24. 10. 2003
Nelze spojit celistvé bytí a zároveň žití v nesvoboděTu ne cede malis, sed contra audentior ito! (Vergilius)
Tvrdím: nastane-li krajní situace, raději zemřít svobodně než žít v kleče. |
V záležitosti svobody je každý odpověden jen sám sobě, svému svědomí a svému srdci, veden svým osobním daimonion, svým charakterem, svou vůlí, svými myšlenkami, svou vírou, svou touhou, svou silou, svými dějinami. Neboť zde jde o každého osobní integritas, zde běží o něj jako o člověka, o bytost prodchnutou božským duchem, schopnou nazírat pravdu. Zde se jedná o podstatu jeho bytí! Tvrdím, že nelze spojit celistvé bytí a zároveň žití v nesvobodě. Žití v nesvobodě může být nanejvýš přebýváním -- pouze života procházením, to jest resignací na sebe sama, vřazením se do mohutné beztvaré masy tvorů bez tváře, hmoty beztvaré, avšak tvarovatelné a bez ustání tvarované, masy jen zdánlivě tiché a bezpečné, masy pod ustavičným stínem smrti. Je to jistě postoj a přístup legitimní, ale za jakou cenu? Žít v kleče znamená pouhé polobytí, vzdání se života v celé jeho trpké plnosti, ke které patří i smrt, bolest a trýzeň. Trýznivé a bolestné je součástí bytí stejně jako těšivé a slastné, a nevidí-li to leckdo, nechť to nevidí, ale věc samu tím popřít nemůže. A tak se tato zdánlivá obhajoba života stává naopak odmítnutím života se vším, co k němu odpradávna náleží, oběti a smrti, největších ze strachů, které mají moc spoutávat naše srdce. A proto ten, soudím, kdo odmítá hájit svou osobní svobodu v krajním případě až do smrti, přenechává (oproti zdání) část svého bytí, a tedy i lidství, smrti, žije polomrtev a mře položiv; ten však, kdo zemřel svoboden, je živ ve své smrti a, jak pevně věřím, i po ní. Oba dva postoje jsou možné, jistě, jen jeden však umožňuje neustupovat zlu a směle se mu postavit, postavit se vazalství a otroctví a označit a usvědčit je skrze jejich opak. Jeden je veden odvahou, druhý strachem. Lze na to všechno kašlat a lze to zlehčovat, lze k tomu všemu zlhostejnět -- vždyť co je mi potom po tom, že? -- je to však, jak myslím, postoj nečinného a vzdavšího se, postoj marnosti, trpný a spoléhající na jiné. Postoj ve svém důsledku sebezničující. A proto jej nemohu přijmout. Zlu neustupuj, ale naopak se mu směle postav! |