20. 2. 2003
Monitor Jana Paula: Muzeum dětské kresby, lež, anebo nafouknutá bublina?Většina tištěných městských zpravodajů, které jsou placeny ze státní pokladny, jsou bohužel jen hlásnou troubou vydavatelů. Neměly by být brány příliš vážně, neboť radní chtějí publikovat většinou jen učesané, nekonfliktní a pokud možno pochvalné texty. Mnohé z nich jsou přitom obyčejné PR, ať již kvůli vlivnému subjektu, o kterém se píše, anebo ze známosti.
|
Jedním z takových se stal i článek "Barevné dětské kresby U Zelené žáby", publikovaný v únorových Listech hlavního města Prahy. Pojednává o tzv. Muzeu dětské kresby nedaleko Staroměstského náměstí, které je zřízeno v památkovém objektu první kategorie, jehož majitelem je město. Ředitelkou tohoto "muzea" a iniciátorkou celého projektu je Darina Martinovská, někdejší členka pražského zastupitelstva. Věnovat se tvorbě dětí je záslužná činnost, když se ovšem dělá nezištně a na kvalitní úrovni. Nechci zpochybňovat nadšení paní Martinovské, ale označit expozici, jež se podobá běžným prezentacím dětských prací v mateřských školách za Muzeum, je úsměvné. Koncepce a kvalita expozice ani náhodou neodpovídá tomu, jak se ji navenek snaží paní ředitelka prezentovat. Honosně tomu říká Muzeum dětské kresby, ve skutečnosti jde o tendenční výstavku, kterou si dětské kresby ani nezaslouží. Než se na mě vrhnou spokojené maminky a babičky, musím uvést, že každé skutečné muzeum má didakticky zpracované sbírkové fondy s jasnou představou, proč jsou vystaveny. Zde jsou práce dětí v luxusním historicky cenném objektu jen položeny na ošklivých dřevěných stojanech bez popisek a dalších informací o sbírce. Archivovat a shromažďovat kresby s cílem je ve skutečnosti jen hromadit zcela určitě neodpovídá žádné muzeální práci. Z vystavených prací není vůbec zřejmé, proč tam jsou. Pokud nepodlehnete sentimentálnímu dojetí, mnohé vám dojde již při prohlídce expozice, která je roztroušena ve čtyřech místnostech. Historický interiér dětské kresby nepřijal, jsou mu odcizeny, nedominují v něm a jsou naopak v defenzívě. Paní Martinovská tak vlastně vystavuje výstavní prostory, o dětské práce jde až v druhé řadě. Celkově skličující pocit podtrhuje i zbudovaný prodejní koutek keramiky. Město, sponzoři i navštěvující školy si mohou udělat čárku (děláme přece záslužnou činnost), formálnost projektu ale nikoho nezajímá. V Listech Prahy se píše, že v památkovém objektu první kategorie se zabydlely dětské obrázky. Nikoliv, dětské kresby tu dělají jen křoví . Tvrzení, že dům, který prošel náročnou rekonstrukcí a díky magnetu, kterým jsou dětské kresby, spatřilo jeho historické interiéry mnoho návštěvníků, to jen dokládá. "Činností muzea jsou výstavy, kterých se za rok odehraje deset až dvanáct, ale také večery poezie, kursy paličkování, přednášky. Děti tady mohou kreslit, posadit se, pohrát si s hračkami," píší zastupitelé v pochvalném textu, včetně informací o otevírací době. Na jednu podstatnou ale zapomněli, všechno si totiž musí zájemci zaplatit, včetně vstupného. Například za týdenní pronájem prostor k výstavě paní ředitelka požaduje až 13 tisíc korun! Zcela evidentně je zde dětský výtvarný projev zneužit k soukromému komerčnímu provozu paní ředitelky. Když jsem s ní chtěl diskutovat o koncepci jejích muzeálních sbírek, o velkých cenách pronájmu a malých možnostech instalace, uraženě a s arogancí se se mnou odmítla bavit. Jednoduše odešla pryč. V Listech Prahy se píše, že prý se paní Martinovské podařilo najít vhodný výstavní prostor, který leží v centru Prahy. Není divu, na radnici je jako doma a z jejího zájmu o dětský výtvarný projev by už také mohlo něco kápnout. |