Média vstoupila v minulém století do moderního umění jako zdroj inspirace i jako prostředek prodeje uměleckého díla. Andy Warhol obsadil v  roce 1999 hned za Georgesem Seuratem desátou příčku mezi sty na aukcích nejprodávanějšími umělci světa, když jeho vydražená díla dosáhla celkové sumy 28,4 milionu dolarů. Za sebou nechal Amadea Modiglianiho, Maurice Utrillo, Henri de Toulouse Loutrec a další. Jenže Modigliani nebyl tak produktivním umělcem jako Warhol a proto je na trhu také mnohem méně jeho prací.

       Každý z nich ale v jiných podmínkách a odlišně reagoval na svoji dobu. Warhol přesně vystihl své prostředí a obratně využíval média k popularitě, která ho přivedla ke slávě a k zájmu o jeho díla. Dnešní světový mediální trh je ale už tak přesycen informacemi, že zopakovat něco podobného s uchováním tvůrčí integrity není prakticky možné. Současný umělec je zcela osamocen a nemůže konkurovat rychle přizpůsobivým profesionálním týmům v Public Relations. Jednoduše proto, že jeho smyslem je tvorba.

       Kdysi byla role umělce upozaděna a měřítkem úspěšnosti i zájmu byla jeho vlastní tvorba. Dnešní tvůrce tyto nároky v konkurenčně scvrklém světě už splňovat "nemusí", neboť zájem o své umění vytváří i prostřednictvím osobní mediální popularity. Současná společnost je zvyklá na tento způsob "prodeje" v řadě jiných činností a způsobů využití médií v umění je mnoho. Skandál je jedním z těch dobře osvědčených, avšak česká společnost je k medialitě umělců rezervovaná a nebere je příliš vážně.

       Zcela výjimečné postavení má odborný tisk, v němž výtvarná kritika zařazuje umělce do kontextu celé výtvarné kultury. Naopak výtvarná publicistika v běžných médiích výtvarné umění přibližuje a popularizuje především před laickou veřejností. Problémem je, že rozdíly mezi kritikou a publicistikou se stírají a jsou stále méně patrné, což celou oblast výtvarného umění poškozuje. Média se nesnaží podat skrze umění jeden z možných obrazů světa, ale slouží za časté umělci jen k osobní propagaci a presentaci.

       Výtvarná publicistika je bezbřehá a nemusí mít žádná omezení, kromě etických. Recenze by naopak měla vznikat za určitých podmínek a měla by být vázána jistými pravidly. Její vypovídací hodnota je v tom, že kritik píše svůj text se znalostí celé šíře výtvarného umění a konkrétních souvislostí o díle a autorovi, kdežto výtvarná publicistika je nezávazná ve své možnosti vyjadřovat se povšechně. Kvalitnímu výtvarnému umění se v tisku občas věnuje MF Dnes, Lidové Noviny a časopis Týden a Reflex, pokud zrovna nepublikují  pochvalné propagační články, často velmi nízké stylistické úrovně.

       Většina vydávaných textů je všeobecně považována za hodnotu, která zpětně určuje veřejné, ale bohužel často i odborné mínění, které má být ovšem nezávislé na tom, co publikují média. Základní problém, který komplikuje pohled na výtvarné umění, je v tom, že zájemce o výtvarné umění nemá prakticky možnost se dobře orientovat, protože nemá šanci se v médiích dostat k seriozním informacím. Denní tisk zatím nechápe své výlučné postavení v oblasti výtvarného umění a bulvární tisk ho mít nemůže.

       Ještě horší je situace u většiny společenských časopisů, které píší o výtvarném umění a o umělcích ze zcela jiné pozice než denní tisk. Zde je snaha přinášet nezávislé informace o výtvarném umění minimální a ani to netřeba očekávat. Texty jsou zde až na malé výjimky realizovány na základě osobních kontaktů, módního zájmu či společenské poptávky, která pro objektivní pohled na výtvarnou scénu nemá žádnou hodnotu.  

     Společenské časopisy nemohou seriozní informace o výtvarném umění přinést, neboť to není ani v jejich zájmu. Jejich cílem je čtenáře bavit. Poutavost je zde nadřazena vlastní kvalitě informací, které redakci a vydavatele v podstatě nezajímají, protože jejich kvalitu nejsou schopni ani sami posoudit. Každopádně ani tady většina čtenářů věrohodnost informací o výtvarném umění neočekává a přesto je považuje za závazné.

      Zcela samostatným tématem hodným k zamyšlení je presentace současného výtvarného umění v tzv.veřejnoprávní České televizi. I tady je totiž až na výjimky systém vyhodnocování toho, co stojí za pozornost podřízen vkusu, znalostem i známostem příslušných redaktorů a nikoliv snaze presentovat závažné otázky, které umění přináší. Pakliže se některé smysluplné pořady objeví, nemají obvykle dlouhého trvání (například Artóza Davida Černého).  

    O nic lepší situace není ani ve specializovaném tisku, kde se o seriozní informace z oblasti výtvarného umění pokouší snad jen nově vydávaný, avšak komerční Art-Antiques. Odborný "nezávislý" tisk, který se současným uměním zabývá systematicky, je ale všeobecně velkým zklamáním. Tituly Výtvarné umění a Umění a řemesla zanikly a kromě kriticky orientované Revolver Revue a její přílohy téměř neexistuje prostor pro nezávislou kritiku.

       V oblasti současného umění má specifické postavení časopis Umělec, publikující občas skvělé analytické texty, a čtrnáctideník Ateliér, jež se profiluje především jako zdroj informací z různých oblastí výtvarného umění, včetně často neaktuálních recenzí na již proběhnuté výstavy. Redakce mají sice velmi omezené prostředky, avšak na rozdíl od běžných médií alespoň vyprofilované představy o tom, jakou kvalitu na svých stránkách presentovat.  

       Na okraji zájmu i tak ale zůstávají některé zajímavé tvůrčí aktivity, často jenom proto, že se realizují většinou mimo rámec kamarádšoftu, zájmových cílů a lobby. K ochuzení ve vnímání české výtvarné scény dochází i díky nedostatku vůle některých redakcí dát prostor odlišným názorům a pohledům. Není zde vůle po vytváření potřebného kritické prostředí, z něhož se teprve může zrodit konstruktivní a smysluplný dialog.

      Obraz výtvarného umění, který si laická veřejnost bohužel tvoří převážně skrze běžná média, proto odpovídá také té úrovni a kvalitě, s jakou se o výtvarném umění píše. Těm, kteří poznávají výtvarného umění individuální cestou poznání a srovnání, se obraz výtvarného umění jeví jinak než těm, kteří se v zájmu o výtvarné umění rozhodují pod vlivem zkreslených, neúplných a často neseriozních informací z médií.