Osoba Jiřího Rusnoka je zajímavá již jen příběhem, jak "chudý selský synek ke štěstí přišel." Je třeba začít konstatováním, že sociální demokracie od počátku své "moderní" existence trpí zoufalým nedostatkem odborníků. Podstatně méně se jí nedostává ambiciózních a přehnaně sebevědomých členů. Nerad bych tím vzbudil dojem, že ostatní parlamentní strany jsou na tom nějak mimořádně lépe, některé určitě ještě hůře. Na ČSSD je však poslední roky lépe vidět, ale zejména, s tímto svým potenciálem ovlivňuje již druhé volební období naše osudy, startuje procesy, které mohou mít dlouhou působnost.

V každém případě byl Rusnokův příchod do špiček ČSSD, svým způsobem, terno. Přišel z odborů a dnes je některými komentátory jeho tamní působení stručně redukováno do slovního spojení "ekonomický expert." Myslím si, že je to trochu přehnaná personifikace, platná snad jen v rámci odborů, opravdoví ekonomičtí experti působí úplně jinde. Nicméně jeho způsob logického uvažování je na velmi slušné úrovni a nekomplikovaná, přímočará prezentace takových dedukcí představovala v táboře sociální demokracie příjemné osvěžení. Potvrzuje to poměrně rychlý vzestup, na kterém se zřejmě podílel i Vladimír Špidla.

Sociální demokracii nevadilo, že jeho znalosti v sociálním zabezpečení jsou minimální. Asi neměla po převzetí vlády nikoho jiného po ruce. Udělala z něho náměstka ministra právě pro segment sociální sféry zahrnující mimo jiné důchody. Problematiku "nasával" poměrně zdatně, rychle si našel svoji parketu v oblasti reforem. Nic však nezkazil a jeho postřehy byly často přínosem. S odstupem času lze však prohlásit, že nad "sociálním cítěním" přeci jen převažuje "národohospodářský pohled".

To mohlo být důvodem, že když bylo třeba udělat záplatu po Pavlu Mertlíkovi a ČSSD neměla nikoho pohotově, tak znovu sáhla po Rusnokovi. Byl lepší než Mertlík? Byl horší než povolební ministr financí Bohuslav Sobotka? Kdo to rozsoudí? V každém případě dnes si ho komentátoři i opoziční poslanci chválí. Opět těžko říci jestli je to o jeho opravdových schopnostech nebo se za tím více skrývá ocenění odbojného postoje?

V každém případě by nám nemělo uniknout, že osoby k řízení resortů nejsou vybírány podle nějakého systému, pevně stanovených pravidel, nýbrž prostě ad hoc, jak se právě hodí a kdo je k máni. Opět podotýkám, že to není signifikantní výlučně pro sociální demokracii, byť zde se v minulosti proslavil i současný premiér, když "řídil" hned dva resorty najednou. Na pravici byl takovým vyhlášeným "hasičem" třeba Jan Stráský.

A contrario to vypovídá o tom, že je vlastně lhostejné, kdo v čele ministerstva stojí, meritorní problémy (a to reálně) ovšem nastávají, když ministr má náměstka který materii nerozumí a takhle to pokračuje dál. Pro ministra (a další stupně) to má tu výhodu, že ho nikdo neobtěžuje (pokud se toho vůbec odváží) zdvořilými upozorněními na jeho nekompetentnost, že čím větší je vakuum od skutečných expertů (šedivých úředníků), tím snáze si taková parta ve své ignoranci vystačí a šéfovi ochotně kývá nebo si společně notuje. Teď se totéž odehrává v prostředí vládního týmu, kde žádný ekonom nebude momentálně iritovat. Pro občany je to ovšem pohroma, jejich záležitosti totiž spravují nevědomí, bez faktické kvalifikované oponentury.

Protože však jde většinou o dobré rétory, mají občané pocit, že je vše v pořádku. S početně malou výjimkou těch, kteří věci rozumí a jsou poblíž (zmateného) rozhodování. O schopnosti (a bezskrupulóznosti) umět se vylhat to právě je. V tom se politici velmi zdokonalují, za častého přispění odborníků na vytváření správného image. Dávno pryč jsou časy, kdy polistopadový ministr práce a sociálních věcí Miler si do diskusních pořadů bral profesionálně zpracované podklady a snažil se je uplatnit slovo od slova. Možná si nedokázal dva odstavce zapamatovat, možná ale byl ještě tak seriozní, že se nechtěl dopouštět věcných chyb a improvizacemi mást veřejnost.

Tím jsme se dostali k Milanu Urbanovi, coby novému ministrovi. Může být lepší "odborník" než Rusnok, nemusí však v daném pasystému rozmisťování kádrů rozumět ničemu. Že není vystudovaným ekonomem nepovažuji za až tak podstatné. Absolvent vysoké školy medicínského směru je sice titulován doktor a nějakou praxi zpravidla provozuje, nemusí ovšem umět "léčit" s takovým věhlasem jako třeba kdysi farář Ferda ze Sušice. Nemusí umět (bohužel) léčit vůbec. Ostatně ani vzdělání našeho současného premiéra nebylo úplně ideální pro působení na úřadu práce, kde po revoluci získával ostruhy. Nijak mu to ale tehdy nebránilo, aby funkci jakž takž zvládal. Na druhé straně tam nabyté zkušenosti nijak nepomohly k tomu, aby se mu podařilo ve funkci ministra práce udržet relativně nízkou nezaměstnanost.

Má ale připraveno (v zásadě relevantní) vysvětlení, proč nezaměstnanost roste a dokáže ho předat, byť zdaleka ne tak brilantně jako by to udělali jiní členové jeho strany. I Milan Urban měl hned po ruce rámcovou představu nejbližších priorit - a jak také jinak - hbitě do ní začlenil intenzivní spolupráci s MPSV s cílem snížit nezaměstnanost. Proč ne, když to bylo před tím součástí Špidlovy kritiky Rusnoka. Navíc, nikdy nelze vyloučit, že Zdeněk Škromach s ním nebude "účinně spolupracovat", což může být důvodem pro další rekonstrukci vlády. Samozřejmě v zájmu snížení nezaměstnanosti. Jediné, co jsme se ovšem nedozvěděli je způsob JAK má tato spolupráce s takto vytčeným cílem vypadat, na čem má hlavně spočívat?

Kritika ze strany Vladimíra Špidly, resp důvody odvolání, byly málo přesvědčivé (nedojaly). "Špatná komunikace," navíc s akcentem na její "politickou" složku je pouhý eufemismus pro nedostatek discipliny při volbě prezidenta, tak i nesouhlasu se spoluprací s US-DEU (obojí Rusnok otevřeně přiznal v sobotu ve Šponě). Důvodů je jistě více a v jejich rámci lze spekulovat i o tom, že předseda vlády, který se v minulosti podílel na kariérním růstu odvolaného ministra, pozdější odbojnost vnímal s nelibostí - jako podtrh. Překvapovat by jej to však ze známých důvodů nemělo.

Pokud jde o "malé nasazení" a "neplnění úkolů", to může kterýkoli šéf vždycky konstatovat a prakticky nikdo mu nedokáže, že nemá pravdu. Je ovšem podivné, že obdobně vykonstruovaně neviní Urbana ze "selhání" ve funkci šéfa poslaneckého klubu. Rusnok se brání absencí předchozích výtek a množstvím rozpracovaných projektů do budoucna. Těžko může dělat něco jiného, a i když to bude nejspíš pravda, nenajde se (nebude hledat) žádný arbitr, který by objektivní stav zjistil. Jeho slova jsou tak určena spíše veřejnosti.

Odvolaný ministr se dále hájí ústavou a vlastním svědomím. Je možné přisvědčit, leč i on sám ví, že tak černobílé to není. Na stole je též vztah ke straně, do které rovněž svobodně vstoupil a které také "cosi slíbil." V určitých ohledech lze také registrovat rozpor mezi jeho deklaracemi o potřebě "obecné" stability, když jejím předpokladem je bezpochyby i stabilita uvnitř nejsilnější strany ve sněmovně. Dále nelze odhlížet od okolnosti, že zásadové postoje o jejichž legitimitu se nepřímo opírá, by se měly projevovat za všech okolností. Tedy nejen při tajných volbách, ale též při písemném "stvrzení loajality" ke "společnému kandidátovi," nebo při vyslovení důvěry vládě (jejíž složení mu nevyhovuje). Atd.

Samozřejmě právní purista může oprávněně operovat tím, že právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a musí být prost omylu. Nátlak a podezřívavá opatření ze strany vedení strany opravdu svobodu rozhodování (volní jednání) zpochybňují a tím imputují představu o legitimitě přiměřené obrany (neposlušnosti). Nicméně, ozvěny minulých zkušeností s poslanci Wagnerem a Teplíkem také nelze nevnímat.

Posuzováno tedy s vědomím tohoto echa a očima předsedy vlády, nelze mu upřít právo na krok, který učinil. Chce mít "krytá záda" lidmi, kteří budou jeho metody akceptovat. Bohužel je to právě o metodách. Je totiž otázkou kolik, a zda vůbec, spolupracovníků, zejména ve straně, ovlivňuje nebo má reálnou možnost ovlivňovat jeho rozhodnutí a brát je tak za svá. Pochybuji, že za Zemana to bylo jiné, vládnout se ale asi musí opravdu umět. Patří sem (bohužel) i schopnost, vybudovat si zázemí, přirozeným způsobem přesvědčit ostatní kolegy o správnosti vlastních myšlenek a nevyhnutelnosti následování.

Vladimír Špidla tohle neumí, a už určitě ne elegantně, přitom je o kvalitě svých pravd přesvědčen a myslí si, že kolegové za ním půjdou jen z důvodu jeho mimořádné invence. V tom se ovšem mýlí. O své genialitě jsou totiž přesvědčeni i jeho kolegové a na opravdu (samozřejmě s jistými výhradami) geniálního Zemana ještě nezapomněli (uznávají ho, i když třeba bez lásky). Nelibě nesou, že premiér také jim tuto vlastnost nepřiznává, že ani nedokáže předstírat vnitřní demokracii.

Jistě vnímají i jeho neschopnost sebereflexe a tvrdošíjné opakování stejných chyb. Odvolání Rusnoka z vlády, v kombinaci s předchozím získáním její důvěry ve sněmovně je další z řady málo pochopitelných postupů. Pozitivně tento postup bude vítat jen hrstka příznivců, kteří to budou chápat jako (kýžené) pochlapení. "Minely" premiéra jsou přitom poměrně předvídatelné. Poslední vývoj jsem ostatně predikoval v informaci o médiích minulého víkendu.

Chování se sice odhadnout dá, odhalit logiku myšlenkových pochodů však velmi obtížně. Hodně připomíná šachistu, který dokáže propočítat pouze dva tahy dopředu. To není podcenění, to je zkušenost z dřívějších událostí, kdy se spekulovalo o dalekosáhlých premiérových záměrech u příležitosti přijetí mnohých "nekonvenčních" rozhodnutí. Nic z toho se ale vesměs nepotvrdilo, nic nevyšlo ("vnitrostranické" referendum a samotné prezidentské volby jsou poslední příklady). Odhlédneme-li od psychologického efektu okamžité odvety (a ještě těsně před sjezdem strany), který jistou minimální dávku logiky (v taktickém pojetí) nepostrádá, dlužno podotknout, že v takových dimenzích zvolil dobře. Člověka, který v sociální demokracii stojí více-méně osamoceně, bez vyhraněné příslušnosti k nějakému proudu, bez hlasitého zastání.

Vynucený "pořádek" ve straně může současně znamenat "nepořádek" ve sněmovně, kdy potrestaní poslanci (u Rusnoka nezůstane) si budou hlasovat podle svého. Východiskem z takové krize pak může být otevřená spolupráce s KSČM nebo duhová koalice, kterou před týdnem Stanislav Gross nevyloučil (samozřejmě ani Rusnok v neděli na Primě). To by ovšem bylo proti dosavadním záměrům a dosavadním deklaracím Vladimíra Špidly. Co ale, když nebude mít šanci si dosaženou premiérskou pozici jiným způsobem dále udržet? Bude pak postupovat "čestně a poctivě," tedy v intencích významu pojmu, který s oblibou používá?

Na dění posledních dnů i týdnu je ale nejsmutnější, že vše, co premiér dělá, nijak neprospívá občanům České republiky, státnímu rozpočtu ani důchodové reformě (atd. atd.). O občany a voliče tedy zdaleka nejde, jde o stranu a vliv v ní. Je to "čestné a poctivé?"

Nijak zvlášť se v celém představení nevyznamenal ani prezident, byť mnozí si škodolibě myslí, že to předsedovi vlády patří. Václav Klaus má právo se ptát, zajímat se o souvislosti, otázky by však měl klást s moudrostí státníka, bez poskytování špetky podezření o vedlejších úmyslech. Je prezidentem všech občanů, jak před inaugurací prohlašoval, tedy nikoli pouze těch, které po léta fascinuje a (v daném případě) těch, kteří pohrdají Špidlou, nebo fandí sesazenému ministrovi. Těm se jistě zavděčí, srdéčko se jim zatetelí.

O příznivce premiéra teď nejde, ani jich tolik není, jde však zejména o objektivně přemýšlející, racionálně hodnotící, případně i o váhající. Pro zřejmou inkorektost zdůvodnění Vladimíra Špidly není vůbec nutné je ještě dále popichovat. Může to u nich vyvolat naprosto opačnou reakci, právě z důvodu disharmonie mezi představami těchto skupin osob o ideálním jednáním prezidenta a skutečností. Může to u nich postupně vypěstovat averzi k hlavě státu na jedné straně a příklon k "ubližovanému" premiérovi na straně druhé. Tendence k jistému vybalancování má český občan v krvi. Svědčí o tom opakovaně výsledky voleb, značná část voličů nemá zájem na přílišné dominanci jedné strany a podle odhadu výsledků se rozhoduje (pomoci "slabšímu").

Prohlášení typu "Respektuji pana XY, ale ....," jsou vždy podezřelá. Zájem o znalost světového jazyka u ministerského kandidáta, je naprosto zbytečný. Sice přímo konkrétní subjekt nedehonestuje, ale poťouchlé imputuje pochybnosti o jeho kvalitách. A proč by nakonec měla vadit případná neznalost cizí řeči, když nás u jiných ministrů nijak neznepokojuje třeba absence vysokoškolského vzdělání? Počet zvládnutých cizích jazyků vypovídá více o schopnosti memorovat, než o skutečné inteligenci. Ostatně ani absolvování vysoké školy ještě není dokladem inteligence (a naopak).

Hodně lidí tuší, že Špidla to u Klause rozhodně jednoduché mít nebude - v mnoha ohledech by to ani nemělo být na škodu, pokud budou témata věcná. Potlačení zbytečných poznámek a komentářů však bude jen ku prospěchu věci. Důležitá je míra vkusu při formulaci (naznačení) případných výtek a forma jejích předání.

Postup prezidenta k celé věci média v diskusních víkendových pořadech nijak zvlášť nereflektovala, zato odvolání Jiřího Rusnoka jemu samému přineslo operativní účast ve Šponě a v Partii. Sedmička jej, alespoň jako téma, nemohla opominout. Na Primě bylo dokonce spekulováno o jeho možné budoucí roli předsedy vlády. Zde se lze nejspíše dovolávat rčení "přání je otcem myšlenky," nicméně nebylo možné si nevšimnout, že Martin Kocourek z opoziční ODS měl pro Rusnokovy názory a vyjádření v Partii větší porozumění než koaliční kolega z vlády Petr Mareš (US-DEU) ve Šponě.

Opominuta nebyla v diskusích "tradiční" témata: Připravovaná válka v Iráku s naší účastí a jak to bude, až vstoupíme do EU. Vzhledem k frekvenci jejich výskytu se již téměř nic nového nedovídáme a glosy k diskusím jsou tudíž zbytečné. Přesto jedna obecná poznámka. Na jedné straně vláda financuje nepovedenou kampaň, mající stimulovat občany ke vstupu do unie, na druhé straně hledá důvody, jak podpořit USA v jejich tažení na Irák. Ve své podstatě jdou obě aktivity proti sobě.

Kdo si přitom vzpomíná na naše počátky koketování s "Evropou," musí vědět, že hlavním důvodem pro integraci států nacházejících se na jejím teritoriu, byla snaha zvýšit schopnost konkurence vůči světovým ekonomickým centrům, zejména Spojeným státům. Jednotná měna, odstranění celních bariér, volná migrace osob, efektivní využití kapacit, úřední jazyk(y), to vše (a další) mělo odstranit těžkopádnost kooperace, posílit starý kontinent. Jak je to v praxi? Členské státy se nemohou dohodnout nejen o správnosti invaze. Do takového nejednotného společenství směřujeme a přitom stále šilháme za Atlantik. Některá zdůvodnění našich postojů, posilujících nejistotu z budoucnosti, si pak nijak nezadají s logikou argumentů amerického prezidenta.

A co na závěr této monotématické informace? Snad jen povzdech, který nečiním poprvé. Kdyby náš vývoj byl obdobný jako v dalších transformujících se státech, mohlo to být všechno jednoduší. Scéna by byla transparentnější, levice s podstatně větším mozkovým potenciálem. Prokázal to jak Ransdorf v sobotu ve Šponě , tak Dolejš v neděli v Sedmičce. Pravda, kritika bez přímé zodpovědnosti je lehčí, jejich soupeři však komparativně nijak nezářili.