14. 10. 2003
Pozor, Kotrbo: protestovat proti Fidelovi je také veřejná služba"Kubánský totalitní režim ovládá železnou pěstí všechny, kdo žijí na kubánském ostrově. Porušuje téměř všechna uznávaná lidská práva, od svobody projevu až po soukromí a majetková práva. Kritizovat tento režim je zločinem, stejně jako pokoušet se opustit Kubu bez státního svolení." - Komise pro lidská práva OSN, Ženeva. Ujasněme si jednu věc: Kubánci jsou obětmi diktatury, stejně jako lidé v Barmě, v Severní Koreji, v Súdánu či v Číně. Měl jsem problém s tím, že organizace Člověk v tísni podporovala útok na Irák, v rozporu se svými vlastními cíli boje za lidská práva. Avšak - |
Avšak to, že protestovali její členové před kubánským velvyslanectvím je v souladu s důvodem jejich existence! A není nic špatného s tím, že tuto organizaci podporuje Česká televize, neboť ČT má také právo - jestliže ne povinnost - upozorňovat vysíláním na nedemokratické režimy a jednat proti nim.
Štěpán Kotrba se mýlí, když tvrdí, že česká veřejnoprávní televize nezastupuje plátce svých koncesionářských poplatků: Česká televize nemůže mlčet a nekritizovat neonacisty či skinheady jen proto, že mnoho z nich a z jejich stoupenců platí každý měsíc za rozhlas a televizi svých 75 Kč! Je irelevantní, že mnoho plátců koncesionářských poplatků, jako Kotrba, podporují Castrovu diktaturu. Jde o totalitní režim se stalinskými rysy. A to, že český stát udržuje oficiální styky s Kubou, neznamená, že musí Česká televize ohledně Kuby mlčet, protože, to není státní televize, ale televize veřejné služby. Konec konců, Saddám měl v Praze také velvyslanectví a to neznamenalo, že stál v čele demokratického režimu... To, co bylo nesprávné, bylo to, že Kotrba udržoval osobní styky s diplomatem Paulovichem. Novináři by neměli přijímat pozvání na takové recepce, jaké organizovalo kubánské velvyslanectví z toho prostého důvodu, že se reportéři nemají setkávat na společenské úrovni s předměty svého zpravodajství. Pokud otevře kubánské velvyslanectví své dveře novinářům, pokud se tisk snaží něco zjistit, pak je to v pořádku, avšak pokud je cílem, jak tomu bylo v tomto případě, rozloučit se s kubánským diplomatem, pak Kotrba porušil normy své neutrality - chodí se přece na večírky na rozloučenou jen přátelům. *) Kotrba nebyl přítomen, aby se zeptal Pauloviche na oněch 78 "potížistů", které Castro odsoudil k těžkým trestům a tři z nichž byli popraveni. Všichni disidenti byli postaveni před soud - neměli žádnou obhajobu - během jediného dne za trestné činy velezrady, což znamenalo, že nesouhlasí se zlořády Castrovy vlády. Většina z nich byli členy projektu Varela, organizace, která usiluje o pluralitní politické reformy na Kubě. Projekt je podobný Chartě 77 v tom smyslu, že nechce docílit revoluce ani změny režimu, ale jen dodržování mezinárodních dohod a základních lidských práv. Kotrba protestuje proti protestu Člověka v tísni, ale měl by - pokud praktikuje dobrou novinářskou práci - sám protestovat proti útlaku Kubánců, alespoň by měl kubánským diplomatům dávat tvrdé otázky, a ne se s nimi loučit nad šampaňským a kubánskými doutníky. Je ovšem možné, že Kotrba podporuje Fidelovy monarchistické způsoby... Stačí pročíst si zprávy od organizací, jako je Amnesty International nebo Reportéři bez hranic a OSN. Porušování základních občanských a politických práv je vepsáno do kubánského práva. Zatímco Castrovy domácí zákony obsahují všeobecné výroky o základních právech, jiná ustanovení dávají státu mimořádné pravomoci trestat osoby, které se pokusí využívat svých práv na vyjadřování vlastního názoru či práva na shromažďování. Kubánské zákony také neposkytují právo na spravedlivý soud. Dovolují totiž nejvyšším státním úřadům ovládat soudy a prokurátory, poskytují široké pravomoci pro zatýkání bez zatykačů a držení lidí ve vazbě a omezují právo na obhajobu. Za poslední dva roky využívají kubánští prokurátoři silně ustanovení proti nepřátelské propagandě a nerespektování úřadů (desacato) k tomu, aby umlčeli disent. Prokurátoři také postavili disidenty před soud za pomluvu, za odpírání poslušnosti úřadům, za spolčování s cílem páchat trestné činy (asociación para delinquir), za nebezpečnost (elestado peligroso) a za další činy proti státní bezpečnosti (otros actos contra la seguridad del estado) během tohoto období. V kubánských vězeních jsou desítky občanů, odsouzených za vykonávání svých základních práv, anebo, v některých případech, odsouzených, aniž by vůbec spáchali jakékoliv trestné činy, byli odsouzeni jen proto, že jsou považováni za "nebezpečné". Před revolucí, která ukončila Američany podporovanou Batistovu diktaturu, byla Kuba známa jako epicentrum hedonismu a korupce. Kubánská revoluce právě dovršila 44 let (nebo 50, pokud počítáte - jak to činí Kubánci - ode dnů, kdy došlo k neúspěšnému útoku na Batistova kasárna, která zahájila revoluci. I když to trvalo šest let, než převzala povstalecká armáda Fidela Castra moc, Kubánci oslavují svůj státní svátek, jemuž říkají Den národního povstání, tak, jak Američané oslavují den 4. července.) Avšak změnilo se málo. Dokonce i automobily jsou tytéž jako za Batistova režimu... Avšak, i po ukončení vykořisťování, které podporovaly Spojené státy, kubánský národ je i nadále utlačován vůlí tyranského diktátora a jeho nyní velmi starých přátel. Castro vládne na Kubě během funkčních období už deseti amerických prezidentů, od Dwighta D. Eisenhowera až po George W. Bushe. Jeho obraz Davida, bojujícího proti Goliáši, který byl posílen po různých amerických pokusech ze šedesátých a sedmdesátých let ho zavraždit, a po Zátoce sviní a po kubánské raketové krizi činí o to neuvěřitelnějším, že Castro a jeho komunistická vláda přežila tak dlouho. Z hlediska svých stoupenců osvobodil Castro Kubu od cyklu bohatých a chudých a poskytl všem lidem rovnou příležitost ke vzdělání a ve zdravotnické péči. Kojenecká úmrtnost na Kubě patří k nejnižším na světě a z hospodářských obtíží jsou obviňovány Spojené státy. Až na to, že se zapomíná, že za to všechno je nutno platit cenu: Castro je diktátor - utlačitel, který podporuje, vybudoval a zkompromitoval korupční systém uličních udavačských výborů, upírá lidem svobodu a lidská práva, vládne systému, v němž je oddanost komunistickému režimu klíčem k oněm několika málo výhodám, které režim poskytuje. Je to režim, kde se netolerují žádné odlišné názory a jsou vždy přísně a krutě trestány. Fidelovy ruce byly vždy potřísněny krví lidí, kteří se mu pokusili postavit. Jeho vláda kubánskému lidu je sadistická, krutá a zcela sobecká. V zemi není ani stopy po nějakém modelu socialismu. Castro je absolutní narcista, který krutě potlačil veškeré odlišné názory. Jeho druhým velkým dědictvím je to, že je jediným světovým pasákem - miliardářem. Nadále nechává kubánské ženy, aby se prostituovaly nadrženým bezduchým Američanům, a to naprosto cynickým způsobem. Je to zejména cynické vzhledem k tomu, že jedním z hlavních příčin revoluce a jejím ospravedlněním bylo to, že se Kuba stala kasinem a bordelem pro Američany. No, pohlédněme na ten ostrov znovu: kasinem a bordelem pro Američany je Kuba i nadále. Rozdíl mezi Batistou a Fidelem není příliš viditelný, pokud pomineme nekvalitní školství a zdravotnictví, přístupné Kubáncům zadarmo. Vlna domácích prohlídek, konfiskací a zatýkání, která začala 18. března, je poslední dobou nejvážnější. Mezi zatčenými a vězněnými jsou dvě desítky nejlepších kubánských nezávislých novinářů, kteří se snažili svědčit o skutečném životě na Kubě - nikoliv o virtuálním životě, jaký se ukazuje cizincům anebo jaký líčí oficiální média. Zatčeno bylo také padesát aktivistů občanské společnosti, kteří představovali nejrůznější nezávislé iniciativy: odborový svaz, síť knihoven, výzkumné sociální středisko, politické strany a organizace na ochranu lidských práv. Kuba představuje absolutní výraz antiamerikanismu v Latinské Americe a do určité míry i v celém světě, a to láká mnoho obdivovatelů Che Guevary. Brazilci jsou opravdu fascinováni "soudruhem Fidelem", jak mu říkáme. Je tak trapné, že bývalí brazilští disidenti, kteří byli během naší vojenské diktatury (1964-1985) mučeni, umlčováni a donceni opustit vlast, ignorují úplně stejné chování diktatury Fidela Castra. Je tomu, jako kdyby jen proto, protože Fidel představuje latinskoamerického Davida proti severoamerickému Goliáši mu mají být odpuštěny všechny jeho hříchy. Z hlediska politiky, ideologie a kultury je Kuba daleko důležitější, než by vyplývalo z jejího malého počtu obyvatel či jejího zanedbatelného hrubého národního produktu. Kuba je svého druhu transparent, pod nímž se shromažďují všechny dnešní levicové, protiamerické a utopické tendence. Kubánská revoluce představuje zásadní anti-paradigma při současném latinskoamerickém hledání demokracie a volných trhů. Vypovídá o tom dostatečně sama chronologie. Perónský režim v Argentině trval devět let. Vláda Augusta Pinocheta v Chile trvala šestnáct let. Trujillova diktatura v Dominikánské republice trvala dvaatřicet let. Kubánská diktatura trvá nejdéle, protože se jen Kubě podařilo sloučit kult mesiášského vedoucího představitele, což je snad nejstarší tendence v latinskoamerické politice, s totalitním principem. Zpolitizovalo to všechny aspekty života a téměř úplně to zlikvidovalo občanskou společnost. To, že malá španělsky mluvící země v Karibiku, která byla dlouho považována skoro za část Spojených států, přešla do sovětského tábotra, byla obrovským propagandistickým vítězstvím. Ano, jako latinskoamerická země Kuba nabídla Moskvě to, o co Moskva přišla ve Španělsku v roce 1939 - jazykový a kulturní ekvivalent přístavu v teplém podnebném pásu. Zda bylo od Nikity Chruščova moudré investovat do ega Fidela Castra ekvivalent deseti Marshallových plánů, to je otázka, kterou si budou muset vyšeřit budoucí ruští historikové. Sovětský vztah ke Kubě byl bezpochyby snad nejneobvyklejší ze vztahů, jaké Moskva udržovala se svými ostatními spojenci a satelity. Zatímco nerostné bohatství států východní Evropy bylo pleněno a tyto země byly nuceny prodávat svou sklizeň za uměle nízké ceny - jako tomu bylo v případě Polska - na první pohled se Kubě podařilo od Rusů získat daleko více, než čím Rusku přispívala. Sověti nahradili Spojené státy jako hlavní zákazník pro kubánskou sklizeň cukru, někdy platili až čtyřikrát více než byly světové ceny. Za to dostávali Kubánci ropu, průmyslové provozy, potraviny a vojenské zařízení. Kromě toho, Rusko přimělo své satelity ve východní Evropě, aby uzavřeli s Kubou pro ni skoro stejné výhodné dohody. Většina odborníků odhaduje, že výše sovětských dotací Kubě dosahovala asi 6 miliard dolarů ročně. Rozsah této pomoci vysvětluje, jak je možné, že si Kuba - jinak chudá země - mohla dovolit školství a zdravotnictví zadarmo. Sovětský vliv na Kubě tam vedl k vzniku hospodářského systému, který nefunguje a nemůže fungovat bez neustálých infuzí obrovských dotací zvnějšku. Takový systém už svou podstatou odrazuje skutečnou výrobu, pracovní disciplínu a inovaci výrobků. Jakmile se Sovětský svaz rozpadl, vyšly najevo plné náklady kubánsko-sovětského spojenectví. Kuba je dnes chudší, než byla kdy v celé své historii. Jeden kubánský státník proslul ve čtyřicátých letech výrokem, že "bez cukru neexistuje na Kubě žádná země". Dnes se tam nepěstuje skoro žádný cukr. Také tam už skoro neexistuje žádná země. Rozklad Sovětského svazu připravil Kubu o jejího hlavního zákazníka. Technické zařízení na zpracování cukrové třtinu, dovezené z východního bloku, které bylo špatné kvality, jeho nedokonalá údržba a nedostatek tvrdé měny na náhradní díly i špatná pracovní morálka vedly k tomu, že se objem sklizně snížil na takovou úroveň, jaká byla ve třicátých letech dvacátého století. Mezitím světová cena cukru postupně poklesla: v dolarech po odečtení inflace je o polovinu menší než když Castro převzal moc. Kromě toho, dnes vyrábí cukr daleko více zemí než v roce 1959 a nové technologie jsou na celém světě hrozbou pěstitelům cukrové třtiny. Za poslední tři roky uzavřela kubánská vláda téměř polovinu svých podnikl a propustila 100 000 pracovních sil... V nynější situaci přežívá Kuba víceméně jen z takových příjmů, z jakých žijí i ostatní karibské ostrovy: z turistiky a z peněz, které posílají příbuzní ze zahraničí. Nicméně, v důsledku svého hospodářského systému, je Kuba v nevýhodné situace a nemůže plně využívat prospěchu z turistiky. Vzhledem k tomu, že žádný Kubánec si nesmí najmout jiného Kubánce, peníze, které posílají příbuzní v zahraničí, mohou být využívány jen pro přímou spotřebu. A tak Kuba, která má jednu z největších a nejvíce prosperujících emigrantských komunit ze všech karibských zemí, nemůže zopakovat explozi úspěšného zakládání mikropodniků pomocí peněz, zasílaných ze zahraničí, jak se to nyní děje v El Salvadoru a v Mexiku. Je pravda, že režim občas experimentuje s omezenými tržními pobídkami v zemědělství a ve specializovaném průmyslu, například na doutníky. Ale ve chvíli, kdy to vypadá, že vzniká nezdravá chuť - a potenciálně vznikajií nezávislá mocenská centra - režim to zase zakáže. Totéž se týká restaurací, které jsou postupně likvidovány kombinací daní, inspekcí a odpíráním přístupu k potravinám, které se prodávají jen v státních obchodech za ceny, které určuje jen stát. Kuba začíná být zemí starých lidí. Je tam nízká porodnost, potraty dělá bez problémů stát a mladí lidé systematicky ze země odcházejí. Nyní je 1,5 milionu Kubánců v důchodovém věku. V roce 2025 bude mít Kuba snad nejstarší obyvatelstvo na světě. Její důchodový systém je téměř v úplném bankrotu. To znamená, že vznikne velká sociální krize, kterou nebude lehké vyřešit pro žádnou vládu, bez ohledu na její ideologii. Zároveň vytvořilo kubánské školství pracovní síly, které nikdy nenaleznou doma vhodné zaměstnání. Jak často se nám sděluje, že má Kuba vědce, techniky a inženýry v tak velkých počtech jako rozvinuté průmyslové země. Je-li to pravda, budou spíše břemenem než kapitálem, protože Kuba nikdy nebude mít takovou infrastrukturu, která by byla schopna absorbodat velký počet vysoce kvalifikovaných pracovních sil. Chválím Člověka v tísni, Jana Bubeníka a všechny ty, kdo se přidali k boji proti Fidelu Castrovi a jeho kolaborantům, jako je Paulovich. Osobně jsem vedl s tímto diplomatem rozhovor pro časopis Nový Prostor. Odmítl odpovědět na otázky o cenzuře, o mučení, o porušování lidských práv či o projektu Varela a o Oswaldovi Payá. A velmi se na mě rozzlobil, protože rozhovor s ním vyšel spolu se zprávou o nesvobodných volbách na Kubě a spolu s článkem o některých nejslavnějších disidentech, dokonce o jednom, jemuž je osmdesát let, který, navzdory svému pokročilému věku, byl na přímý rozkaz od Fidela podroben nejrůznějším hrůzám. Češi mají mimořádnou povinnost pomíhat v boji proti diktaturám - musejí být hodně vděčni jinýum národům za to, že pomáhali disidentům v komunistickém Československu. Česká televize zastupuje Čechy a také to, co je relevantní jménem etiky. A je více než správné protestovat proti Paulovichovi, neboť on není o nic lepší než ty osoby, které v Praze zastupoval. Jinak by si totiž ani neuvědomil, že Česká republika nepodporuje to, co jeho země dělá. Kotrba představuje menšinu, pokud jde o jeho názory na Castrův feudální systém. A tak by to mělo také zůstat. Z angličtiny přeložil Jan Čulík. *) Pozn. JČ. Štěpán Kotrba na kubánské recepci na rozloučenou diplomata Pauloviche s Prahou přítomen nebyl. Nebyl ani pozván. Fabiano Golgo si své tvrzení neověřil. Insinuace o "osobním přátelství s Paulovichem" je také nepravdivým a neověřeným tvrzením. Castrovu diktaturu Kotrba ničím nepodporuje. Co k tomu dodat...? |