Zdá se, že pohled Jana Čulíka je pohled neřidiče. Nepřeji nikomu nic zlého, nicméně se obávám, že v tomto případě je potřeba šoféra autobusu opravdu zavřít. Jistě to nevrátí život lidem, kteří jeho neodpovědností přišli o život, ale ten člověk absolvoval přece autoškolu, jejíž podmínkou je úspěšná znalost dopravních předpisů. Kdyby je řidič "jen" dodržoval, když už nebyl ochoten jednat lidsky rozumně s ohledem na lidské bytosti o jejichž bytí a nebytí rozhodoval, jistě by vše dopadlo jinak. Jestliže není schopen řidič přizpůsobit rychlost vozidla podmínkám na silnici, je mentálně indisponovaný a jako takový s vozidlem na cestu nepatří.

Automobil je pohodlný dopravní prostředek, ale v rukách neodpovědných lidí také velmi nebezpečná zbraň. Právo vlastnit a používat vozidlo ještě nezakládá schopnost umět jej ovládat a ochotu chovat se s ním na veřejnosti v bezpečných mezích. Je pro mě stále šokující snadná dostupnost řidičského oprávnění, když například u střelných zbraní už to tak snadné není. Nemyslím si že auto může mít každý, po skutečně přísných psychotestech a prověrkách by se naše cesty hodně uvolnily. Snad ještě více se to týká řidičů nákladních aut a autobusů., jejichž chování na silnicích považuji za hrůzostrašné. Nepochybuji o lobby výrobců automobilů na státní správu, potřebují samozřejmě hlavně prodávat.

Řidič autobusu měl dvě možnosti. Jet tak, aby to bylo za všech okolností bezpečné, anebo nikoliv. Zvolil druhou možnost a zabil lidi, zaslouží trest. Rovnice je jednoduchá, není třeba hledat v ní složitosti, když nebyla na autobuse zjištěna závada. Mě ale zaráží ještě jedna věc, na kterou zase ve svém textu upozornil velmi přesně Fabiano Golgo: proč jsou lidé tolerantní k netolerantnímu chování. Proč nikdo v té kritické době v autobuse důrazně nevystoupil proti riskantní jízdě jeho řidiče. Proč tak lehkomyslně svěřili své životy někomu jinému. Důkazy o tom, že některým pasažérům se způsob jízdy před nehodou nezdál bezpečný, existují.

Tím důvodem je strach. Strach jít za řidičem a říci mu zastavte, já se šílencem dál nejedu. Je to strach projevit svoji odlišnost, strach dožadovat se naprosto přirozených práv, strach někoho neurazit, někoho si nenaštvat, někoho se nedotknout, platíme za to zdravím a životem. Ano, největší tragédie vznikají z těch nejmalichernějších příčin, bohužel. Lidé neodpovědní, nezralí, deprivanti-jak je nazývá Prof.MUDr. František Koukolík ale strach nemají a našeho strachu zneužívají k sobeckým zájmům. Kdyby existovala seriózní studie, z jakého sociálního prostředí se tito lidé rekrutují, byli bychom překvapeni. Ovšem chudoba cti netratí, říkávala moje babička, netolerantní člověk je na okraji společnosti, je to lůza, bez ohledu na stav konta ve své bance.

Tolerance či loajalita k intoleranci je v této zemi doslova strašlivá. Proč mlčky a tupě jako ovce přihlížíme násilí, benevolenci, aroganci a hlouposti, aniž bychom se pokusili ji alespoň nějakým způsobem eliminovat, je opravdu záhadou. Příčiny lze hledat jistě v minulosti, po roce 1989 právo a morálka také nebyla na pořadu dne a tak mnozí slušní a odvážní lidé pod neochotou a nepružností státní exekutivy prostě rezignovali. Golgo v závěru píše, že je neuvěřitelné, jak hluboce zakořeněné je naše sobecké chování a jak ho tolik lidí přijímá jako normální. Všichni se starají jen o sebe a o své blízké -- po nás ať přijde potopa. Je to pravda.

Životní prostor člověka se neustále zmenšuje, avšak úměrně s tím stoupají nároky na vzájemnou odpovědnost. Ten kdo ji nechce přijmout, neměl by mít právo požívat výhod svobodné společnosti a to zcela kategoricky. Oporu ve spravedlivém soudnictví ale český občan necítí. Rok 1989 přinesl především nové možnosti přístupu k životu, protože nám nabídnul alternativu individuální volby, kterou lze uskutečnit pouze ve svobodných podmínkách a ve svobodném prostředí. Jenomže svobodné prostředí není prostor, kde si každý může dělat co chce a co se mu zlíbí. Výše konta je k tomu u nás stimulující, jenomže v civilizovaných zemích to už dávno neplatí, ba naopak, jen my to jaksi nechceme pochopit.

Chceme výhody, nepřijímáme ovšem povinnosti. Chceme jezdit v autech, ale nikoliv tak, abychom neohrozili druhé, chceme být vítězi. Jenomže přijmout podmínku svobody, znamená přijmout odpovědnost nejen za ni a za sebe, ale také za své okolí. V něm to může být kdokoliv, kolega v zaměstnání, blízcí v rodině a nebo třeba soused. Přijmutí odpovědnosti za své chování je základním rysem kulturně vzdělaného člověka, je podmínkou jeho schopnosti komunikovat s druhými lidmi. Proto stupeň kvality komunikace mezi lidmi není ani tak problémem inteligence, jako spíše ztrátou či nedostatkem obyčejné lidskosti, či schopnosti empatie k potřebám druhého člověka.

V případě tragické nehody autobusu šlo o právo na život. Kdyby si byl řidič dal podmínku dovézt lidi za každou cenu domů zdravé, jistě by tomu tak bylo, neboť své chování by tomuto požadavku bezpodmínečně podřídil. Základní hodnoty vzájemného ohledu není schopen a ochoten přijmout pouze netolerantní sobec a narcisistní deprivant. Na druhou stranu zavírat oči před neodpovědností a tolerovat projevy nejrůznějších forem agresivity je falešný mýtus o bezstarostném žití. Je to falešná a z lenosti i strachu utvářená loajalita v níž tvrdíme, že něco není naše věc, že se nás to netýká. Není to pravda, zítra může být obětí neodpovědného chování kdokoliv z nás.

Lidé by se měli především domluvit, mají-li společný zájem a společný jazyk. Ovšem tam kde tato možnost selže, je právo hájit si svůj životní prostor proti těm kteří ho nechtějí respektovat jedním ze základních práv, která máme institucionalizovaně zakotvena. Není proto žádným udavačstvím či práskačstvím snaha domoci se jich třeba i touto cestou tam, kde ochota být vstřícný vůči potřebám bližního není projevena. Například nárok ekologicky čistého životního prostoru je základní lidská nutnost a nemá smysl vysvětlovat proč. Jenomže potřeba čistého vzduchu jedné skupiny obyvatel se ale střetává s leností a sobeckostí druhé skupiny obyvatel, kterým je to jedno.

V tomto případě platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jestliže si například otevřu okna abych vyvětral, netoužím po tom, abych se ve vlastním domě obtížně orientoval v neprostupnosti dýmu ze spalovaného listí mého souseda. To lze pochopit i s podstatně velmi nízkým IQ. Sobeckost mého souseda tedy nebudu podporovat tím, že nebudu větrat, což je absurdní logika věci a bohužel u nás stále všeobecně schvalovaný trend řešení takovéto situace. Jestliže se cítím ohrožen způsobem jízdy svého řidiče, mám právo mu to vyjevit.V takto přirozeně nastavené logice věcí proto rezignuji na falešnou kolegialitu a sousedskou loajalitu, neboť potřeba čistého vzduchu a bezpečí je mi bližší, než tzv. "dobrý" a "nekonfliktní" vztah.