Jak zvláštní je potom vidět, že se tento satirický nápad uskutečňuje prostřednictvím projevu v televizi ABC, který měl o weekendu náš ministerský předseda k americkým občanům. "Podle mého názoru byla už válka vyhrána", řekl Jean Chrétien. "Saddám byl dán pod kontrolu a nemůže se ani pohnout, protože jsou na irácké půdě inspektoři zbraní, americká vojska kolem dokola a nad hlavami létají americká letadla".

To je tedy taková chytrá, klidná kanadská diplomacie. Jean Chrétien velkoryse nabídl Američanům skvělou příležitost dostat se ze slepé uličky nebo "zachránit svou tvář", jak se zde říká. Vyhráli válku aniž vystřelili jedinou ránu - kromě těch, které již vystřelili... Naneštěstí Američané této příležitosti nevyužili. Místo toho, aby poděkovali a řekli, že to je od nás hezké, že jsme je na to upozornili a že tedy už pošlou svoje vojáky domů, američtí politici odmítají přiznat, že vyhráli.

"Vůbec není pod kontrolou", opáčila Condoleeza Ricová, státní poradkyně pro bezpečnost, a myslela tím Husseina, nikoliv Chrétiena. Tvrdila: "Pořád pokračuje v ohrožování svých sousedů".

To ale nemusí být poslední slovo. Možná, že by pomohla záplava blahopřání. Měli bychom je posílat panu prezidentovi my všichni. Kdyby se zapojily všechny skupiny, které dosud protestovaly proti válce a také panu Bushovi blahopřály, že ji vyhrál, snad by tyto lichotky přijal k výhře, kterou si tak zřetelně zasluhuje.

Jestli blahopřání nepřijme, bude to proto, že se obává Saddámovy trvalé existence u kormidla v Iráku. Přestože je Saddám podle Jeana Chrétiena pod kontrolou, je pořád Saddámem a pan Bush se mockrát zavázal, že se ho jako takového zbaví. Vyhlášení vítězství by opravdu hodně pomohlo na cestě k míru, ale nijak by nepřispělo k záležitosti změny režimu. Naštěstí je i v tomto ohledu snadná odpomoc: Vyhlašme prostě, že se režim změnil Saddám je pryč. Ano, tak to je. Chlapík, který si důstojně vykračuje po Bagdadu není Saddám. Je no někdo jiný. Víme o tom přece z úst těch nejpovolanějších, t.j. z agentury Fox News, že Saddám používal dvojníky, aby zmátl svoje nepřátele. Ten chlapík, který si vyšlapuje, je jeho dvojník a Saddám je pryč. Lidé to přjmou s velkým ulehčením. Je to něco jako kdyby ten úchylný chlapík byl mrtev a nikomu o tom neřekl. Bylo by to typicky lišácké, že by použil dvojníka, aby nedopřál prezidentovi Bushovi uspokojení z toho, že ho "odstranil". Prezident ale vidí skrz faleš a ohlásí, že Saddám už není mezi námi.

Ještě lepší by byl scénář, podle něhož by se později natočil televizní film, který by ukázal, že hrdinní a chytří agenti CIA pronikli s pomocí odvážných, svobodymilovných Iráčanů do jednoho Saddámova paláce, uspali chloroformem stráže, proklouzli do kuchyně a podplatili jednoho z kuchařů... Ale co mluvím! Ponechejme to na prezidentovi, aby o tom vyprávěl. Bude to skvělá historka a každému se bude líbit. Jistě dojde ocenění ta část o falešném Saddámovi, který nemůže najít své WMD a musí předstírat, že nenávidí Američany, aby přesvědčil lidi o tom, že je tím, kým není. Potom se bude moci jednoho dne říct pravda a šťastní Iráčani budou moci mít svého prezidenta, senát, dům reprezentantů a Disney World.

Jenže cesta k takové budoucnosti nebude snadná, i když bude snadnější než válka. Je tedy důležité, aby se občané Kanady i Spojených států hned zapojili do blahopřání prezidentovi Bushovi za to, že nás zbavil Saddáma. Budete-li takové blahopřání posílat, měli byste poslat nějaké také nebojácným agentům CIA a jejich galantním iráckým pomocníkům Aby to všechno fungovalo, jak se patří, musí dojít k velkým oslavám, vzestupu na burze, objímání a polibkům pro vracející se vojáky i k průvodům... Bude o tom nutné přesvědčit americká média, ale to bude ta nejsnadnější práce.

Zatím to bude všechno sledovat v Bagdadu skutečný Saddám. Zjistí, že je ztracen a co je horšího, že nikdo nevěří, že existuje. V zoufalství svolá svoje ministry a prohlásí: "Jsem zralý pro změnu režimu. Bush vyhrál. Ukazovala to televize CNN".

Takto na lehkou váhu vzal celou iráckou situaci pan Charles Gordon. Proskotačil celý život jakožto novinář, všemu se smál, posmíval i vysmíval, inu humorista. Naštěstí mají noviny moudrou a vážnou kolektivní "redakci". Ta se podepsala pod článek podstatně kratší ale o to závažnější. Na cucky v něm roztrhala projev ministerského předsedy. Ano, Saddám Hussein povolil do země vstup inspektorům zbraní, protože je jeho země oblíčena 230,000 amerických a také britských vojáků, ale jakou váhu mají takoví vojáci bez mandátu zaútočit? To by jich mohl být kolem Iráku celý milion a při tom by nebyli žádnou hrozbou. Pan Chrétien prý velice nebezpečně zkresluje situaci tvrzením, že je Hussein pod kontrolou. Pravdu má pani Ricová, když se ptá, jak dlouho by zůstal pod kontrolou. Podle své logiky by zřejmě očekával ministerský předseda, že by mohli Američani ponechat v oblasti Iráku své ozbrojené síly po mnoho let či možná celá desetiletí, neustále v bdělosti, ale nemohoucí bojovat. Podobně jako někteří jiní západní státníci je prý pan Chrétien ochoten nechat Spojené státy aby ony samy utrácely obrovské částky a riskovaly životy svých mladých lidí donekonečna. Takže jsme jen ochotni snášet to, aby těžké věci dělali Američani za nás. Kdybychom byli skutečně ochotni pomoci Iráčanům - a paní Ricová prý velice správně upozorňuje, že lidé, kteří demonstrují proti válce, jsou ochotni opustit irácké obyvatelstvo a ponechat je v područí tyrana - potom by nabídla Kanada Spojeným státům, že jim přispěje penězi i lidmi ke "kontrole" Saddáma Husseina, o níž řekl ministerský předseda, že je tak úspěšná.

Situace je opravdu zlá, ale je stále lepší, že může "redakce" novin, za níž se bezpochyby skrývají majitelé novinového koncernu, nanejvýš uveřejnit takový svůj komentář než aby rozhodovala o státní politice. V tomto ohledu zastává více obyvatel názory pana Chrétiena než kolik jich souhlasí s "redakcí", která nepokrytě po celou dobu propaguje názory Bushovy vlády. Snad se v nejbližších dnech ozvou čtenáři, kteří třeba "redakci" připomenou, že kanadští vojáci až dosud dohlíželi na dodržování příměří mezi znesvářenými stranami po celém světě a že tuto strážní službu, na kterou především přispívají kanadští občané, vykonávají po celá desetiletí např. na Kypru.