Film Ničeho nelituji se skládá z dvou navzájem se doplňujících snímků, natočených metodou "fly-on-the-wall documentary" (pohled z perspektivy "mouchy na zdi"). Zaznamenává nevzrušeně a vlastně objektivně interakci protagonistů, vybraných režisérkou, zcela obyčejných lidí.

O něco více než druhá část mně zaujala především část první, nazvaná "Standardy": mistrně rozložená debata mezi třemi ženami ze tří generací téže rodiny: babičkou, matkou a dcerou. Všechny - v podstatě - považují svůj život za zpackaný, babička se dokonce pokoušela o sebevraždu. Matka se rozvedla, dcera se v závěru filmu provdala, ale při vystoupení po promítání v hradišťském Kinu Hvězda publiku přiznala, že i ona sama je teď čerstvě rozvedená.

Záběry filmu se táhne procesí těchto tří žen, často jedna z nich hovoří, druhé dvě ji sledují kriticky zpovzdálí. Nebo je kamera sleduje, jak jdou všechny tři za sebou krajinou. Mají neoddělitelně svázané osudy, i když spolu v podstatě nedokáží komunikovat.

Tento film Theodory Remundové je nesmírně vážný, zároveň je však i velice komický. Režisérčini lidé hovoří, jak jim "zobák narost". Film působí zcela autenticky. Začíná to teď snad být módou, soustřeďovat se na život, myšlení, grimasy, idiomy "obyčejných lidí"?

Toto dílo Remundové je cvičení v neschopnosti nalézt společnou řeč. Zdrojem konfliktů se stávají zástupné problémy, které pak generují v rodině zášť na léta. Původním zdrojem sporů mezi všemi třemi ženami ve "Standardech" byl jakýsi majetkový konflikt. Pak se už babička, její dcera a dcera dcery navzájem nemohly vystát. Přitom je trpká životní zkušenost plna charakteristického humoru. Lidem se film líbil: identifikovali v něm své prostředí - "ano, tak to je".

Jeden divák se po promítání zeptal, jak je vůbec možné, že zfilmované rodiny z obou částí dokumentu vůbec daly souhlas s tím, aby byl film o nich publikován. Vysvětlením od jedné z protagonistek bylo, že - přestože je portrét těchto prostých lidí směšný a děsivý zároveň - jsou to obyčejní lidé, kteří se v portrétu od Remundové poznali a neshledali na něm nic nepravdivého ani šokujícího.

Ničeho nelituji je film o lidské bezradnosti, o bezmocném stání nad uplynulým životem, o smíření, o rezignaci, ale i o komice i toho nejbezmocnějšího života a o nakonec mnohdy přece jen hřejivých mezilidských vztazích uprostřed všeho zklamání a frustrace.

První část filmu vznikla na FAMU pod vedením Karla Vachka a má podle některých pozorovatelů určité vachkovské rysy. Na rozdíl od Vachka se však Remundová nad své protagonisty nevyvyšuje. Sdílí s nimi jejich život, sympatizuje s nimi, miluje je. Motivem k natočení tohoto pozoruhodného - a mimochodem i velmi zábavného filmu (lidi se smáli po celou dobu promítání) byla její touha zjistit, jak to na světě vlastně mezi lidmi chodí. Třeba film "snad někdy pomůže porozumět i vlastním životním situacím", konstatuje katalog LFŠ.

Málokdy se najde v dnešním světě distributor pro dokumentární film. Film Theodory Remundové (zvětšený z šestnáctky na pětatřicítku) by toho distributora najít měl. Možná by se dalo někoho přesvědčit - ano, je to vlastně pravda - že natočila (formanovskou?) komedii. ( V některých ohledech mi film Ničeho nelituji připomněl hraný film Bohdana Slámy Divoké včely.)

Druhá část filmu nazvaná "Ničeho nelituji" (skutečně, končí tím, když hrdinka - stařena pokyvuje hlavou nad svým životem při poslechu Edith Piafové a její písně "Je ne regrette rien") líčí příběh "jednasedmdesátileté prosté ženy ze zlínského předměstí" (zase cituji z katalogu LFŠ). I zde jsou ústředním tématem partnerské vztahy uprostřed její rodiny, a to vztahy i jejích dospělých synů s manželkami.

Jediná kritika, kterou je snad možno vyslovit, se týká problémů s kamerou filmu. Uznávám, že se k výpovědím protagonistů hodil neformální, reportážní styl, natáčení pohyblivou kamerou z ruky. Je možno přijmout i množství náhlých transfokací, pokud chce kameraman najednou upozornit na nějaký detail. Potíž však je, že příliš často transfokovali kameramani filmu rychle z širšího záběru na detail tak, že pohyb kamery skončil v neostrosti, a záběr pak teprve dodatečně zaostřovali. To působí technicky nedokonale a rušivě. Bylo to tam mockrát. Avšak pomiňme tyto technické podružnosti.

Nikdo následující otázku po promítání nevznesl, ale: (a tím prosím nechci dílo Theodory Remundové nijak umenšovat, naopak) je možno tento film považovat za feministický? Mám pocit, že Remundová s ženskými protagonistkami svého filmu daleko silněji empatizuje než s muži. Není to ovšem její vina, že muži, kteří ve filmu vystupují (ať už v reminiscencích Remundové žen, anebo přímo, jako partneři protagonistek) všeobecně působí jako naprostí pitomci. Jsou stejně bezradní nad životem jako filmové antihrdinky Theodory Remundové, ale nějak příměji, primitivněji, sobečtěji.

Je to velký film. Smích skrze slzy.

Remundová dokázala, že není pouhá herečka, ale citlivá a inteligentní režisérka, o níž zřejmě ještě hodně uslyšíme.

čtvrtek 31.7.2003, 02.00 ráno