Toto kritické špiónování bývá často charakterizováno jako "kálení si do vlastního hnízda". Ve starší literatuře se obdobné "kálení", ale říkejme raději kritika, většinou zahalovalo do vyššího literárního útvaru, než je výkřik či pamflet. Vzpomeňme putující Peršany, našeho Mastičkáře ze školních čítanek, Labyrint učitele národů a snad nejstarší dochovanou ostrou kritiku společnosti v Hérakleitových zlomcích.

Co však s takovými, kteří hnízdo opustili, ať již nastálo či jen na delší dobu, ať už dobrovolně či nedobrovolně. Milana Kunderu česká společnost přestala brát vážně hned poté, co Kundera přestal brát vážně českou společnost, neb - a zde má pravdu Antonín Kosík - co k našim uším nedolehne a co nevíme, nemůže být přeci pravda. Kosíkův text je psán se značným emocionálním nábojem a tzv. na plnou hubu. Emoce a otevřenost hraničící s vulgaritou nemusí textu jako takovému škodit. Záleží na myšlence, stylu a ostatních aspektech, kterými vládne literární kritika, zda text emoce ustojí či nikoli. U Kosíkova textu si nejsem jist, ale neškolen a neznalý ponechávám soud na povolanějších. I kdybych souhlasil se vším, co Kosík píše, postrádal bych náznak či sondu, proč jsou naše zadnice tak špinavé a proč to necítíme a cítit nechceme?

Češi si zvykli pohlížet na sebe jakožto na výjimečný národ -- v srdci Evropy, abych dodržel klišé. Národy však mohou být pouze vyvolené. A to je setsakra rozdíl. Vyvolený národ je vyvolen někým a k něčemu. Vyvolenost je odpovědí na otázku, jak kdesi píše Lévinas. Vyvolený národ si je vědom něčeho, co jej přesahuje, toho kdo jej vyvolil, a běda národu, který na tento přesah zapomene. Výjimečnost, kterou o sobě národ sám proklamuje, tuto pojistku a hrozbu nemá. Vyvolenost se nemůže vyprázdnit, může být jen odebrána. Česká výjimečnost je prázdná stejně jako naše státní pokladna ... a stejně jako z vyždímané pokladny utrácíme, vesele dál výjimečnost vytrubujeme.

Pokud se někde ukazuje odlišnost, když už ne výjimečnost toho či kterého národa, je to v kultuře. Kultura v jejím obecném užití, které může začínat úpravou stolování a zahrnuje jak divadlo, tak i intelektuální scénu národa jako takovou, je (sebe)prezentace dané společnosti či národa (kultura národní). Intelektuál by mohl být ten, který se rozhodl na této (sebe)prezentaci podílet v zájmu vyšších cílů a hodnot, které uznává.

To jej v krajních případech může vést i proti zbytku společnosti či národa (z dějin Dreyfusova aféra, u nás disent). Úroveň kultury měříme pomocí různých žebříčků oblíbenosti, soutěží a zabarvených hvězdiček, kterými nás zásobuje denní přetisk.

Kolik hvězdiček by asi dostal Schiller? Ve výtvarném umění se do n! ovin a obliby médií prosadí tvůrci obřích trpaslíků či neonových sloga nů, ve filmu sladkobolné vzpomínky či jakoby nezávislé filmy nejlépe o závislosti. Kritika vskutku jako kdyby nebyla a tak si z ní může dělat legraci kdejaký pisatel kuchařek.

Paradoxně díky posedlosti bolševického režimu v Československu, který se zaměřil na tvrdé potlačení jakéhokoli kulturního či intelektuálního úsilí, vzniklo povědomí o kultuře pro kulturu samu. Třeba Maďarsko či Polsko, pokud vím, toto v takové míře nezná.

Komunistický režim zde kultuře rozhodně nepřál, ale ponechal jí mnohem širší pole. Tím se např. v Maďarsku všechny kulturní složky mohly v devadesátých letech dostat na vskutku profesionální úroveň, což však zaplatily vyrovnáním se do mainstreamu. Kulturní a intelektuální elita v Polsku či Maďarsku mohla za mnohem menšího nebezpečí a mnohem mírnějších podmínek držet krok se západními myšlenkovými diskursy.

Podstatná díla z filosofie, sociologie, teorie umění či politické vědy zde vyšla v sedmdesátých a osmdesátých letech. Českému prostřed! í se o něčem podobném mohlo pouze zdát. Samizdatové překlady a studie byly stejně nedostupné jako nebezpečné.

Jsme přesvědčeni o vysoké úrovni svého, českého školství (a odtud plynoucí úrovni kultury). To je nesmysl. Jak může mít vysokou úroveň něco, co soustavně bylo a do značné míry stále je potlačováno? Jak mohou být vysoké školy na dobré úrovni, když na nich nemá kdo učit?

Navrátilců, kteří působili na školách v cizině, je jako šafránu a leckdy rychle resignují a opustí standardy běžné na zahraničních univerzitách. Ta hrstka odvážlivců, kteří měli přístup k potřebné literatuře i za komunistického režimu, si díky uzavřenému prostředí disentu nikdy neosvojila tolik potřebnou profesionalitu a preciznost. Výjimky existují. Ty se ale většinou podařilo zdárně umlčet -- odsunout, vytlačit.

Všichni se bojí čehokoli nového, jiného, druhého. Jedni proto, aby jim "nové" nesebralo mylnou leč líbivou představu o výjimečnosti. Druzí aby jim "jiné" nesebralo místo na výsluní, místo v médiích, místo na katedře, místo v úřadě. Všichni si vyhoví, jen nevpustit nové, podezřelé. Nastražím uši, zacpu si nos, napsal by Nietzsche. Proč tento stav české společnosti z kraje nového tisíciletí nenazvat "zaprděností"? Koneckonců, kdo si tak vyjímečně umí zaprdět vlastní hnízdo? Zde máme konečně i tu zatrolenou výjimečnost. Můžeme být opět spokojeni.