USA jsou stále ještě nejsilnější mocností světa, existuje však mnoho příznaků ztráty jejich pozice jediné supervelmoci. V roce 1945 vytvářely Spojené státy americké polovinu světového zboží. Přes existenci komunistického bloku americké válečné síly vykonávaly strategickou kontrolu nad značnou částí planety. Za podpory či alespoň srozumění mnoha spojenců byl jejich hlavním cílem boj proti komunismu. USA byly zdravým impériem. Marshallův plán byl vzorovým hospodářským a politickým činem. Po desetiletí byla Amerika "dobrou" supervelmocí.

Amerika však v poslední době hlavně zeslábla. Nedokáže již ovládat ostatné velké strategické hráče, v první řadě Německo a Japonsko. Americká průmyslová základna je zřetelně menší než evropská a přibližně stejně velká jako japonská. Obchodní deficit USA činí v současnosti 500 miliard dolarů ročně. Vojenský potenciál je stále ještě zdaleka největší na světě, je však v útlumu a přeceňován. Použití válečných základen je závislé na dobré vůli spojenců, kteří již nejsou tak ochotní jako dříve. Na tomto pozadí musí být i viděna teatrální válečná aktivita proti nepříliš významným zločineckým státům. Je to známka slabosti a ne síly. Slabost přináší nevypočitatelnost, a USA se stávají pro ostatní svět problémem tam, kde jsme si je zvykli vidět jako řešení.

Jasnou známkou ekonomické slabosti je podle Todda zmíněný obchodní deficit, jenž se otevírá v době ropných krizí 70. let. Během posledních deseti let se pak ve svém ročním objemu rychle zpětinásobil. USA tak stále zřetelněji hrají roli konzumenta a ostatní svět roli producenta. Spojené státy ztrácejí dech i v oblasti špičkových technologií. Pokud roku 1990 v této oblasti export převažoval nad importem o 35 miliard dolarů, je obchodní bilance v současnosti záporná i zde. USA viditelně zaostávají například v oblasti mobilní komunikace, zázrak finského částečně řízeného hospodářství Nokia je čtyřikrát větší než americká Motorola. Evropské rakety Ariane vynášejí do kosmu více jak polovinu všech satelitů. Airbus se stává větším než Boeing, nejdůležitější prostředek osobní dopravy v globalizovaném světě se bude v budoucnu vyrábět v Evropě. Toto jsou věci, na kterých opravdu záleží. Je to mnohem více rozhodující než válka v Iráku.

Vedení Spojených států ví o závislosti na zahraničních financích a pocituje strach z vlastní neschopnosti. Hrozba nacismu a komunismu je minulostí. Zatímco si svět, stabilizovaný demograficky, demokraticky a v oblasti vzdělávací politiky, postupně uvědomuje, že je stále méně na Americe závislý, zjišťuje Amerika, že je závislá na zbytku světa. Proto se piodle Todda vrhá do válečných akcí a dobrodružství. Poslední převaha, která USA zůstává, je vojenská převaha. To je klasické pro systém, který se rozpadá. Během rozpadu sovětského impéria byl kontext zcela totožný. Hospodářství šlo dolů a vedení dostávalo strach. Rusové se vrhali do válečných dobrodružství, aby zapomněli na svůj hospodářský deficit.

Důležitými známkami tohoto procesu jsou současná evropská politika a slabost dolaru. Nad očekávání rychlá a prudká reakce amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda na politiku Německa a Francie směřovala podle jeho slov proti "staré" Evropě. Ve skutečnosti však má Rumsfeld strach před Evropu novou, a sice mnohem větší. Skutečně rozhodující události se odehrály v Německu. Amerika se může pokládat za rozhodující supervelmoc, jen pokud ovládá Japonsko a Německo, které jsou jejími obrovskými věřiteli.

Slabost dolaru je mentálním indikátorem. Odráží vědomí skutečného stavu amerického hospodářství u mezinárodních hospodářských špiček. Pokud je dolar slabý, dá se z toho usuzovat, že tento stav je horší, než se oficiálně připouští.

Pojem vojenské bnadvlády nad světem již nedává smysl. Ve vojenské oblasti můžeme do budoucna počítat se světovou rovnováhou. Atomová rovnováha existuje již z dřívějška mezi USA a Ruskem. Idea, že mohu kontrolovat různé části světa vojenskými operacemi, je pasé. Režim může být zničen a jeho zařízení vybombardována, jako to Američané učinili v Afghánistánu. Obyvatelstvo třetího světa je však již natolik vzděláno, že nemůže být znovu kolonizováno. Jediná moc, která je dnes rozhodující, je hospodářská.

O Evropanech se říká, že jsou naivní a pasivní. Předhazuje se jim, že zanedbávají vojenské vyzbrojování. Pokud ale vidíme, že vojenská moc již není skutečnou mocí a že Američané střednědobě nebudou mít hospodářské prostředky, aby zaplatili svůj vojenský aparát, dojdeme k závěru, že Evropané učinili dobře. Vsadili na hospodářství. Zavedli euro. Jejich průmyslová politika je vcelku koherentní a stálá. Airbus je příkladem. Evropa je tak dobře "vyzbrojena."

Irák je důležitým dodavatel ropy i pro Evropu a Japonsko, které jsou hospodářsky dostatečně silné, aby si ropu mohly koupit. Američané se svým obrovským deficitem mají stěží více prostředků na zaplacení své ropné spotřeby. Proto je pro ně vojenská kontrola regionu na druhém konci světa tak životně důležitá. V popředí běží otázka, zda válčit či ne, ve skutečnosti jde o otázku, zda Irák patří do americké či evropské zájmové zóny.

Je nápadné, jak neobratně Spojené státy postupují a jak dalece se vzdaly univerzalismu. Nevidí už svět, jaký ve skutečnosti je. Již se jim nedaří nakládat uváženě a "fair" se svými spojenci. Připomíná mi to Německo Viléma II. USA ztrácí rychle spojence. Člověk má dojem, že v nějakém washingtonském úřadě sedí nějaký zaměstnanec, který má za úkol každý den vymyslet nějaký nápad, který by USA získal nového nepřítele.

Evropa však nikdy nepřevezme samotnou pozici Spojených států. Bude jednou ze světových velmocí spolu s USA, Japonskem, Ruskem a Čínou. Vcelku ale stagnují všechny tradiční velmoci. Třetí svět je dohání a to vlastně dává důvod k naději.

Toddův pohled může být odmítnut jako příliš podceňující Ameriku a příliš idealizující Evropu. Nepochybuji o tom, že většina čtenářů tohle právě činí, ba mnohem více. Otázek k zodpovězení ovšem nadále zůstává nespočet.

Proč nyní ve srovnání s akcemi v Kuvajtu, Jugoslávii či Afganistánu naráží americká diplomacie na rozhodný odpor tak velké části světové veřejnosti. Stal se průměrný občan "staré" Evropy přes noc naivním snílkem a bačkorou? Jsou milióny demonstrujících v západoevropských metropolích pomatenými zbabělci? Saddám Husajn přece není méně tyranský než Miloševič či režim Talibánu.

Proč zaujímá jasný antiamerický postoj nejen tradičně rebelantská Francie, ale i Německo? Jaké výhody očekávají státy postkomunistické Evropy od své podpory americké vlády?