Rozhodnutím vpustit televizní kamery do soudní síně promění Vrchní soud jednání v mediální divadlo. Obžalovaní budou souzeni především sdělovacími prostředky a přítomnost médií přímo ovlivní výsledek procesu. A důležitá věc: osoby, které u soudu svědčí, nesmějí být mimo své svědectví přítomny v soudní síni. Tento princip bude jednoznačně porušen, bude-li se proces vysílat v televizi.

Z těchto důvodů je ve Velké Británii, odkud píšu, dodnes v soudní síni absolutně zakázána nejen přítomnost televizních kamer, ale i přítomnost fotografů. Dodnes britská média tisknou z jednání v soudních síní pouze kresby, referují o průběhu procesu až do jeho dokončení bez komentáře. Kdyby se soudní proces vysílal přímým přenosem v televizi, pozbyl by platnosti, protože by obhájci lehce dokázali, že nebyly dodrženy základní podmínky férovosti.

Dokonce ani jednání mimosoudního tribunálu, který vyšetřoval smrt britského vládního poradce Davida Kellyho, se nevysílalo v televizi, aby se z toho nestal mediální cirkus. V historii najdeme řadu varujících případů, kdy televizní vysílání soudního procesu vedlo k tomu, že se obžalovanému nedostalo spravedlivého soudního líčení.

Je velmi nemoudré inspirovat se kontroverzními příklady z USA, kde se pod tlakem televizních společností proměnily velmi závažné soudní kauzy v děsivý, bulvární mediální tyátr. Nechvalně známým v mediální i v soudní historii se tak stal např. proces s O. J. Simpsonem, který se zodpovídal z podezření, že zabil manželku, či proces s Lorenou Bobitovou, která manželovi uřízla penis.

České soudnictví je jistě nedokonalé, avšak představa, že ho napraví, proměníme-li soudní procesy v mediální cirkus, je lichá. Je to nebezpečný precedens pro budoucnost. Znamená to, že obžalovaní budou především vláčeni médii.

V českém kontextu to může mnohým nepříjemně připomenout nechvalně známé mediální procesy s Miladou Horákovou či Rudolfem Slánským v padesátých letech. Kdo bude Karel Urválek?