Nejdůležitější je na nedávných španělských událostech to, že odhalily stav západního myšlení. To, že se Španělé stali terčem teroristického útoku, nevyvolalo vlnu hněvu proti teroristům, ale proti jejich vlastní vládě. Jejich první otázkou bylo: "Co jsme to provedli té Al Kajdě, že jsme ji tak rozzuřili?" A jejich odpověď: za všechno může předseda vlády Jose Maria Aznar, protože se spřáhl se Spojenými státy ve válce proti Iráku a poslal tam španělské jednotky.

Načasování útoku nikoho nenechává na pochybách, že bezprostředním cílem Al Kajdy bylo ovlivnění výsledku španělských voleb. A to se jí také dokonale podařilo. Předvolební průzkumy před útokem ukazovaly výraznou převahu Lidové strany premiéra Jose Maria Aznara. V důsledku atentátů však zvítězila Socialistická strana, která nesouhlasila s operací Irácká svoboda a vyzývala ke stažení španělských jednotek z Iráku. (Vládě samozřejmě neposloužily ani její neobratné pokusy připsat útok na konto baskické separatistické organizace ETA.)

Teroristům se tak podařilo určit výsledek voleb v jedné z velkých evropských demokracií. Tento obrovský úspěch - srovnatelný s 11. zářím - může jen umocnit pohrdání bojovníků džihádu slabostí a zbabělostí Západu a dodat jim kuráže pro další útoky v srdci Evropy. Španělstí voliči - a s nimi ovšem většina západního světa - nepochopili, že jsou vtaženi do smrtelné války s radikálním islámem.

Jakkoli momentálně přijatelným se mohlo zdát pojetí radikálního islámu jakožto hnutí s definovaným racionálním cílem, dokud Usama bin Ladin ještě horoval proti znesvěcující přítomnosti nevěřících na posvátné půdě země dvou mešit (Saudské Arábii), muselo vzít za své v okamžku, kdy Američané ze Saudské Arábie odtáhli.

Ve svaté válce islámu se Západem jsou džihádisté ochotni spřáhnout se s kýmkoliv. Proto Al Kajda bez skrupulí spolupracovala se sekulárními baasisty v Iráku jak před Saddámovým svržením, tak i po něm.

Nenávist proti Západu je přirozeným výrůstkem z pokrouceného světového názoru džihádistů. Podle něj se svět nachází v epochálním střetu dvou náboženství, z nichž to špatné má momentálně převahu. Tato náboženská složka rozšiřuje běžnou nenávist slabých a chudých k bohatým a silným o smrtonosný prvek.

Ve válce vyhlášené džihádisty nejde o nic jiného, než o navrácení Iberského poloostrova pod někdejší vládu islámu. To, že nejen Španělé, ale de facto celý Západ v rozběhu k operaci Irácká svoboda nepoznali, o co se tu ve skutečnosti hraje, je vskutku zlověstným znamením do budoucnosti.

Daniel Pipes před čtyřmi roky napsal na okraj palestinsko-izraelského konfliktu, že historická zkušenost ukazuje, že o konečném vítězství zpravidla nerozhoduje vojenská či ekonomická převaha, nýbrž odhodlanost a víra ve správnost své věci. Odhodlání Západu je dnes podrobováno jedné zkoušce za druhou. A dosavadní výsledky jsou všechno jiné než povzbudivé.

Všechno dnes nasvědčuje tomu, že Irán usiluje stát se druhou islámskou jadernou mocností, přesto však reakce Západu na tuto hrozbu je v nejlepším případě sporadická a váhavá. Dokonce ani množící se důkazy iránských podvodů ohledně pokroků v pokusech o připravu obohaceného plutonia nepřiměly Evropu upustit od politiky "konstruktivního vyjednáváni" a zavést proti Iránu tvrdé sankce, a to jenom ze strachu, že přijde o lukrativní zakázky. Toto zaměření na krátkodobý zisk bez ohledu na dlouhodobá rizika je typickým projevem mentality appeasementu.

Jedinou zemí, jejíž vedení si vždycky uvědomovalo potřebu mocenské hráze proti hrozbě radikálního islámu a nutnost pevného a rozhodného postoje, jsou Spojené státy. A přesto ani zde není obraz docela jednoznačný.

Ustavení stabilní, vskutku reprezentativní vlády v Iráku nebude ani rychlé ani snadné, a může se ukázat jako vůbec nemožné. Přesto to stojí za maximální úsilí. Žádný jiný arabský stát neskýtá podobnou příležitost zvrátit směr naprostého nezdaru, který charakterizuje celý arabský svět a mění jej v jeden obrovský hnisavý vřed, kvasící nenávistí proti Západu.

Džihádistům nic jiného nenahání takovou hrůzu jako možnost, že by se z Iráku mohl zrodit moderní stát se západními svobodami. Nedávno odhalený dopis jednoho z čelných pohlavárů Al Kajdy, Abúda Musaba al-Zarkaví, v němž si stěžuje na rostoucí propast mezi islámskými radikály a iráckým lidem, která by byla zpečetěna zavedením demokracie, je toho nejlepším důkazem.

Vytvoření takového státu si však vyžádá spoustu času a peněz. Jak poukázal Bernard Lewis na své přednášce na Hebrejské univerzitě minulý týden, jestli se Amerika spokojí s rychlými volbami a následným stažením, aniž byly položeny základy občanské společnosti, nejpravděpodobnějším výsledkem bude něco jako desetiletí vražedných bojů v Alžírsku, vyvolaných vítězstvím islámských stran v prvních národních volbách.

V tomto směru vyznívají snahy Bushovy administrativy uprostřed volebního roku jako značně znepokojivé znamení. Úsilí přesunout dohled nad volbami na OSN, organizaci, která nikdy nehorovala pro demokratické ideály, a snaha urychleně sestavit plán stahování jednotek nevěstí nic dobrého.

Pokud jde o demokraty, ti jsou zcela ve vleku koncepcí z období před 11. zářím. John Kerry nabízí jako postačující opatření proti terorismu bezbolestný všelék zlepšeného prosazování zákona a zdokonalení výzvědné služby. Clintonova vláda první atentát na Světové obchodní středisko také vyhodnotila jako problém nedostatečného prosazování zákona a likvidace několika "shnilých jablek", a výsledkem bylo úplné zničení WTC. Kerry chce jít dál stejným směrem. S výjimkou Joe Liebermana všichni demokratičtí kandidáti byli proti válce v Iráku a proti větší angažovanosti na jeho obnově.

Přínos americké demonstrace moci v Iráku je dnes každému zřejmý. Vedle příležitosti, která se v Iráku dnes nabízí, je to nedávné rozhodnutí Lybie zastavit svůj program vývoje jaderných zbraní - program, o němž hlavní mezinárodní ispekční agentura IAEA neměla ani nejmenší tušení, dokud se k němu sami Lybijci nepřiznali. Lybijské rozhodnutí mělo jediný bezprostřední důvod: respekt z americké moci, předvedené v Iráku.

Přesto by demokraté nejraději udělali z Ameriky Gullivera, který se nechá dobrovolně spoutat Liliputány. Jak jinak si vysvětlit jejich posedlost mnohostranností? Zastáncům mnohostrannosti, představovaným Demokratiskou stranou, americká moc místo největší naděje lidstva představuje největší hrozbu lidstvu. Nejraději by Ameriku podřídili vrtochům evropských usmiřovačů a Spojeným národům.

Multilateralistická mánie mezinárodních smluv, které nepoloží stéblo do cesty gaunerským režimům, nekonečné kňourání o dodržování procedurální pravidel, vychází, jak poukázal Charles Krauthamer, z utopického snu o zformování mezinárodího pořádku podle modelu občanské společnosti v rozvinutých demokraciích.

Tento model má však neodstranitelnou vadu. Na rozdíl od domácí občanské společnosti není tu žádná ústřední autorita, která by dokázala prosadit žádoucí pravidla. Země jako např. Británie, Kuba a Zimbabwe nesdílejí společné hodnoty, které občanskou společnost umožňují.

Španělské volby dokládají, že Evropané dosud nepochopili realitu, v jaké žijeme po 11. září. Opakují, s mnohem slabším odůvodněním, stejnou chybu, jakou udělal Chamberlain: své protivníky, kteří jsou rozhodnutí zničit je, pokládají za rozumné počtáře, kteří se dají uplatit taktickými ústupky. Ještě větší obavy však musíme mít z toho, že by příští americké volby mohly ukázat, že ani Američané se z bolestné lekce 11. září nedokázali nijak poučit.

Připravil Pavel Mareš.