Sanktusáci jako metafora nedokonalosti lidství

Ostrý odsudek Lesních chodců publikoval ve festivalových Filmových listech Jan Hanzlík:

Na odsudku mě zaujal zejména jeho socialisticko-realistický závěr. Jako bychom se touto recenzí, jak se zdá, po letech vraceli začarovaným kruhem zase tam, kde jsme kdysi bývali. Za komunismu nám doporučovali režimní kulturní a literární aparátčíci, abychom si veškerou případnou existenciální nejistotu řešili "činorodou prací ku prospěchu socialistické společnosti"; nenadál bych se, že téměř patnáct let po pádu komunismu začne totéž pro pocity chaosu, neuspokojenosti a bezradnosti ze světa doporučovat i mladý kritik ve svobodné české společnosti.

Jan Hanzlík má ovšem ve své recenzi pravdu, že Vojnárovi Lesní chodci nejsou zrovna vzorem konstruktivního, "dělného", budovatelského občanství ani v současné společnosti "kapitalistické". Je fakt, že Rufus nepracuje, anebo pracuje "jen" u asfaltérů, a "řádně se nezařadil", protože nechce: nezná pojem zaměstnání či spíše povolání, v němž by se člověk mohl realizovat. Pravidelné zaměstnání je pro něho symbolem zotročení. Čerčil už nedělá, pokud vím, vůbec nic a zabije se, když spadne opilý z vlaku. Jejich děti braly nebo berou drogy, Rufusův syn skončí ve vězení, kam ho ve filmu jede navštívit Čerčilova dcera.

Děj Lesních chodců ovšem začíná někdy v hlubokém komunismu; na první pohled to z filmu zjevné sice není, ale vyplývá to ze skutečnosti, že se Rufusovi i Čerčilovi během filmu narodí děti a dorostou v dospělé lidi. (Film končí v současnosti; před narozením dětí tedy Rufus i Čerčil a jejich partnerky museli žít v komunismu.) Nebylo zas tak překvapivé, když někdo zaujal za komunismu pocit absolutního odcizení od společnosti; není zas tak výjimečné, že se někteří lidé tohoto pocitu nezbavili ani po pádu komunismu a nestal se "platným členem" společnosti.

Hanzlík má pravdu, že vykořeněnost všech čtyř postav Vojnárova filmu není asi v žádném případě "vinou" společnosti, či něčeho "zlého", co by jim "stát" dělal. Rufus i Čerčil a jejich partnerky jsou archetypálními postavami bezradného lidství, člověčenství, které si neví rady s osudem na této zemi. Prostě na světě jsou i lidé (možná je jich většina), kteří se do lidské společnosti svým ustrojením "jaksi nehodí". Nevím, jestli je to jejich vina a zda by se měli "dát dohromady" a "se sebou konečně něco dělat". Jsou lidi, kteří to neumějí. Jsou to ale přece taky lidi...

Ne každý musí být nutně schopen stát se úspěšným "podnikatelem" či třeba politikem a mnozí čeští filmaři se poslední dobou zabývají postavami, které jsou nějakým způsobem nedokonalé, často velmi podstatně -- jsou to osoby, které se svým psychickým a mentálním ustrojením prostě nedokážou stát "platnými členy" společnosti. To, že se někteří čeští režiséři v poslední době, jak se zdá, stále více zaměřují na tuláky, outsidery, či lidi, kteří patří v české společnosti k těm nejjednodušším, nejchudším a "nejprimitivnějším", (kromě Vojnára viz např. Remundovou a její film, Nelituji ničeho, Slámovy Divoké včely, anebo vynikající snímek Vladimíra Morávka Nuda v Brně, který se dotýká něčeho skutečně hlubokého a jehož hlavní, nesmírně lidští hrdinové, jsou dokonce postiženi i mentálně -- je to hluboká metafora lidskosti, poukazující varovně na to, že je přímou součástí člověčenství to, že je člověk apriori nedokonalý?").

To, že se čeští filmoví režiséři poslední dobou zabývají vandráky, tuláky, frustrovanými jedinci a obyčejnými lidmi, může být výrazem znepokojení těchto příslušníků české inteligence nad tím, "z jak vlastně primitivního národa pocházíme". Jak by vznikal kontrapunkt: čím úspěšnější a uznávanější je mladý tvůrce ve společnosti svých vrstevníků, tím víc se obrací "ke kořenům" prostého, pokleslého života na pokraji společnosti.

Tuto soustředěnost na nejobyčejnější lidi z nejobyčejnějších je však zároveň možné interpretovat jako obhajobu těchto lidí, jako pokus začlenit je právě jako lidské bytosti do ohniska celospolečenské existence. "I tito lidé, navzdory jejich neschopnosti a jednoduchosti, jsou lidmi." Právě tito "nejprostší z nejprostších" se totiž stávají zosobněním lidství v jeho zásadní nedokonalosti.

Jak na to svými filmy dávno poukazoval Ingmar Bergman, lidská existence skutečně je svou podstatou zoufalá, bezradná a nedokonalá -- kdo to dokáže vyjádřit líp než "tulácké" či "primitivní" postavy Ivana Vojnára, Bohdana Slámy či Theodory Remundové? Právě proto, že jsou Vojnárovi "tuláci" lidé nedokonalí, jsme schopni se s nimi identifikovat. V té nedokonalosti jsou totiž styčné body. Každý v sobě neseme určitou míru bezradnosti, a to, jak reagují ve Vojnárově filmu Rufus i Čerčil, s námi rezonuje. I v tom, že Vojnárovy postavy jednají neodpovědně, iracionálně, nelogicky, rozmazleně a sobecky. Život takový prostě je.

Jan Kastner, který v hradišťském Slováckém divadle uváděl Vojnárův film, konstatoval, že i on má vůči Lesním chodcům určité nímitky. Nechtěl divákům z filmu "předem kazit dojem", a tak se jen krátce zmínil o tom, že mu připadá, že vizuální a verbální složka filmu není dostatečným způsobem vyvážena. Je fakt, že Vojnárův film má do určité míry trochu "estétskou", literární inspiraci: Rufus cituje básníky, Jana Hanče a ( a taky časopis Respekt :)) , takže verbální složka filmu je skutečně dost výrazná.

Jiná věc je, zda některá apodiktická tvrzení - Rufusova, nikoliv nutně Vojnárova - jsou skutečně přesvědčivá. Argumentuje-li tedy na jednom místě Rufus - cituji po paměti - podle nějakého literárního eseji, že prý jsou právě Češi největšími sebekritiky a pochybovači o své vlastní kultuře, identitě a národnosti, kde má pro to jakýkoliv důkaz? Je mnoho národů na světě, které se ve veřejných diskusích neustále sebebičují kritickými připomínkami na vlastní adresu - mimo jiné jmenujme určitě Skoty a do jisté míry i Angličany. Je možno samozřejmě uspořádat soutěž, kdo je vůči vlastnímu národu víc kritický - zda Češi, Skoti či Angličani, ale myslím, že by to bylo asi trochu nesmyslné - pokud by ovšem Skoti nevyhráli... :)

Toto posunuté a nepřesvědčivé vnímání reality je však ve filmu v pořádku - zapadá do celkového obrazu lidství Vojnárových sanktusáků, kteří jsou vůči životu bezradní a vlastně o něm nevědí skoro nic - tak jako my všichni lidi.

Nesouhlasím s Janem Kastnerem. Mně připadalo, že s vizuální kompozicí filmu tvoří jeho verbální-literární stránkia dobře promyšlený a inteligentně strukturovaný, vyvážený celek. Poušti a bezradnosti v Rufusově duši i v duši všech hlavních protagonistů Vojnárova filmu plně odpovídaly záběry otřesně zdevastované, průmyslové krajiny kolem Ústí nad Labem. Tak jako byly neuspokojivé motivace i jednání všech hlavních postav, tak je svou podstatou neuspokojivý život jako celek. "Konstruktivní prací pro společnost" nezaplácnete, pane Hanzlíku, hluboký existenciální angst. (Dočtete se to nakonec třeba i v Camusovi.)

Mezilidské vztahy a hudba

Kromě zájmu o outsidery a lidi na pokraji společnosti se soustřeďují současní čeští filmaři, zdá se mi, především na -- psychologickou -- analýzu mezilidských vztahů. O čem taky vlastně natáčet v současnosti filmy, že, když, jak se zdá, třeba politika neexistuje, anebo se jí - jistě povrchně, ale přece jen -- zabývají sdělovací prostředky. Velmi dobrým celovečerním debutem byl v tomto smyslu v Hradišti "komorní psychologický snímek" (tak ho charakterizuje katalog LFŠ) Michaely Pavlátové Nevěrné hry. Slovensko kolem Štúrova ve filmu hraje symbol místa, kde lišky dávají dobrou noc, v protikladu k dynamické a kulturně pulzující Praze...

Nejprve jsem si myslel, že je to další film o hloupých mužích, jaké mají samozřejmě pražské ženy intelektuálky na základě svých často dost tristních zkušeností s chlapy plné právo natáčet. Na tomto filmu je přirozeně znát, že jeho režisérka a scénáristky byly ženy, je to v určitém smyslu daleko citlivější film, než jaký by asi dokázal natočit muž. Snímek Nevěrné hry ovšem není žádný feministický pamflet. Všechny nedávné české filmy, které natočily ženy, přesvědčivě a autenticky líčí to, jaké to mezi muži a ženami je -- charakterizují muže tak, jak se holt muži chovají -- a ve vztahu k nim se pak často chovají pošetile i samotné ženy.

V Nevěrných hrách má úspěšná a schopná pražská koncertní klavíristka Eva za manžela slovenského hudebního skladatele Petera z vesnice nedaleko Štúrova. Peter si tam Evu z Prahy odvezl, protože se pro svou skladatelskou práci potřeboval vrátit "k rodným kořenům" -- manželku však v důsledku své mužské posedlosti prací zanedbává. Ta je v cizím prostředí izolována. Do složitého a rozpadávajícího se manželského vztahu obou partnerů vstupuje celá řada dalších osob a vlivů. Nevěrné hry je citlivý, dobře natočený film o tom, "jaké to dnes mezi lidmi je". Eva je krátkodobě Peterovi nevěrná, on se o tom doví a zintenzivní své úsilí si ji uchovat. Nakonec jí umožní, aby vyšla ze své slovenské izolace a věnovala se práci v Praze. Je naznačeno, že příběh dlouhodobě může skončit happy endem.

Uvažoval jsem ale, proč ke mně mluví intenzivněji Morávkův film Nuda v Brně než Nevěrné hry. Myslím, že to není jen proto, že Morávkovi hrdinové jsou zranitelnější, křehčí a víc "nedokonalí"? Ne, je to asi tím, že Nuda v Brně simultánně exponuje celou řadu dílčích příběhů, o nichž se nakonec ukáže, že jsou spolu synchronisticky propojeny. Tak vzniká dodatečné napětí, které v důsledku trochu jednodušší struktury film Nevěrné hry asi nemá.

Film Michaely Pavlátové je dobrý, ale připadalo mi tak trochu, jako bych viděl možná už asi dvacátý francouzský film o "krizi manželských vztahů v předměstské rodině". Samozřejmě, po více než stoleté existenci kinematografie už těžko někdo najdeme nové téma a nové zpracování. Film Pavlátové je autentickou výpovědí, avšak, zdá se mi, je pevně včleněn do tradice obdobných evropských filmů o vznikající manželské krizi.

Je pravděpodobné, že naše životní zážitky nejsou zase tak jedinečné, jak si myslíme, a všechny naše zkušenosti se dají redukovat na nějaký stereotyp... To jsou myšlenky, které ve mně vzbudila Nevěrnými hrami Michaela Pavlátová přesto -- anebo právě proto, že ukotvením i zároveň protikladem problematických osobních vztahů, tápání, frustrace a omylů, je pro většinu hlavních protagonistů hudba. O její kouzelné moci se nediskutuje -- ta prostě ve filmu JE -- visí nad podřadností, druhořadostí naší normální existence jako výjimečná záchrana, vlastně se vymykající lidské zkušenosti.

Letošní filmovka ve srovnání s loňskou

Byla nabídka nových českých filmů na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti horší než loni? Trochu mi to tak připadalo, nemůže za to samozřejmě organizátor Jiří Králík, jde o to, jaké české filmy za poslední rok vznikly. Možná ta bilance ale není zas tak špatná. Filmovka mi už letos nepřipadala tak překvapivá, protože jsem několik letošních nových českých filmů viděl už před ní . Už někdy loni na podzim (?) (je to možné?) mě docela pobavila mírně pubertální, ale zábavně provokativní parodie Karla Spěváčka Brak. O Vávrově pohádce Čert ví proč jsme psali v BL letos na jaře jako o kompetentním zábavním produktu České televize, který se z průměru vymyká vlastně jen výkony "čertů" Csongora Kassaie a Pavla Lišky. Nuda v Brně je vynikající, Městečku Jana Krause a Krysaři F.A. Brabce jsem se na radu znalých raději vyhnul.

Mám dojem, že byla loňská filmovka co do českých filmů jaksi dynamičtější. (Úvaha nad loňskými českými filmy v Uherském Hradišti je ZDE.) Byli tam vynikající Starověrci Jany Ševčíkové, byla tam retrospektiva Jakuba Sommera, s jeho dosud nejlepším ELFilmem; Sommerův nový film Maj kompjůter je dobrý, ale kvalit ELFilmu myslím nedosáhl; loni svou energií zaujal i film Igora Chauna o Karlu Gottovi promítal se tehdy i výborný studentský film Marka Najbrta o automatickém Karlu Gottovi Vynález Krásy".

Letos byly, bohužel, studentské filmy z FAMU, aspoň ty, které jsem měl možnost zhlédnout, nezralé a slabé. Soustřeďovaly se na technické, případně vizuální provedení a měly většinou opravdu chabou myšlenkovou strukturu. Charakteristický byl v tomto smyslu určitě nejméně půlhodinový studentský film jedné autorky, vyrobený především pod pedagogickým vedením Karla Vachka (snímek působil nekonečně!), jehož jméno, ani jméno autorky nemám, protože jsem ho nenašel ve festivalovém programu. Tento dokument divákům představil jednadvacetiletého mladíka, jakéhosi soustružníka dřeva, který píše romány pod pseudonymem hitlerovského velitele nacistického vyhlazovacího tábora v Treblince. Celkově je mladík naprosto posedlý zločiny německých nacistů ve vyhlazovacím táboře, doma si vyrobil model Treblinky, atd. Film se však omezuje především na vizuální stránku věci (často pobýváme s mladíkem na jakémsi železničním viaduktu) a nijak jev mladíkovy poněkud přehnané fascinace nacismem neanalyzuje. Prý typický vachkovský film. Aleudou teď absolventi dokumentaristiky pražské FAMU všichni točit filmy jako Karel Vachek?

Vynikající Karel Kryl

Letošní filmovka měla rozsáhlý program, věnovaný literatuře a básníkům. Velmi na mě zapůsobil jediný literární pořad, který jsem měl možnost navštívit -- pořad věnovaný Karlu Krylovi. Nejzajímavější bylo promítání dvou dokumentárních filmů -- televizního záznamu koncertu Jaromíra Nohavici z roku 1995, kdy nedlouho po Krylově smrti Nohavica velmi citlivě interpretoval nejzajímavější jeho písně. Méně zajímavé, irelevantní a zbytečné byly mezi oběma filmy hudební produkce Mariana Vargy, Vlastimila Třešňáka a Vladimíra Merty. S Krylovou tvorbou to nemělo vůbec nic společného a jen toto hudební vystoupení, které diváky zbytečně zdrželo (nestihli pak přejít na hlavní pořad večera ve 20 hodin v kině Hvězda) dokázalo, že Varga, Třešňák ani Merta svou hudební produkcí nedosahují kalibru Karla Kryla. To je úplně jiná kategorie. Jak nakonec i při pořadu samotném konstatoval Jiří Černý, bezpochyby jediným a nejprofesionálnějším dědicem Karla Kryla je Jaromír Nohavica.

Během tohoto krylovského odpoledne bohužel málem nezbyl čas na promítnutí celého, velmi zajímavého dokumentárního filmu režiséra Miloše Zábranského Občan Karel Kryl. Ten film byl velmi zajímavý, protože -- na relativně malém prostoru 55 minut dokázal Kryla nejen představit, ale ukázat i konfrontaci jeho názorů a zkušeností po návratu do Československa s tehdy velmi úzkoprsým postkomunistickým prostředím.

Zábranský měl s tímto svým televizním projektem o Karlu Krylovi problém -- v České televizi ho varovali, aby o Krylovi nic nenatáčel, vzhledem k tomu, že je Kryl "problémová osoba" a Zábranský "bude mít potíže", když ten film natočí. Zábranský je svobodný člověk, a tak film natočil. O těchto svých problémech se stručně zmínil před uvedením filmu v Uherském Hradišti. V České televizi se pro jeho dokument o Krylovi našlo místo nesmyslně až v ostravském cyklu Nevyjasněná úmrtí, do něhož Zábranského film o Krylovi vůbec nepatří -- protože na Krylově úmrtí není v podstatě vůbec nic nevyjasněného. Jenže -- to byl jediný pořad, kam se Zábranskému film o Krylovi podařilo umístit.

Zábranského snímek jasně ukazuje, že na základě své západní zkušenosti předvídal Kryl -- bývalý emigrant -- mnohé hospodářské a politické problémy České republiky naprosto přesně. "Jak může vláda privatizovat, když ještě nemáme daňový systém," ptal se Kryl marně někdy na začátku devadesátých let. Jeho kritiku, dnes tak rozumně znějící, tehdy v monolitním československém postkomunismu mnozí označovali, paradoxně, za "komunismus". Zajímavé, a kritiky nezmapované zůstávají i Krylovy písně z devadesátých let. Kryl byl svobodný a samostatný člověk stejně tak, jak jím byl kdysi v druhé polovině šedesátých let, kdy jeho pozoruhodný básnický talent poprvé upoutal zájem veřejnosti. Názor jeho sestry, vyjádřený ve filmu, že totiž "Krylovi nikdo nenabídl po pádu komunismu funkci, a tak se stal kritikem," se zdá být tak typicky "český", a neférový. Jako by Kryl kritizoval proto, že "nemá funkci", a nikoliv proto, že určité věci viděl jasně. Zde je úryvek z jeho písně "Demokracie" (1993):

Demokracie panuje
od Aše po Humenné
samet i něha v pánu je
a zuby vylomené
dali nám nové postroje
a ač nás chomout pálí
zaujímáme postoje
místo, abychom stáli...

Oni holt měli všichni ti čelní politikové, pocházejí z disidentských kruhů,z začátkem devadesátých let svou pevnou ideologickou "linii" a Kryl se jim do ní svou samostatností prostě nehodil, říkali režiséru Zábranskému různí svědci.

To, že byl Kryl básník, bylo zjevné zejména z Nohavicových kultivovaných a jemných interpretací Krylových písní. Jsou to drtivou většinou vynikající, nenapodobitelná lyrická díla. Právě při Nohavicově interpretaci, která byla Krylově interpretaci podobná, a přesto byla jiná, jsem si uvědomil silněji než jindy, že mnohé Krylovy texty jsou vrcholnými básnickými díly. Je pozoruhodné, například, jak uměl Kryl využívat k lyrickému efektu aliterace.

Je vždycky pošetilé dělat žebříčky z českých spisovatelů -- v tom nejlepším, co napsal, se bezpochyby Kryl řadí k vrcholům české lyrické poezie -- a nic tomu neubírá skutečnost, že se mu někdy veršovalo až příliš lehce, a tak někdy propadal trochu mechanickému rýmování.

Jaké tedy byla celá letošní filmovka?

Program na filmovce byl letos tak rozsáhlý a rozrůzněný, že pohled jediného účastníka nutně zůstává jen dílčím a subjektivním. Nezmiňuji se ani o jednom z koncertů, protože jsem se na ně nedostal, nezbyl čas. MFD psala o přítomnosti amerického reportéra Petera Arnetta v Hradišti -- neřekl však, zdá se, příliš mnoho nového.

Mezi nejzajímavější zahraniční filmy na filmovce letos bezpochyby patřila -- už dost stará - komedie Woodyho Allena "na ruské motivy" Láska a smrt (1975), dále absurdně komické, ale vizuálně nesmírně zajímavé Topení po číslech (Drowning by numbers) (1988) britského režiséra Petera Greenewaye, evokující "nejlepší léta" tvorby britské kulturní komerční televizní stanice Channel Four, i třeba parodie Ples upírů (1975) od Romana Polanského.

Jak jsem napsal v úvodu, snad nejzáslužnější na celé Králíkově akci je, že se mu na ni daří každoročně přilákat z celé republiky přes dva tisíce lidí -- většinou velmi mladých, jsou to studenti, odhaduji, že skoro všichni mají pod pětadvacet let. Míň bylo, zdá se, letos v Hradišti lidí nad třicet.

Hradištští taxíkáři se sice o Králíkových studentech vyjadřují s pohrdáním jako o "žebrácích" -- že prý město na akci nijak nevydělá, protože si "kupují tak akorát rohlíky" -- ale to je, myslím, trochu neférové. Účastníci filmovky pravidelně zaplňovali většinu restaurací ve městě. A město na deset dní pozoruhodně ožije. Je velmi příjemné sledovat filmy v tak krásném prostředí.

Filmovka by asi nebyla filmovkou, kdyby její rozsáhlý a vynikající program nebyl mírně postižen chaosem. Změny v programu na poslední chvíli jsou zřejmě při tak složité organizaci nevyhnutelné, nicméně je docela nepříjemné přijít na určitou hodinu na celovečerní film a zjistit, zejména pokud se promítá od 23 hodin večer, že byl filmu náhle a na poslední chvíli předřazen zbytečný a nedokonalý "krátký" film (stalo se např. při promítání dlouhometrážního filmu Petera Greenawaye v sobotu v noci).

Do kategorie krátkých filmů, a tedy předfilmů, také jistě nepatří filmy středometrážní, až hodinové, a asi není moudré nacpat program filmy až do poslední minuty, takže diváci nestihnou přecházet mezi programy od jednoho kina k druhému. Na rozdíl od loňského roku, kdy byla technická úroveň promítání dost nízká, se letos podstatně zlepšila -- teď už se stávalo jen to, že se občas uprostřed filmu v sále na chvíli rozsvítilo. Ale to jsou podružnosti...

Těšíme se na třicátý, jubilejní ročník LFŠ.