Vyšel jsem před letištní budovu a nastoupil do právě přistaveného autobusu, do kterého, kromě mě, nastoupila ještě skupina německy mluvících turistů. Chtěl jsem si koupit lístek, ale řidič mi ho odmítl prodat: Ano, je to měststký autobus, souhlasil se mnou řidič, potíž je jenom v tom, že jiný, než který běžně jezdí z letiště. On, jako městský řidič, má právě chvíli volna, a tak takto vypomáhá (sobě):

Ve volných chvílich vozí tímto autobusem turisty z letiště na hotel. Lístky přirozeně vydávat nemůže, ale sveze mě prý zadarmo, němečtí turisté mu zaplatí dost. O pár dnů později proběhla tiskem zpráva, že prý v Čechách je mimořádně rozšířená šedá ekonomika. Takže o tom se tady ví, vyvodil jsem z toho.

Po pobytu v přeplněné, přehlučněné a přehřáté Tchaj-peji mi zářijová Praha připadala jako malý ráj -- všude je hodně zeleně, auta jsou pomalá a sporadická a nevím, kolik bych v Tchaj-peji musel zaplatit za klimatizaci, abych si mohl dovolit tohle klima. Jenomže to, že Praha je krásné město, se tady taky ví. Já si k tomu ještě myslím, že by nebylo špatné tady bydlet, a nejen to, já se dokonce těším, že tu i bydlet budu -- během školního roku 2003/2004 budu ubytován na koleji Hvězda, která mi byla na základě mé žádosti jako kolej přidělena.

Protože však do začátku školního roku zbývalo ještě pár dnů, odjel jsem mimo Prahu, do svého rodného moravského města. Překvapilo mě, že jedinou otevřenou restaurací v centru města, kde jsem se po osmé hodině večerní mohl najíst, bylo Asijské bistro. V okresním městě! Ale to, že nemáme mentalitu středomořských národů, které jsou uvyklé daleko více žít ve veřejném prostoru, to se tady taky ví.

Ještě víc mě však překvapilo, když jsem druhý den, při nákupu v místním Kauflandu, uslyšel hlášení přibližně tohoto znění: "Stotřicet, volá klapku čtyřistapadesát." Nebo "Dvěstěpatnáct, volá klapku stočtyřicet." Znělo to jako věty z nějakého vědecko-fantastického filmu. Mám tomu rozumět tak, že se tu lidé oslovují čísly, a ne jmény? uvažoval jsem. Bylo by zajímavé vědět, jak se na tento `pokrok' v oblasti lidských práv tváří příslušné státní orgány.

Po nedlouhém pobytu mimo Prahu jsem se do ní se začínajícím školním rokem vrátil. Svoji lektorku čínského jazyka, která se (částečně asi taky pod vlivem mých řečí) rozhodla v Praze strávit dovolenou, jsem zde však už nepotkal, a zřejmě asi delší dobu nepotkám: Při jízdě pražským metrem jí někdo ukradl fotoaparát a kreditní karty, a ona mi teď o tom z Tchaj-peje píše hořké e-maily.

Když jsem se jí ovšem mailem zeptal, jestli krádež ohlásila, napsala mi, že neohlásila, protože jí hotelový personál řekl, že by na policii strávila zbytek svého času a policie by pak stejně nic nevypátrala! Obávám se, že to je přesně to, s čím místní zloději počítají. To je potom těžké! Ovšem to, že se tady krade, to se taky ví.

V Praze jsem se ubytoval na koleji Hvězda, blok 3, čtvrté patro, kde bydlím dosud. A tam jsem konečně našel něco, co je skutečnou raritou, o které se ovšem - na rozdíl od předchozího, aspoň pokud vím -- neví. Na mysli mám "studentský život" na těchto kolejích. Překvapilo, že když jsem se v prostoru pánských sprch, umýváren a záchodů setkal se studentkami a upozornil jsem je na to, že jsou na pánském, nikoliv dámském oddělení, sdělily mi, že prý je to "normální". Když jsem je přes jejich protesty z daných prostor vyhodil, vyměnily na toaletách cedulky, čímž na čtvrtém patře vznikly toalety výhradně dámské.

Když jsem si na jejich jednání stěžoval, paní recepční mi sdělila, že prý "to jsou studenti". No, mě už předtím napadlo, že na těch kolejích nebydlí duši. Mně ale na pánských toaletách ani tak nevadí studenti jako studentky. Chodil jsem tedy na toaletu o patro níž, kde to bylo stejné (s tím rozdílem, že jsem už nikoho nevyhazoval, nejsem přece blázen).

A ačkoliv si dokážu představit i horší věci, které se člověku v životě mohou přihodit, než když za ním na záchod vleze taková kolejní děva, příjemné to tedy není. Píši o tom proto, že si myslím, že ty koleje jsou svým způsobem jedinečné (divím se, že nejsou dávno plné výzkumníků, zabývajících se rozpadem sociálních norem, deviantním chováním a podobnými věcmi, příp. bulvárních novinářů, lačných senzace; nebo že se tyto převážně ženské koleje dávno neocitly na předních stránkách ženských časopisů jako další vítězství v boji za osvobození ženy; ale asi ani tyto časopisy nejsou tak nevkusné).

Poměry na těch kolejích jsou přesně tím, před čím se utíkalo z panelákových sídlišť husákovského Československa, a je jen smutné, že se tyto "kulturní" vzorce udržují právě mezi studenty, tj. mezi skupinou, která se kdysi jako první proti podobným poměrům hromadně vzbouřila.

Možná se ptáte, co tedy - při známém nedostatku finančních prostředků, který by umožnil koleje (aspoň stavebně) kultivovat - s tím. No, nejspíš asi nic. Kultura se nedá vnucovat. (Za sebe jsem věc vyřešil tak, že jsem přestal přesvědčovat cizince o tom, že sice u nás není všechno úplně v pořádku, vpodstatě jsme ale kulturní národ [já vlastně nevím, proč takové blbosti vykládám a kam na ně vůbec chodím.])