20. 6. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20. 6. 2003

Rozhovor z Karlem Vachkem: Hloupost je třeba napadat na "opevněných místech"...

Rozhovor s filmovým režisérem Karlem Vachkem.
Režisér Karel Vachek v minulém roce završil svou polistopadovou tetralogii Malý kapitalista. Každý červnový pátek ji po jednotlivých dílech promítá pražské kino Ponrepo v Bio Konvikt. Její závěrečný film Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma (2002), který získal v říjnu minulého roku první cenu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, zde bude k vidění 27. června. Diváci jej mohou zhlédnout též v závěru letošního karlovarského filmového festivalu.
Události 11. září vašemu filmu Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma daly nesmírnou naléhavost, dalo by se mluvit o předvídavosti umění (projekt snímku vznikl před útokem na Světové obchodní centrum). Téma "Daliborů" je nyní jedním z nejzávažnějších...

Činnost lidí, co postupují proti nějakému řádu či pořádku, je založena na nereakci většiny. Ta plodí skutky, které jsou v řádu hrdinství a jsou nepřiměřené. Dnes je důležité, abychom chtěli vyřizovat věci dříve, než narostou do rozměrů, kdy se nedají zvládnout a kdy nastupují lidé, kteří jsou za změny řádu schopni obětovat život. Žádná společnost je nepotřebuje, ale jsou důsledkem nezvládnutí spousty dlouho neřešených problémů.

Pro leckoho dnes platí rovnice Dalibor = terorista. A vy v Národním divadle, kde se film odehrává, ukazujete i hořící budovy Světového obchodního centra...

Ale i stavitelé těch mrakodrapů byli Dalibory, byly to nádherné stavby, nesmírně odvážné, duše Manhattanu - a ta je taky svým způsobem agresivní, ovládá celý svět. Strašně těžce se o tom mluví, 11. zářím jsem byl nesmírně zděšen.

Já jsem Světové obchodní centrum chápal právě jako "královský hrad", ne Dalibora...

Ale ten král je svým způsobem taky Daliborem, pořádek být musí! Jde jen o to, aby se změna a řád dostaly do harmonie, protože součástí každého pořádku musí být jeho permanentní proměna - když tom tak není, je po pořádku.

K Daliborovi - u nás ho lidé často chápou jen potud, pokud se s ním mohou ztotožňovat. Ale on má také destruktivní funkci, na kterou se zapomíná, funkci přírodní katastrofy. Schopnost se osvobozovat - nebo osvobozovat lidstvo, kterou mají někteří jedinci - může nabývat podobu, kterou je třeba odmítnout: slušní a moudří nechť předcházejí hrdiny!

Umím si představit, že vás budou napadat lidé, kteří si neuvědomí tvar vašeho filmu, nepochopí, že jsou jeho postavy a jejich promluvy v určitých - vámi stylizovaných - vztazích, a budou je vnímat jako publicistiku.

Lidé jsou zvyklí na to, že co říká televize, je pravda. Televize je ale vesměs postavena na lži: zjednodušeně podaná událost, v pozadí nějaký osobní zájem -- vždyť je to často reklama... Lži zde mají podobu pravdy, vypadají celistvě, jsme na ně zvyklí, nikdo se jim nesměje. Já v Kdo bude hlídat hlídače? předvádím takovou "pravdolež", a ta je k smíchu. Ukazuji vážnou věc, která může být vnímána jako nevážná - v televizi je to naopak. U mne je vidět nedostatečnost všech myšlenek, jejich švy.

Mnohé diváky ve vašem posledním filmu asi budou iritovat prasátka a další zvířata v lóži Národního divadla...

Jsou to pokusná zvířata - svým způsobem za nás pokládají svůj život, jsou to také "mučedníci".

Zajímavé je, že se zřejmě kvůli obraně před případným nařčením ze ztotožnění se s názory Petra Cibulky a jeho přátel či snad dokonce s teroristy od některých účinkujících jakoby distancujete tím, že jejich promluvy "zcizujete" trikovými postavičkami Brouka Pytlíka a podobně...

Od ničeho jsem se nedistancoval - Cibulka je Cibulka a já jsem já, ten rozdíl tady vždy byl a bude. Spíše jsem vedl paralelu: existují páry jako Ferda Mravenec a Brouk Pytlík, jeden vše umí, je nesmírně obětavej, Brouk Pytlík všechno zkazí a splete, podobně Spejbl a Hurvínek - Spejbl je ztělesněním konzervatismu, Spejbl je téměř ďáblem změny... Když existují Gross a Buzková, musí existovat Cibulka. Ten by nikdy neexistoval, kdyby tu nebyli oni a samozřejmě mnozí další. Věci se musí uvést do rovnováhy...

Proto asi v Kdo bude hlídat hlídače? ukazujete ty zdánlivě prosté, a přitom tak moudré hračky...

Babušky jsou jedna z nejúžasnějších hraček, které jsem kdy viděl, je to vlastně popis přírody: to malé je stejné jako velké, najde se to už v Hermovi. Podobně onen šašek na dvou tyčkách (dva vlivy -- determinovaný osud a svoboda z podstaty) nebo panáček na žebříku, je to jako Jákobův žebřík a ukazuje, že neexistuje plynulý pohyb. Jsou to fyzikálně a filozoficky pronikavé hračky, proto tam jsou, na nich se máme učit, ne na Barbie a jezdícím tanku...

K vaší práci s jednotlivými účinkujícími: doktorku Fortýnovou, která prosazuje metodu devitalizace, natáčíte na posuvné plošině, manipulujete s ní nejen v prvotním smyslu slova (pracujete tím i s její promluvou), zatímco sociologa Jana Kellera necháváte sedět a jeho part působí jednolitě. Ten se nedal nějak "postrčit"?

Keller je takovej "Kelt", ten může bejt nehybnej. Doktorka Fortýnová chodí o berlích, ten strojek jsem objevil až tam; na té posuvné plošině jí to moc slušelo, její přednáška je myslím půvabná.

Váš poslední film mnohé překvapil odlišností od předchozích dílů tetralogie Malý kapitalista - odehrává se především v jednom prostoru, není v něm tolik postav.

Posunuji se k takovému tvaru, kde přibývá umělého a ubývá reálného života. Umělé umožňuje větší zobecňování: čím blíže realitě, tím větší nároky na zobecnění se kladou na diváka, čím je prostor obecnější, tím více musíte zobecňovat vy, divák méně - konfrontujete své a jeho zobecněné zkušenosti. Takový posun já tedy prodělávám - je to téměř "Velký rudý pochod..." (smích). Zaznamenávám-li situace zasažené podstatou v jejich smíchové podobě, tou podstatou vybuzené, můžu zůstat na úrovni například Danta, který tyto situace popisuje obecně. Mám-li zobecňovat na jeho úrovni (všimněte si, kolik reálných postav ve svém posledním filmu stále ještě mám!) či úrovni kohokoli jiného kvalitního, třeba Goetha, musí na ní být i moje obecné myšlení, a to je strašně obtížné. Jiná úroveň mě moc nezajímá. Dělám velmi pomalý pohyb jsem sice již mocen několika obecných tvrzení, je ale otázka, zda s nimi mohu vyplnit celý film - na této rovině myšlení. Proto se stále pohybuji tak blízko reality - bytí je pořád ještě moudřejší než já. Jen několik jedinců bylo schopno bytí zobecňovat tak, aby neurazili jeho moudrost.

V posledním dílu své tetralogie jste natáčel také zpěváky zkoušející operu v režii J. A. Pitínského. Půjdete ještě dál, že byste nakonec sám vedl herce?

Nevím, k zobecňování se musím spouštět pomalu. Aby to nebylo jako "Mařko, proč jsi přišla až teď, nejsi opilá? - Nejsem, ty piješ víc!" - vzpomněl jsem si teď na nehoráznosti, které nedávno napsal Jiří Krampol o Voskovci a Werichovi... Málokdy se tak otřesu hnusem. Je to jako scéna z filmu Martina Řezníčka Chvíle slávy, kde jsou na jednoho bezdomovce strašně sprostí pracovníci Sběrných surovin - přesně jako vládce sběrných surovin promluvil pan Krampol...

Když se tohle shromáždí, dá se tomu nějaký tvar, tak to žije vlastním životem...

Tak je to poezie!

Jen člověk musí zvážit, jestli se při práci s tou špínou nezalkne, neotráví - jsou to jedovaté věci... Váš poslední film je celý natočený kamerou s tzv. rybím okem (objektivem s krátkou ohniskovou vzdáleností). To už předtím udělal Jiří Němec v Nočních hovorech s matkou...

Němcův film jsem neznal a použitý objektiv zas tak moc rybí není. Pro natáčení Kdo bude hlídat hlídače? byl ideální. I nepatrný pohyb v prostoru ukazuje jako velice dramatický, obrazově zajímavý. Samozřejmě se hodil i proto, že jsme nepracovali s více kamerami, ale umění je vždy "z nouze ctnost." Při filmování prostě někdy všelijak mazaně volíte způsob jak nenudit, když tam zrovna není žádná myšlenka převeditelná na slova - pak z něčeho děláte hudbu a vzdálenost mezi dvěma tóny, pauzu, činíte zajímavou.

Důraz na myšlenky převoditelné na slova mne u filmaře překvapuje...

Vše, každá myšlenka, směřuje ke slovům. Jsou tím, čím nejbezpečněji komunikujeme. Když k nim nevztahujeme vše, co děláme, tak žijeme jen fantasmata, která nemají řád. Musíme neustále hodnotit své jednání, pojmenovávat, co je dobré a co špatné. Pokud se začneme vyjadřovat jen fyzickým blahem, pokud ztvárňujeme své pocity bez smíchu, tedy bez živého rozumu, tak se časem může stát, že to špatné začneme zaměňovat s tím, co nám dělá dobře. A ještě dál - můžeme někomu ubližovat a mít z toho radost...

Všechno tajemství, které se může vyjádřit hudbou, tancem nebo obrazem a je jakoby beze slov, k nim ve skutečnosti směřuje. Vše, co je literatura - co je ze slov - zahrnuje a nese v sobě to bezeslovné. Když je film plný slov, tak to není nic proti tajemství, ale naopak něco, co si podstata věcí žádá. Něco jiného je, že jsme ve fázi, která je plná nevysvětlitelného, obrazů, virtuální reality, syntetických zvuků. Tyhle skřeky tajemství je třeba znovu začít pojmenovávat, rozlišovat, racionalizovat. Všechna lidská činnost je směřování ke slovům. To, co nepotřebuje slova, nás může dokonale ovládnout. Podstata, která je pod tím vším, směřuje ke slovům, k vyjasnění.

Já se směju těm tvůrcům, co na lidi dělají "huhuhu!", jako že mají nějaké tajemství. Jako by přicházeli s lopatkou plnou hoven, místo aby tam měli uhlí... Jsou to obrazy, se kterými jsou jen potíže - pokud se nezvládnou třeba tím způsobem, že je znát, že ten dotyčný je přece jen trochu vůl... Když se roznesou do ulic a všude se vnucují, tak jsou jimi lidé nepochybně zasaženi, přinejmenším jejich zápachem. Třeba se ale pak najde někdo, kdo je označí slovy a například začne volat "policie!" ... (smích)

Přesně to mě často napadá nad spoustou dotěrných reklam a muziky, kterým nelze uniknout... Stejně mne ale vaše zdůrazňování slov udivuje. Přece nejsou obrazy jen "ornamentem". Např. když v Kdo bude hlídat hlídače? najednou anarchista Polák promlouvá ve smokingu s šarlatovým pásem - mimochodem je to i z jiných důvodů velmi silné místo - tak to není jen doplněk jeho slov!?

To si neodporuje. Z toho, co vidíme, je už velké množství jevů určitým znakem - také jste řekl "ve smokingu", hned máte to slovo. Obrazy jsou důležité, když to jsou znaky. Malér je, když to jsou jen obrazy-fantasmata, která se jen tak vypustí. Většina věcí jsou už znaky, i ta hudba a tanec, a jsou ke čtení...

Ale umělec se nepohybuje jen v katalogu konvenčních znaků, třeba v malířství ...

Je spousta chaotů, co na chvíli zaujmou, ale Mondrian jsou znaky, David jsou znaky, Hieronymus Bosch jsou znaky... Mezi nimi běhají všelijací lidé, u kterých to znaky nejsou, ale blbosti. Nebo to jsou rozervanci, poškozené bytosti, kterým se do díla tlačí ty spodní proudy... Já tomu říkám magie ona samozřejmě také pracuje se znaky, nejsou ale tím, co je stavěné v rytmu a vztazích, které diktuje podstata, ale prostor za ego. Nejde to snadno vyjádřit. Vše se dá umístit do vztahů, které vycházejí z podstaty, a nepatrným pohybem se to může dostat do vztahů magických. Umění lidi buď stimuluje k myšlení, nebo je naopak rozkládá, degraduje na objekt vláčený osudem.

Své pojetí magického a mystického v umění jste naznačil v eseji O vnitřním smíchu v 17. čísle časopisu Cinepur.

Doufám, že text v budoucnu ještě tak zčtyřnásobím a rozvedu.

Zůstane forma básnického eseje, nebo se pokusíte o nějakou více akademickou?

Ne. Co jiná škola, to jiné pojmy a s různými pojmy různý výklad... To estetické v nejvyšší kvalitě se vždy dá vykládat z nejrůznějších stanovisek: evropského, asijského, křesťanského, židovského... Lépe blábolit, než s přesnými a ukotvenými pojmy přejímat cizí omezenost.

Někoho může iritovat, když od vás slyší, že Jeanne Moreau je osobou magickou a Marilyn Monroe mystickou, a ptá se po "rozlišovacím klíči". Je jím nejspíše smích...

Když se hodnocení činnosti lidí zblázní, tak se jednou volá "čert!", podruhé se vyhlašují svatí, někteří z nich pak zase platí za heretiky... Je nesmírně riskantní rozpoutat vážnou debatu o tom, co je magické a co skutečně filozofické. U mě pojem "filozofický" znamená domyšlenou filozofii - i s mystickým aspektem. Vzápětí se objeví ukazovači, co začnou říkat "támhleten ano, támhleten ne" a často se různě mýlí. Je to zábavné... třeba až tyhle věci budou měřitelné nějakými přístroji, které ukáží, co člověka stimuluje k rozpadu a co k soustředění, výkonu a tvorbě, pak si budou moci i umělci dávat pozor na to, co na světě vlastně provádějí. Dokud to není exaktně sledovatelné a ty reálné rozdíly vidí jen menšina, je třeba o tom mluvit spíše z legrace. Proto říkám jen ty nejmarkantnější věci a v podstatě vesele, jinak skončíme jako církve a budeme upalovat, s tím si nejde zahrávat... Pak je mi sympatičtější, když se umění dělí na tzv. úspěšné a neúspěšné, i když to úspěšné často znamená totální neúspěch lidstva, protože prohlubuje krizi, jíž je samo plodem. Lidé by se proti tomu měli stavět, proto například říkám, že se nemůžu smát Járovi da Cimrmanovi, protože je to projev strašného úpadku, duchovní rakoviny...

To je dost vyhrocené. Umění mystifikace a parodie je přece dost cenné...

Má smysl mluvit o něčem, o čem už snad všichni lidé tuší, jak je to "provařené"? Hloupost je třeba napadat na "opevněných místech"...

Vsadil bych se, že devadesát procent lidí, kteří mají rádi vaše filmy, si cení i Divadla Járy Cimrmana...

Na jakém principu je ale postavené? Ta figura má téměř "božský rozměr", všechno jako by vymyslela, ale blbě. Takže si pak myslíme, že je vše k smíchu. Je to výplod zvláštního dobového ateismu, který znevažuje i ty rysy, které skutečnost opravdu má. Zpochybňuje se tím tvořivost vůbec, zbavuje nás to energie.

Vždy jsem vnímal spíše osvobozující funkci cimrmanovské figury, depatetizuje "velká vyprávění"; třeba velké objevy, které mají často dost temné stránky, obrací ve smích...

Jenže on obrací ve smích všechno, i bolest tvůrců. Záleží na tom, o jaký smích jde. Když se smějete třeba úžasem nad tím, že někdo vymyslel žárovku, tak je to jiný smích, než když se smějete tomu, že někdo vynalezl něco, co už vymyslel někdo jiný, a vy to víte. Pak se popírá pevný bod, kterým je činnost, tvorba člověka. U Cimrmanů je to tak, že všichni, kteří něco vymýšlejí, jsou zvláštní troubové a nad nimi je jakýsi "extrouba", tak to ale ve skutečnosti není. Snažím se vysvětlit, proč se tomu nemůžu smát...

Ale i lidé vystupující ve vašich filmech (i mnozí Daliborové toho posledního), například anarchista Polák, Petr Cibulka nebo Andrej Stankovič, jsou donquichotské postavy, "troubové", Ivan Jirous to má i v přízvisku; vy sám jste "pikaro"... Chápu, že mnozí lidé, kteří jsou sami tvůrci a prožívají v sobě drama tvorby, se Divadlu Járy Cimrmana nemohou smát. Ale nejde mu myslím vytýkat, že znevažuje vše tvůrčí, pohybuje se v metarovině vůči určitým příběhům...

Ale jak fungovalo třeba v sedmdesátých letech? Znám řadu lidí, kteří dělali hrozné věci a vůbec jim nevadilo se tomu divadlu smát, i ta doba jim pak připadala veselejší. Byl to takový bastard, který umožňoval vytvořit si šedou zónu, ve které se zpochybní každý čin. Proto proplul normalizací, ne bez potíží (kdo je neměl?), ale v podstatě přijímán všemi (všimněte si, že mezi "objevy" "J. da C." normalizace a "vstup vojsk" chybí...). Model toho divadla je založený na prinicipech, které s normalizací souzní. Je to podobné jako degradace pojmu básník v Kleinových komediích o básnících atd.

Příznačné je, že česká společnost nikdy nebyla schopna mít patřičnou úctu k vědcům a vůbec k činům ducha. Nedávno jsem opět začal číst životopis Františka Palackého. Epizodu o tom, jak ho v Prešpurku zastihla povodeň a on musel zůstat u lidí, v jejichž společnosti si uvědomil, že vlastně neumí pořádně česky. Náhody jsou tedy důležité, ale u zacílených lidí, kteří vážně pracují a vědí, že nevědí. Palacký si v pěti letech přečetl bibli...

K náhodám a "zacílení": někteří lidé vnímali jako velmi významové, že v závěru Kdo bude hlídat hlídače? končí česká hymna hraná na trubku pasáží "voda šumí po lučinách..." - jihlavská premiéra filmu byla krátce po ničivých povodních...

Ano - původně jsem si představoval jinou délku, ale tahle verze pak měla nejvhodnější rozměr pro dané místo. Nakonec se ukázala logika právě takhle "zakousnuté" hymny - povodně přišly měsíc poté... Pochopitelně je možno říct, že si ty výklady dodáváme dodatečně, je to žert, ale umění by mělo být předjímavé. Podílí se na tom tahy režiséra, kameramana, různých náhod. Skutečně si myslím, že existuje nějaké vědomí zakončeného tvaru, které v nás je v době, kdy tu věc děláme, a samo diktuje; jsme prostředníkem k organickému tvaru.

V mém posledním filmu málem chyběl historik Jan Tesař, protože ho zprvu na vrátnici Národního divadla omylem nepustili dovnitř. Díky tomu jsem ale natočil jiné věci, Jan Tesař nakonec přišel krátce před návratem do Francie - s něčím, co jsem vůbec neočekával, myslel jsem, že spolu povedeme rozhovor, ale on "odrecitoval" asi ve třech verzích jakýsi esej - a ten mi do toho filmu vklouzl jak ruka do rukavice. Všechno bylo v pořádku a já jsem měl po celou dobu jistotu, že to dělám dobře. Do filmu se zapojují i chyby nejrůznějších lidí, jako by působila "boží podstata" - člověk prochází prostorem plným nástrah, vše jde jen s obtížemi a nakonec z toho tunelu vyjde a stavba stojí, je hotová a on se diví. Je to něco jiného než plán a jeho splnění, tak nelze svět vidět. Konečný výsledek vždy přesahuje naše plány.

Vrátím se k těm Cimrmanům (jsem rád, že to divadlo existovalo a existuje, nemohu se ale zbavit představy, že na tom místě mohlo být něco jiného): skutečnost nám často bere sílu i ducha a něco všude být musí... Vím, že vnitřní smích není všechen smích. To, co říkám, je vlastně velká drzost Andrej Stankovič říkával: "Já musím být sviňák..."

Zpět k vašemu poslednímu filmu: dát do něho Smetanova Dalibora celého je odvaha...

Původně jsme chtěli jen část, ale najednou to bylo tak zajímavé a způsobem, kterým jsme pracovali, to šlo natočit! Důležití pro mne jsou lidé, kteří se tam objevují - myslím, že "do Betléma" přinesli aktuální myšlenky. Vztahuji je k Smetanově Daliborovi - jak k libretu, které je o jedinci, který se vzpouzí přijmout stávající pořádek a má pro to své důvody, tak k hudbě, která má nejblíž jak k podstatě české hudby, tak k tao, ke svatému Františkovi uprostřed křesťanství, ke Komenskému a tak dále.

Také název vaší tetralogie Malý kapitalista je stejně jako názvy jednotlivých filmů odkazem ke známému literárnímu dílu...

Ano, náš současný systém, kterému je jen třináct let, musí dorůst v něco víc, než jen ve velkého kapitalistu. Mne na všech systémech zajímá hlavně to, v jaké kvalitě se v nich myslí.

Název Malý kapitalista vzbuzuje i dojem určitého kompendia, jako "Malý domácí lékař" - ve vašem případě tedy o české společnosti...

A vždy se ukáže, že je to kompendium nedostatečné. V dnešním "zasíťovaném světě" to samozřejmě musí být problém nastolený a řešený celou "sítí".

To jsem chtěl říct, když jste mluvil o "české otázce," že už je vše složitější...

V Kdo bude hlídat hlídače? to říká socioložka Hana Librová: že se řada problémů nedá vyřešit v Česku, musí na tom pracovat celé univerzum. Týká se to i autorství: proto mají mé filmy mnoho autorů. Já jen hlídám, aby dílo bylo ve vztahu k podstatě. Aby mi neříkala: ten cirkus, který jsi zorganizoval, měl jet jinam, měli tam být jiní artisté... Netroufám si stoupnout si uprostřed manéže, pustit na sebe reflektory a vyprávět lidem sám.

Na to, že "jen hlídáte", musím reagovat parafrází názvu vašeho posledního filmu: kdo bude hlídat hlídače? Výše jste zmiňoval přístroje, které by mohly i umělce varovat před tím, co lidstvu škodí, což je jakási velmi pozitivní utopie. Umění - např. Mechanický pomeranč Anthonyho Burgesse nebo Konec civilizace Aldouse Huxleyho - před podobnými technickými "výdobytky", které vždy především slouží kontrole a represi, přece spíše varuje...

Když něco řeknu, neberte to moc vážně! Vezměte si z toho to rozumné! Co je to, poznáte sám -- podle toho, jak je vám uvnitř...

Dobře. Václav Bělohradský v jednom článku na dokumentárním filmu vyzdvihuje, že se již svou povahou vzpírá totalitnímu vidění světa, ve vašich filmech vidí využití žánru frašky?

Myslím, že to jeden rys mých filmů vystihuje. Dělám smíchový film: neuvádím věci do vztahů, ve kterých by byly jednoznačně vyložitelné, uvádím víc faktů, než by se hodilo totalitnímu, zjednodušenému výkladu. Vezměme si příklad jídla - spousta filmů ukazuje stolování jako slavnostní akt, já spíše vidím, že ten jedlík to zase bude muset ze svého těla vyndat. Jedení tedy není nic vznešeného, ale komplikovaný akt, který má stránky, na které se rádi díváme, a jiné, na které radši ne. Každé jednání člověka viděné vcelku vzbuzuje úsměv...

Také každý Dalibor je v jistém smyslu fraškovitou postavou. V mém posledním filmu je u postav samotných mnohovýznamovost omezena (říkají většinou teze), vnáší ji tam ale Smetana, z jehož hudby nikdy nevychází takové to lidské skučení nad tragédií, on se tragické situaci také zvláštním způsobem směje - nevysmívá se, ale směje se.

Máte nějaké filmové přání?

Přál bych si, aby se producenti mé tetralogie domluvili a vyrobili ji na kazetách, aby byla volně dostupná. Pak bych ji mohl posílat i zájemcům ze zahraničí - stojí o ni například ve Spojených státech, Francii, Belgii a Německu (vidíte: říkám to samé, co paní doktorka Fortýnová o devitalizaci...), a já ty filmy bohužel nemám.

(Ve zkrácené verzi vyjde rozhovor v Literárních novinách.)

                 
Obsah vydání       20. 6. 2003
20. 6. 2003 U Sicílie se potopila loď s přistěhovalci
21. 6. 2003 USA zintenzivňují hledání Saddáma Husajna
20. 6. 2003 V Británii se narodilo první "designer baby"
20. 6. 2003 Dobrá média mají vliv
20. 6. 2003 Odboráři, kteří chtějí 5000 EUR měsíčně, a vzájemná solidarita Štěpán  Kotrba
20. 6. 2003 Je české školství v krizi? Radek  Sárközi
20. 6. 2003 Zpravodajství o Iráku nebylo zaujaté, tvrdí britská RRTV
20. 6. 2003 Al Gore plánuje "liberální" televizní stanici
20. 6. 2003 Memento 12
aneb: jak napsat výraz "Čech"?
Miloš  Dokulil
20. 6. 2003 Ďábelská iridologie Štěpán  Kotrba
20. 6. 2003 Rozhovor z Karlem Vachkem: Hloupost je třeba napadat na "opevněných místech"... Petr  Šafařík
19. 6. 2003 Oběť rasistického útoku čelí šikaně od soudkyně Helena  Svatošová
20. 6. 2003 Šalamounská spravedlnost... Štěpán  Kotrba
19. 6. 2003 ČSSD v pasci vlastnej vlády Martin  Kunštek
19. 6. 2003 EKONOMICKÁ STUDIE: Snížení daně z příjmu právnických osob a podpora investování Miloš  Pick
19. 6. 2003 Zvyšme efektivitu státních výdajů Michal  Rusek
19. 6. 2003 Rowlingová žaluje americký deník
20. 6. 2003 Ochrání nás Evropská komise před nebezpečnými chemikáliemi? Miroslav  Šuta
19. 6. 2003 EU vyváží lodě s toxickými látkami do třetího světa
19. 6. 2003 Obyčejný den v Bagdádu
19. 6. 2003 Co si dnes myslí Iráčané a jaké je to v Bagdádu
19. 6. 2003 Co si myslí svět o Americe?
19. 6. 2003 S Německem nebo s Amerikou? Štěpán  Kotrba
31. 5. 2003 Hospodaření OSBL za květen 2003
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
22. 6. 2003 Američané "možná usmrtili Saddáma Husajna"   
21. 6. 2003 Šílenství ohledně nového Harryho Pottera je dobře organizováno   
21. 6. 2003 George Orwell udal vládě "sympatizanty s komunismem"   
20. 6. 2003 Rozhovor z Karlem Vachkem: Hloupost je třeba napadat na "opevněných místech"... Petr  Šafařík
20. 6. 2003 U Sicílie se potopila loď s přistěhovalci   
20. 6. 2003 Ďábelská iridologie Štěpán  Kotrba
20. 6. 2003 Velitel tábora v zálivu Guantánamo: "Všechny zadržované osoby tu byly správně"   
19. 6. 2003 EKONOMICKÁ STUDIE: Snížení daně z příjmu právnických osob a podpora investování Miloš  Pick
19. 6. 2003 Rozbité panenky: O svatosti udřených drsných žen a Matky Terezy Darius  Nosreti
19. 6. 2003 Co si dnes myslí Iráčané a jaké je to v Bagdádu   
19. 6. 2003 Zvyšme efektivitu státních výdajů Michal  Rusek
19. 6. 2003 Chrousti se vrátili a Grebeníček chce ukřižovat Dolejše Štěpán  Kotrba
19. 6. 2003 Co si myslí svět o Americe?   
19. 6. 2003 Oběť rasistického útoku čelí šikaně od soudkyně Helena  Svatošová
19. 6. 2003 Obyčejný den v Bagdádu   

Český film RSS 2.0      Historie >
20. 6. 2003 Rozhovor z Karlem Vachkem: Hloupost je třeba napadat na "opevněných místech"... Petr  Šafařík
12. 6. 2003 'The Czech dream' - reality TV, Czech style Jan  Čulík
10. 6. 2003 Projekt Český sen poukázal i na nefunkčnost českých médií Jan  Čulík
9. 6. 2003 Český sen trochu jinak Vlastimil  Čich
2. 5. 2003 Nuda v Brně je vynikající film Jan  Čulík
7. 3. 2003 Zelenkovi Knoflíkáři a Rok ďábla: Filmy bez větší hloubky Edward  Allan
7. 3. 2003 Petr Zelenka's Buttoners and The Year of the Devil: Films without real depth Edward  Allan
26. 2. 2003 Diagnóza: Febio Fest pozitív Eva  Michalková
16. 1. 2003 Němcův film ve středu zahájil letošní Projekt 100 Jan  Čulík
22. 11. 2002 Kdyby tisíc klarinetů ... Víkend českých muzikálů v Londýně   
12. 11. 2002 Amadeus: The Director's Cut Jan  Čulík
3. 10. 2002 Ještě jednou o filmu Smradi Markéta  Sulovská
2. 10. 2002 Rodinný příběh Terezy Boučkové ve filmu Smradi Daniela  Pilařová
5. 8. 2002 Naposledy z Uherského Hradiště: zamyšlení nad českými filmy Jan  Čulík
2. 8. 2002 Z Uherského Hradiště: Formanův Amadeus - stále je to výjimečné, vynikající dílo Jan  Čulík