení o hnutí islámského odporu "Hamas"

- Po vypuknutí první intifády se rozšířil okruh střetů mezi palestinským lidem a izraelskou okupací, Izrael přiléval olej do ohně rozsáhlým zatýkáním a odsunem aktivistů za hranice. V roce 1988 Izrael začal zatýkat vedoucí představitele Hamasu, v druhé vlně zatýkal vedení a kádry, 18..května 1989 zatkli i mě. Absolutně nikdy nemohu zapomenout na tu hořkou zkušenost, kdy jsem seděl v kolečkovém křesle při tvrdě vedeném výslechu, poté co jsem byl na samotce, beze spánku a za nedostatku pomoci. Zaplať pán Bůh, vězni byli ochotni mi posloužit, bez toho jsem se ve své situaci nemohl obejít a snažili se mi všemožně ulehčit. Byla to nejtěžší doba mého života, kvůli mé invalitidě a nemoci, která mě pronásledovala i potom, co jsem odešel z vězení. Ztratil jsem sluch, na levé ucho slyším jen nepatrně, na pravé vůbec ne, na levé používám sluchátko. Díky tomu, že zajatci ve vězení se o mě starali, to mně pomáhalo snížit stress ze situace, v jaké jsem byl.

- Byl jsem v izraelském vězení od roku 1989 až do října 1997, kdy jsem byl propuštěn podle dohody mezi králem Husejnem (ať mu je země lehká) a izraelskou vládou, týkající se pokusu o atentát na Chaleda Mashaal, politického vedoucího Hamasu se sídlem v Amanu, za premiéra Netanjahu. Vyšel jsem z vězení poté, co jsem dostal od Izraelců písemný souhlas, podle kterého jsem se mohl vrátit do Gazy. Sám král Husejn mě přivítal na letišti, v Jordánsku jsem byl vřele vítán, do nemocnice mi přišel gratulovat prezident Jasir Arafat. Všechny návštěvy byly v nemocnici, kde jsem byl podroben lékařskému vyšetření a specielní péči, nemohu zapomenout na tuto dobu, která byla novou etapou v mém životě.

- Přes svou nemoc, přes ochrnutí a kolečkové křeslo, konám svou povinnost, nezávisle na jakémkoli stavu a v každé situaci děkuji Bohu. Vzpomínám si, když ministerský předseda izraelské vlády Benjamin Netanjahu po dohodě s králem Husejnem rozhodl o mém propuštění, že izraelský tisk uveřejnil karikaturu, kde byl nakreslen Netanjahu, jak sedí na invalidním vozíku místo mě, zatímco já stál proti němu na svých nohách a říkal jsem mu: bye-bye (pa pa), bylo to skutečně směšné.

První moje cesta byla do Egypta z důvodu léčby. Byl jsem přijat do vojenské nemocnice, kde mě léčili a pečlivě sledovali můj stav. Na léčbu jsem byl pozván i do Saudské Arábie, kde mně bylo poskytnuto kompletní léčení v nemocnici krále Chaleda v Jiddě, péče byla maximální. Po dlouhém vyšetřování uší lékaři řekli, že záněty zůstanou, ale stejně jako egyptští lékaři potvrdili, že operace není třeba.

- Žena, to je sám celý život, proto zasluhuje práva a svobodu, nechybí ji statečnost, není to v rozporu s její odpovědností za výchovu generace a zachování domova a rodiny. Práce mimo domov je až na druhém místě, je však nutné, aby byla vzdělaná a podílela se na společenském životě, potřebujeme lékařky a učitelky, nejsme proti veřejné činnosti žen.

Žena, která na mě měla velký vliv, byla moje matka. Byla dobrosrdečná, mírná a velmi věřící. Tyto vlastnosti nechaly vliv na mou duši, od malička mě připravovala na půst a modlení, tehdy jsem to někdy dodržoval a někdy ne, ale když jsem vyrostl, víra se stala součástí mého života, islám byl ve mně hluboce zakořeněn a stal se mou cestou. Otec zemřel, když jsem byl malý, dobře si ho nepamatuji. Já i moji sourozenci jsme byli malé děti a maminka nás sama vychovala. Pracoval jsem s ní na poli, pěstovali jsme zeleninu. Její osobnost mě naučila činnosti, trpělivosti a postavení se životním těžkostem..

Žena je druhou linií odporu proti okupaci. Je to ta, která ukrývá pronásledované, ztrácí syna a muže, strádá po jejich ztrátě, trpí obklíčením a hladem, stará se o udržení domova a hospodaření. Role palestinské ženy je veliká, v její podpoře bojovníka a mužáhida za všech okolností a někdy sama nese zbraň.

- Začíná modlitbou na úsvitě. Poté čtu Korán, pak trochu odpočívám. Po snídani začnu pracovat, někdy jde o setkání s lidmi a o řešení jejich problémů a záležitostí, debaty o jejich sociálních starostech. Starám se o finanční pomoc, kterou někteří dostávají. Když nejsou žádné schůzky a návštěvníci, čtu islámské knihy, ke kterým se potřebuji vracet, pak poslouchám denní zprávy rozhlasu i televizních stanic, k tomu různé analýzy, potom následuje polední modlitba a pokračování práce až do půlnoci v mé domácí pracovně. Spát chodím v jednu hodinu, a tak skončí můj den, který uběhl mezi četbou, politikou, zprávami na satelitních kanálech a setkáními s novináři.