30. 3. 2004
Rwanda: deset let poté, co tam bylo zavražděno 800 000 lidíV roce 1994 bylo zmasakrováno asi 800 000 lidí, když většinový kmen Hutu ve Rwandě začal vraždit příslušníky menšinové komunity Tutsiů. Snad k nejhroznějším zvěrstvům došlo v městě Kibuye, kde během dvou dnů bylo usmrceno 21 000 lidí. Reportér britského deníku Guardian Chris McGreal se po deseti letech vrátil do Rwandy a hovořil tam s těmi, kdo přežili. Česká republika se jen obtížně zbavuje dědictví komunistické totality. Jakým způsobem se mohou lidé vyrovnat s tím, že v jejich blízkosti byl vyvražděn téměř milion lidí a mnozí z vrahů stále ještě žijí mezi nimi? |
17. dubna 1994 se Madalena Mukariemeria rozhodla vzdát se smrti. "Vrah byl velký muž. Měl obrovský klacek s hřebíky a ostrými kusy železa. Byl to takový odborník, že dokázal usmrtit jedinou ranou do hlavy. Chtěla jsem, aby mě zabil. Lidé umírali strašlivým způsobem a já jsem chtěla, aby to udělal rychle," vzpomíná. O několik hodin předtím promluvil římskokatolický kněz v Kibuye k tisícům Tutsiů, kteří hledali v jeho kostele útočiště. O deset dnů předtím vydala vražda rwandského prezidenta signál k zahájení genocidy. Muži a ženy se shromáždili v kostele, který tradičně skýtal útočiště. Avšak rozhlasová stanice Radio tisíce kopců (Radio Mille Collines) z Kigali vyzývala k vyvraždění Tutsiů. Tutsiové mezi vámi jsou špioni a kolaboranti. Chtějí vás zotročit a odebrat vám vaši půdu. Tutsiové musejí zemřít. "Hroby jsou jen způli plné. Kdo je naplní?" ptal se rozhlas. Začalo vraždění civilistů. Polovojenské jednotky z kmene Hutu vraždily oštěpy, klacky a mačetami. Lidé se shromáždili podle náboženského přesvědčení -- katolíci, adventisté, pentecostalisté a muslimové -- a modlili se. Madalena se s dětmi drželi za ruce. Nedaleko odtud objímal Louis Rutaganira svou ženu a líbal své dcery. "Věděl jsem, že to jsou naše poslední minuty. Říkal jsem si: proč se modlíme? Měli bychom na Boha křičet." Madalena si povšimla mezi polovojenskými jednotkami několika synů jejích sousedů. "Někteří měli masky. Byli tam vojáci a policisté. Někteří lidé se snažili utíkat k jezeru, aby byli zabiti na útěku." Polovojenské jednotky zapálily pneumatiky u dveří kostela, aby donutili lidi vyjít proti mačetám. Útoky granáty a střelnými zbraněmi usmrtily ty osoby, které zůstaly v kostele. Zbytek lidí pak rozsekali útočníci mačetami na kusy. Madalena se svým otcem utíkala k zadním dveřím kostela. "Jak vyběhl ven, napadli ho mačetami a byl okamžitě mrtvý." Mladé ženy byly zataženy do buše a hromadně znásilněny, mezi nimi byla dívka jménem Rahel, jejíž útočníci ji pak vypíchli oči. Vykrvácela. Louis Rutaganira byl svědkem vraždy malého dítěte. Pokračuje: "Viděl jsem svou manželku, byla ještě naživu. Usekali jí ruce a nohy a nechali ji vykrvácet. Už jsem neviděl své děti, nevím, jak zemřely. Přišel jsem o tolik lidí v kostele -- o bratry, strýce, příbuzné. Napočítal jsem jich 86." Po vraždění se kostel stal nejbezpečnějším místem k úkrytu. Hnijící mrtvoly znamenaly, že tam útočníci už nechodili a Louis se schoval pod mrtvolami. Nyní o deset let později, nezměnila Madalena názor na to, že by bylo nejlépe být zabit mužem s kyjem s hřebíky. Vrazi jsou dnes zpět na ulicích města Kibuye a není jasné, co to znamená. Genocida ve Rwandě trvala 100 dní a vyžádala si asi 800 000 životů. Pocit viny, plynoucí z toho, že Západ nehnul prstem -- jeden vysoce postavený rwandský činitel svědčil o tom, že britští činitelé v OSN reagovali na jeho prosby, aby zastavili rwandské vraždění, jako by šlo o zabíjení mravenců, nikoliv lidí -- vedl ke vzniku prvního mezinárodního tribunálu pro Afriku v Haagu. V důsledku traumatu ze Rwandy zasáhla před čtyřmi lety proti vraždění Británie vojensky v Sierra Leone. Bill Clinton a Kofi Annan se za vraždění ve Rwandě neochotně omluvili, lhali, že o něm nevěděli. Francie naopak vražedný režim kmene Hutu podporovala. Rwandská vláda začala před dvěma lety pachatele genocidy propouštět. Ve vězení totiž bylo 120 000 osob a soudnictví by trvalo déle než 100 let je všechny odsoudit. Tak úřady obnovily systém tradičních soudů ve vesnicích, prostřednictvím komunitní služby. Propuštěno bylo více než 25 000 vrahů. Nemají výčitky svědomí. "Je pravda, že kdyby se na nás obrátili a řekli nám: 'Odpusťte mi, já jsem zabíjel,'samozřejmě bychom mu museli odpustit. Ale tito lidé nás vidí jako osoby v neprávu, jako lidi, kteří se je snaží zničit tím, že je dostali do vězení. Potkáte je v hospodě a oni vám řeknou: proč jsem vás nechal naživu?" Madalena vypočítává, kolik vrahů bylo propuštěno. Jeden z nich renovuje hotel ve vedlejší ulici. "Je to vrah dětí," říká Madalena. "Vidím ho v naší ulici často. Je to velmi obtížné." Rok po genocidě oznámil papež, že katolická církev nemůže být obviňována za vraždění, které spáchali její jednotliví kněží a jeptišky. Mnoho lidí ve Rwandě s tím nesouhlasí. Církev absolutně nikomu nepomohla. Katolická církev ve Rwandě byla hluboce zkompromitována svými vazbami na režim z kmene Hutu. Podobně zkompromitován byl místní anglikánský arcibiskup.
Kompletní článek v angličtině ZDE
|
Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
30. 3. 2004 | Bohumil Hrabal: Furiant nekonečna a věčnosti | Martin Škabraha | |
30. 3. 2004 | Jak vidím krále české literatury | Tomáš Koloc | |
30. 3. 2004 | Rwanda: deset let poté, co tam bylo zavražděno 800 000 lidí | ||
30. 3. 2004 | Raffarin III. | Josef Brož | |
29. 3. 2004 | Jak říkala ta těhotná, jsem v naději... | ||
29. 3. 2004 | O zneužití moci: Zákonné nařízení mluvit v médiích spisovně je paskvil | Jan Čulík | |
29. 3. 2004 | Brno, město netušených možností | Milan Valach | |
29. 3. 2004 | Život Ahmeda Jasina, zakladatele islámského hnutí odporu Hamás | ||
29. 3. 2004 | Klady a zápory Singapuru | František Décsi | |
29. 3. 2004 | Podnikání "Czech style" | Jan Čulík | |
29. 3. 2004 | Brabcovo Bolero: Špatný film? | Jan Čulík | |
29. 3. 2004 | "Osvobodit Německo od pesimismu" | ||
26. 3. 2004 | Zvítězí v Praze automobily? | Petr Kužvart | |
26. 3. 2004 | Lidovci míří klidně do hrobu | Boris Cvek | |
26. 3. 2004 | Válka jako pokračování globalizace jinými prostředky | Jan Keller |