Ocenění filmu Rok ďábla na loňském karlovarském festivalu mezinárodní porotou mnozí považují rovněž za důkaz kvalit českého filmu. Většina českých deníků i komerčních filmových měsíčníků pěje -- až na malé výjimky -- většinou na české filmy chválu. Zvláště jeden redaktor jednoho komerčního filmového měsíčníku české filmy z lásky k nim -- a aby je podpořil -- neustále nadhodnocuje při procentuálním hodnocení kvality.

Při pohledu zvenčí se však nedá mluvit o ničem jiném než o krizi. Stačí si situaci srovnat např. se sousedním Polskem. Zde se od 90. let do současnosti natočily mnohé žánrové filmy -- historické (např. Quo Vadis), životopisné (Prymas), komedie (Dzien swira, Superprodukcyja), válečné (Demony wojny), akční (Poranek kojota), sci-fi (Katedra, Weiser), adaptace divadelních her či knih (Zemsta, Pan Wolodyjowski), psychologické (Cisza), ale i s náboženskou tematikou (již zmíněný Prymas, Aniol w Krakowie).

Zato v České republice se žánry vůbec netočí. Za celovečerní film je považováno cokoliv nad 61 minut. A tak se sice ČR chlubí zhruba 16 celovečerními filmy za rok, ale ty tvoří: pásma krátkých filmů (kupř. Mrtvý les aneb jiný bulšit, Šesť statočných), pásma krátkých animovaných filmů (jinak výborné Fimfárum), "třeskuté" komedie (Kameňák, Byl jednou jeden polda I-III, Waterloo po česku), čistě televizní filmy (Smradi, Městečko, Pupendo a mnohé další), sestřihy televizních seriálů (Zdivočelá země, Česká soda, Útěk do Budína), slovensko-české produkce, kde má ČR minimální účast (Quartétto, Kruté radosti), a dokonce amatérské celovečerní pokusy (24, Láska shora).

Ročně se tedy objeví tak dva tři celovečerní filmy, jež se mohou tímto titulem skutečně honosit, a některé z nich skutečných kvalit (Výlet).

Těžko však mluvit o nějakém žánru jako například ve výše zmíněném Polsku. Dejme tomu, že Fimfárum se dá zařadit mezi animované, dětské, pohádky či rodinné filmy, Pelíšky mezi komedie, ale kam třeba zařadit snímek Musím tě svést? Nejde ani o komedii, ani psychologické drama, i když by film byl rád obojím. Podobně právě natočená novinka Davida Ondříčka Jedna ruka netleská osciluje mezi psychologicko-psychotickou studií, pubertální komedií a jakousi neujasněnou parodií. Kam zařadit snímek Perníková věž? Na psychologické drama minimum psychologie a hodně efektů a akce, na akční film však zase řídký děj a podivné flashbacky postav... Dalo by se takto pokračovat u 99 % procent všech českých filmů od roku 1991.

Další zajímavou novinkou českých filmů, když stát se svou tzv. zlatou akcií ztratil postupně ateliéry Barrandov a nakonec jakýkoliv dohled nad právy na české firmy (takže v ČR vládne z hlediska práv na československou produkci absolutní nepřehlednost), jsou pevné a dané atributy českých filmů. Protože stát přispívá na výrobu a distribuci českých celovečerních filmů pramalou částkou ze svého fondu, musejí si tvůrci sami shánět producenty. A tak v každém druhém českém titulu jezdí alespoň jedna postava renaultem, čepuje pouze u stanice Aral, telefonuje nokií, používá jako výchozí stránku na internetu Seznam... Snad jedině další zvláštní atribut českých snímků -- drogy v jakékoliv podobě (muchomůrek, konopí, marjánky, jointů, ale i tvrdších drog) -- nikdo nesponzoroval.

Jak se mi svěřil bývalý kolega z FAMU, nejsou zajímavé scénáře. Možná. Možná však některé scénáře nepřijdou těm, co rozhodují ve Fondu pro českou kinematografii nebo v České televizi, dostatečně intelektuální? Umělecké? Na výši? A nebo se dnes každý cítí být filmařem, ale ti skutečně talentovaní se ke slovu nedostanou?

Ať je tomu jak chce, zůstává zde ještě poslední problém českých filmů -- a to herci. V České republice nenajdete v současné době příliš mnoho kvalitních herců. A nebo snad i ano, ale ti se na plátnech neobjevují. Stále dokola se tak diváci dívají na jedny a ty samé osvědčené tváře: Bolka Polívku, Veroniku Žilkovou, Ivanu Chýlkovou, Annu Geislerovou, Jaroslava Duška, Tatianu Vilhelmovou, Stellu Zázvorkovou... Je skutečností, že tzv. stará garda pomalu vymírá, ale někteří nejen doposud žijí, ale stále mají na natáčení dost sil. Chybí však spíše kvalitní herecký potěr, jenž bez divadelních zkušeností, zdá se, něco ve svém hereckém projevu postrádá. Ve srovnání se zahraničními filmy minimálně přirozenost.

A tak sečtěme důvody, proč se zdá být objektivně český film v krizi: 1. nedostatečná podpora a záštity ze strany státu, jako tomu je v jiných zemích, např. ve Francii, 2. málo atraktivní témata, nevycházející ze žádného žánru (pozn.: a nebo někdo ví po roce 1991 o nějaké české filmové detektivce, sci-fi, milostném příběhu, historickém filmu, hororu...?), 3. problematické shánění peněz na produkci, 4. nekvalitní a neprofesionální mladí herci.

Bohužel na tento stav sice pár novinářů upozorňovalo již před několika lety, ale byli okřiknuti, že závidí úspěchy a snaží se české kinematografii podrazit v nové společnosti nohy. Tento stav trvá doposud -- kritici sice některé filmy pohaní, jiné zase podle očekávání a závažnosti tématu či lépe angažovanosti pochválí, aniž by sledovali skutečnou filmařinu (Smradi, Pupendo). Vydrží-li tento stav, budeme si moci lhát do kapsy, jak máme v ČR skvělou kinematografii, ještě hodně hodně dlouho.