Šéf lidovců nabízel tři miliony, když zkomponuje moratorium, kde tělo ubohého politika, rozervaného službou vlasti stoupá, podpíráno anděly k nebeské báni. Vlivný stopadesátikilový bankéř toužil být zachycen v podobě křehkého eféba, za stromy měly vykukovat tváře obdivovatelek. Jenom prezident se po české krajině neopovažoval žádat o další sezení - neunes, že Pípák zasadil jeho portrét mezi prašivky. Dílo koupil pro mykologickou společnost prof. Smotlacha, plastiku ukazoval jako projev zvrhlého umění a zneužívání vědy pro účely byznysu.

Již v bibli stojí, že nejdokonalejší bytostí je člověk, kterého stvořil Bůh k obrazu svému, pokračoval Pípák v hlubokomyslných úvahách. Proč se tedy dál pachtit s malováním obrazů a plácáním soch? Umělec může všechno, v tom spočívá jeho svoboda. Zálibně zapózoval v zrcadlech, visících všude okolo a zvážněl. K čemu je mi však sláva, když mé duši nikdo nerozumí.

V posledních dnech se Valerián Pípák zavíral na dlouhé hodiny v prostorném ateliéru. Trpěl tvůrčí horečkou. Toužil se opět vyjádřit k aktuálním otázkám doby. Svlékal se z prádla, rozkládal svršky po lesklých parketách pracovny a chodil kolem nich po špičkách. Posvátně ze sebe odhazoval jednotlivé části oděvu, až byl zcela nahý. Teprve potom za naprostého ticha namáčel trenky, kapesníky, tkaničky od bot a další doplňky do bělavé vazké masy, připomínající materii prima starých alchymistů. Mýlili bychom se, kdybychom se domnívali, že umělci tak věhlasného jména, by snad šlo o ztvárnění podoby jeho spodků, to už měl nejméně dvacet let za sebou, když experimentoval s klozetovými mísami, starým papírem a hadry. V mentálním happeningu hledal něco jiného. Snažil se zachytit těkavé fluidum lidské duše.

Mistr Pípák nebyl s postupem díla spokojen. Tvůrčí napětí rostlo a spalovalo v něm všechny malicherné lidské potřeby. To pociťovali i podřízení v úřadě. Porady byly krátké, do práce jezdil Pípák neoholený, na nic se pořádně nesoustředil a kdekoho seřval. V noci se mu zdálo, že namísto Múz k němu přicházejí oškubané slepice a kdákají: Už nic neumíš. Kde je tvá pověstná síla imaginace. Ráno se probouzel zpocený a rozlámaný, jako po flámu. Trpěl ztrátou sebevědomí.

Co takový Goya, to byl proti mně břídil! Malovat uměl, to se naučil od Velasqueze, ale vůbec nedbal o image. Nechal se vláčet po inkvizici, poklonkoval královně a, aby ho nezavřeli, sháněl přízeň u kdejaké běhny. A hlavně, neuměl nic prodat. Kdo se dnes podívá na jeho Caprichos, vířilo Mistrovi hlavou, když uprostřed noci namáčel již po sté trenýrky do sádry, aby zachytil těkavou fluidální atmosféru. Stále to však nebylo ono! Takový nápad jako on ještě nikdo neměl. Kalhoty napuštěné sádrou vytvářely podivné fantaskní tvary, ale nechtěly stát, bílá hmota praskala ve švech a olupovala se v plástech. Šílel! Trpěl jako Klímův kníže Sternenhoch, trápen nikoliv sexuálními přeludy, ale touhou vytvořit neznámé arcidílo! V ateliéru zbyl poslední pytel sádry. Vnitřním okem spatřil vanu a pochopil, že teď přichází očistná idea inspirace. Začal se polévat a z pudřenky na sebe sypal sádrový prášek. Tuhnul!

Do Pípákova úřadu ráno volal nejprve ministr, posléze předseda vlády a nakonec i prezident. Všichni ho netrpělivě sháněli, měl zahajovat výstavu, na níž přijela řada korunovaných hlav, finančníků a diplomatů, včetně bohaté mezinárodní klientely, z níž se skládala Pípákova lobby, šířící jeho slávu po světě. Když hasiči - na upozornění jedné z nájemnic, do jejíž koupelny protekly podivné krápníky, vyrazili dveře ateliéru, nikoho zde nenalezli. Ve vaně ležel obrovský stalaktit, připomínající mamutí falus. Při odborném rozříznutí se ukázalo, že uvnitř pokojně spí Valerián Pípák. V jedné ruce držel špachtli a v druhé nápis: Ecce Homo - Ejhle člověk. Dále text pokračoval. Neznámé arcidílo jsem vytvořil pro blaho lidstva. Prohlašuji, že tímto končím s uměním. Zavřete galerie i s obchodníky s uměním.

Přivolaný lékař konstatoval, že se nejedná o pomatení mysli, ale že umělec prožívá tvůrčí trauma a je v transu. Doporučil, aby byl Pípák převeden z kultury do státní správy, kde může originálními postupy napomoci Česku při vstupu do Evropy. V rozsáhlých akademických dějinách výtvarného umění byl poslední Pípákův umělecký heroický čin označen jako obdoba velkého třesku neboli tzv. Kopernikovský obrat. Od této chvíle nebylo možné nazírat ani na Rembranta z pohledu dosavadní estetiky, bez nové pípákovské zkušenosti. Bulvární noviny však uvedly, že se u Mistra nejednalo o tvůrčí trans, ale o delirium tremens. Vláda vytvořila komisi pro realizaci posledního Pípákova geniálního díla. Monolit bude vztyčen na nádvoří Pražského hradu, aby připomínal světu, že to byla Praha, kde historie napsala tečku za postmodernismem. Zájem o realizaci Mistrovy obří sochy projevily i další metropole. Pípák na zprávy o osudu svého posledního díla nereaguje. Připravuje se na blížící volby, rozhodnut uplatnit své bohaté zkušenosti v politice. Heslo pro prezidentskou kandidaturu vymyslel poslední žijící český básnický genius Magor Pilous a zní: "Pravda vyděsí!".