V této souvislosti jsou daleko důležitější fakta realita, veřejné mínění než regulační opatření, státní správa či byrokracie. Vyhýbejme se dřevěnému jazyku.

Proces rozšiřování EU se nevyvíjí zrovna zdárně. V současnosti je zastíněn připravovanou válkou proti Iráku a sdělovací prostředky o něm skoro vůbec nereferují.

Novinář Patrice de Beer píše redakční komentáře pro francouzský deník Le Monde. Publikujeme české shrnutí jeho příspěvku, předneseného na mediální konferenci EU ve Florencii dne 28. 2. 2003.

Občas vidíme archivní záběry napjatě očekávajícího hloučku před vyhlášením odhadu volebních výsledků. Předseda Špidla s ulehčením odfukuje. Že bude většina jednokřeslová s Hanou Marvanovou, to ještě nevěděl. Co vědět musel, nebo aspoň určitě měl, je ideová orientace US, opravdu fundamentalistické nejpravicovější pravice a měl znát i zkušenosti s vládnutím s lidovci. Byl však rozhodnut léta předem (mám důvod na tomto přesvědčení trvat). Ještě před volbami se tak zbavil všech jiných variant a tím i manévrovacího prostoru. Jaképak jeho rozhodnutí, je-li vládnuto skrze něj.

Jestli členská základna strany, která Špidlu pomohla vytvořit, měla výhrady k "opoziční smlouvě", pak její výhrady k US, ale i ke KDÚ-ČSL jsou mnohem větší, aniž by kladla na váhu, že ODS je spolehlivější ve své vypočítatelnosti a pragmatičtější navzdory rétorice a celistvější navzdory vnitřním konfliktům. A tak ODS i KSČM budou nutně těžit z chyb vyplývajících ze samotné ideové nesourodosti Havlem jmenované koalice (i pro členy koaličních stran nepřehlédnutelné a těžko stravitelné).

V Tulkramu byl zabit mladík, izraelská strana tvrdí, že k tomu došlo proto, že prý byl ozbrojen. Mluvčí izraelské armády oznámila, že pastevec Abduláh Aššhab ve věku 75 let, který obvykle pásl své stádo ovcí v Gaze v blízkosti židovské kolonie Natazarím, byl zastřelen z bezprostřední blízkosti. Izraelská policie prohlásila, že případ prošetří.

Podle BBC v arabštině a Arabs48 zpracovala pro BL na Blízkém východě Jana Malá.

Sebevaržedný atentátník odpálil ve středu v přeplněném autobuse v městě Haifa na severu Izraele bombu, umístěnou na svém těle, a usmrtil jí nejméně patnáct osob a mnoho lidí zranil. Asi deset lidí zemřelo na místě a další v nemocnici, konstatovaly úřady. Desítky osob byly vážně zraněny. Byl to první teroristický útok od ledna letošního roku. Došlo k němu přibližně ve 14.17 místního času (13.17 českého času) v boahté čtvrti nedaleko hory Carmel. V autobusu byli především studenti z nedaleké univerzity v Haifě.

V minulosti reagoval Izrael na sebevražedné atentáty tvrdými vojenskými odvetnými opatřeními a obviňoval z nich Jásira Arafata. Kritizoval Palestinskou správu, že proti teroristům nezasahuje.

Avšak tentokrát zřejmě Izrael nezasáhne, neboť Spojené státy daly najevo, že si před vyřešením irácké krize nepřejí zhoršení izraelsko-palestinského konfliktu.

Během středy přinesla arabská média zprávu, že komise navržená LAS v bodě 7. níže uvedeného textu zmíněného usnesení by měla během čtvrtka 6. března navštívit sídlo OSN v New Yorku.

Ve středu 5. března skončilo v katarském Dauhá jednodenní mimořádné zasedání zemí Organizace islámské konference (OIK), na kterém postoj islámských zemí k irácké krizi projednávali zástupci 54 z 57 členských zemí této organizace. Závěrečné prohlášení OIK představuje pozici téměř identickou s níže uvedeným prohlášením Ligy arabských států, jakož i se stanoviskem z jednání afrických zemí v Paříži a zemí Hnutí nezúčastněných zemí v Kuala Lumpuru, která se konala v minulém měsíci. Všechna jasně odmítají možnost válečného útoku na Irák. Do oficiálního programu zasedání Organizace islámské konference nakonec nebyla zařazena ani iniciativa Spojených arabských emirátů navrhující exil pro Saddáma Hussejna a jeho vedení výměnou za odvrácení válečného útoku (anglicky viz např. ZDE), ani úterní íránské návrhy na řešení irácké krize.

I na středečním jednání v Dauhá došlo k otevřené roztržce mezi zástupci dvou členských zemí, tentokrát Iráku a Kuvajtu (anglicky ZDE a ZDE).

Publikujeme překlad textů prohlášení LAS vydaného 1. 3. 2003 z arabského originálu podle syrské tiskové agentury Saná zveřejněného 2. 3. 2003 v deníku Tišrín. Do češtiny přeložila Ivana Bošinová.

Přístupové smlouvy o přístupu k EU pro zamýšlené brzké rozšíření EU jsou zatím nejkomplexnější a nejambicióznější v historii EU. Při čtyřech předchozích rozšířeních přijala EU celkem devět nových členů, zatímco nyní se plánuje přijmout deset členů najednou.

V oblasti justice a vnitra a ve volném pohybu osob obětovaly uchazečské státy hodně. Volný pohyb pracovníků a služeb mezi novými a starými členskými státy bude odložen o sedm let a doba plné aplikace schengenských pravidel dokonce není na určito stanovena. Avšak zatímco úplné zrušení hraničních kontrol mezi starými a novými státy bude trvat mnoho let, od nových členských států se očekává uplatňování kontrol na vnějších hranicích EU a také vízového režimu (až na drobné výjimky) EU okamžitě. To odřízne lidi na východní hranici budoucí EU od svých sousedů, se kterými jsou spojeni tradičními obchodními a lidskými vazbami.

Navíc jsou závazky nových členských států co se týká justice a vnitra poněkud nejasné a možnost uložit jim sankce za porušení těchto závazků jsou též nejednoznačné jednak v tom, za jaké kroky mohou být uloženy a jednak v konkrétní náplni těchto sankcí. Je zřejmé, že budou muset aplikovat pravidla EU pro určení, který členský stát je odpovědný za bezprostřední vypořádání žádosti uprchlíků, zatímco možnost jejich vlastních občanů žádat o azyl bude dramaticky omezena.

Nové členské státy tím pádem budou řadu let v "druhé třídě" evropské integrace.

Naposledy minulý týden vyplula znovu na povrch již klasická otázka, která se přidává v novinářských kruzích k lepšímu: "Kde byl reportér deníku Super David Soukup při reportážích z Afghánistánu?" Novináři Soukupovi začali celkem vtipně přezdívat "Volá Kábul" a ještě dlouhé měsíce vyvstávaly pochybnosti, jestli náhodou neležel v pákistánském hotelu a články o afghánské realitě si necucal z prstu. Minulý týden v pořadu ČT Média si rýpnul i publicista Jan Urban. Soukupa přímo nejmenoval, ale z kontextu vyplývalo, kdo má být tím srabem, který byl podle Urbana 150 km od Kábulu.

Davida Soukupa to už docela štve. Jeho vyjádření vyšlo už krátce po prvních spekulacích na podzim roku 2001 na Světě Namodro, ale poznámky neutuchaly. Investigativci z Fakt přispěchali s objevnou reportáží, která zapadala do tehdejší drsné kritiky Superu - v tom samém vydání Fakt totiž Superu věnovali hned dvě reportáže, druhá byla o lživém obvinění herečky Šafránkové, že je alkoholička. Soukup podle svého vyjádření nemohl vědět, jak jeho kolegové v pražské redakci překroutí jeho slova. Pracovní poměr v deníku také kvůli tomu ukončil k 31. prosinci téhož roku.

David Soukup v reakci na vystoupení Jana Urbana napsal následující dlouhé vysvětlení, v němž podrobně popisuje, kde všude v Afghánistánu byl, co tam dělal a s kým se setkal. Jeho text doplňují přepisy z Televizních novin TV Nova, do kterých telefonoval své aktuální postřehy a z pořadu Volejte řediteli, vysvětluje Filip Rožánek.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že za dvanáct let od "sametové revoluce" se nic nezměnilo, kromě jmenovek premiérů na dveřích. A pak jsou lidé, kteří tvrdí, že do politiky nemusí sami chodit, protože si koupí vždy ty politiky, kteří volby vyhrají. A až úplně na konec - jsou lidé, kteří se domnívají, že někteří politici se koupit nedají.

Za takového všichni považovali doposud premiéra Špidlu. I přesto, že se obklopil mnoha lidmi, kteří představují typicky českou cestu ke kapitalismu, ačkoliv internacionalizovanou... Prezident Svazu průmyslu a dopravy Kázecký se kdesi nechal slyšet, že jeho svaz mohl poprvé v historii podávat připomínky k vládnímu prohlášení a premiér na ně bral ohled. "Je otevřen názorům, přijímá připomínky, ale hlavně nedělá, že všemu rozumí", tvrdí Kázecký. Má pravdu.

Mimo jiné má totiž k premiérovi přístup i uhlobaron a čerstvý budhista v jedné osobě - Antonín Koláček. Také on je vnímán, jako člověk, který má co říci. Nebo, podle některých sociálních demokratů blízkých Lidovému domu - co nabídnout. Jeho podnikatelskou skupinu Appian znal už dávno před Špidlou i jeho předchůdce Miloš Zeman, který ovšem věděl víc a tak si ho držel od těla... Zřejmě proto, jak mistrně ovládla Koláčkova firma Mosteckou uhelnou společnost a jak v ní stát "bez výstřelu" ztratil majoritu, aby nakonec svůj podíl musel prodat za zlomek ceny. Porážky se neodpouštějí. Ani mezi přáteli. V Mostě se výrazně angažuje předseda odborné komise ČSSD poslanec Hojdar, přezdívaný přáteli i nepřáteli mezi přáteli také - i když kupodivu neoprávněně - "uhlobaron". Angažuje se zde i bývalý "taťka pracujícího lidu", senátor Richard Falbr. Každý má zájmy jiné, ale jedno mají společné. Vnímají dobře mamutí velikost i finanční sílu Mostecké uhelné. Jsou to přeci politici...

V současné době chce Appian koupit i Škodu Plzeň, své aktivity chce tato skupina rozšířit i dalším směrem - uvažuje o koupi ČEZu. Někdo musí vyrábět turbíny dalším elektrárnám a někdo ty turbíny musí kupovat.

To současnému premiérovi ovšem zřejmě tajná služba, na jejíž svodky prý premiér tak dá, zapoměla říci. Stejně jako mu o konglomerátu firem Appian zapoměla říci zřejmě daleko více věcí. Možná proto, že je sama neví. A to už je na pováženou.

Protože žádný finanční mamut onen Koláčkův Appian není. Pouze několik prázdných skořápek, se kterými se dá hrát a které se českým bulíkům a jejich premiérovi jeví jako exotická zlatá vejce, protože je oni sami pomáhají naplnit z volných peněz těch státních podílů a firem, které do podobných zářivých amerických obalů prodávají... Není to jediný takový případ, na který jsme v poslední době narazili. Nedávno to byl uvažovaný prodej Českého Telecomu offshorovému eseróčku C-Tel, předtím prodej čerpacích stanic Petra, kde figurovala údajně americká společnost Chevron Petroleum LCC, o které nikdo nic nevěděl, nejméně však americký Chevron - Texaco ...

Týdeník Reflex otiskl ve svém aktuálním čísle vzpomínku Pavla Kohouta na ruského komunistického diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina, při příležitosti dnešního padesátého výročí jeho - možná násilného - úmrtí, k němuž došlo dne 5. března 1953. Bohužel, Kohoutův emocionální článek je spíše výpovědí o něm samotném než věcnou analýzou podstaty stalinismu. Je hlavně pokusem o vysvětlení, proč lidé jako Kohout v mládí Stalinův vražedný režim nekriticky podporovali. Kohout právem poukazuje na to, lidé Stalinův režim milovali, protože to pro ně bylö náboženství.

Jsem přesvědčen, že skutečná, řádná, racionální a věcná analýza toho, co znamenal stalinský režim pro Rusko i pro střední Evropu, by byla při příležitosti dnešního padesátého výročí jeho úmrtí? zavraždění? (viz ZDE) nesmírně užitečná. Byl¨to přece právě Stalin, bez něhož by pravděpodobně vůbec nebylo expanze komunismu do středovýchodní Evropy, a život i v současné České republice by byl zřejmě zcela jíný.

V tomto smyslu se mi zdá do určité míry nešťastné rozhodnutí Reflexu požádat "pamětníka", někdejšího stalinistu, Pavla Kohouta, aby se na diktátora článkem rozpomněl. Těžko totiž od takového článku vlastně čekat víc, než emocionální bití se v prsa - a nic víc jsme se v něm ani nedočetli.

Britský hospodářský deník Financial Times věnoval minulou sobotu (1.3. 2003) padesátému výročí Stalinovy smrti celou víkendovou přílohu. Hlavním jejím článkem byla reportáž dnešního britského novináře, jehož matka, Polka, měla koncem třicátých let to neštěstí, že žila v jižní části Polska, kterou anektoval Stalin a většinu jejího obyvatelstva deportoval na nucené práce do Ruska. Článek jedné historičky srovnal charakteristické rysy Stalina, Kim Džon Ila, Saddáma Husajna (který se silně inspiroval Stalinem a vlastní o Stalinovi celou knihovnu), přinesl rozhovor s nyní pětaosmdesátiletým britským historikem Robertem Conquestem, jehož dílo The Great Terror v šedesátých letech poprvé podrobně popsalo existenci stalinových koncentračních táborů (srovnáním sovětských demografických statistik Conquest tehdy přesvědčivě odhalil, že ze sovětského obyvatelstva záhadně zmizely miliony lidí) a analýzu, které čelné spisovatele Stalin zničil¨.

Avšak nejzajímavější z celé přílohy byl podle mého názoru tzv "opening shot", "úvodní výstřel", redakční komentář od Michaela Prowse. Z něho je úvodní citát k tomuto textu. Důležité je totiž, jak se ze Stalinova dědictví můžeme poučit pro budoucnost. A to právě vynikajícím způsobem vysvětluje Prowse, jehož argumentaci shrnujeme níže. Škoda, že se o něco podobného nepokusil Reflex ani Pavel Kohout.

Toto je tiskové prohlášení obou příslušníků rakouské strany Zelených.

Norská veřejnost je pro německo-francouzskou linii, informuje Milena Mrkvánková. Oficiálně proamerické politické strany jsou rozpolcené, vláda je pod tlakem veřejného mínění.

Průzkum veřejného mínění agentury AC Nielsen zveřejněný v deníku Dagsavisen ukazuje, že sedm Norů z deseti je přesvědčeno, že Norsko by mělo v irácké otázce podporovat postoj Francie a Německa. Sotva dva z deseti by podpořili USA.

52% členů strany pokroku (Fr.P.), jejíž oficiální politika proklamovaná vedením je proamerická, je naopak pro návrhy Francie a Německa. Jen 33% členů by podpořilo USA. Strana pravice (H) má obdobné skóre: 53% je pro francouzsko-německou linii, 25% pro americko-britskou.

Podle mínění profesorky politologie z Univerzity v Oslo H. M. Narud se norská vláda zatím vyjadřuje na obě strany. Průzkumy ukazují, že je na ni vyvíjen obrovský tlak veřejného mínění, které je pro francouzsko-německou linii. Podle profesorky Narud hodně hovoří pro to, aby premiér Bondevik zvolil stranu USA, a to bude velice nepopulární rozhodnutí.

Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník. Veškeré informace o tom, jak jsou darované peníze využívány, pravidelně zveřejňujeme. Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 100 111 3917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2. Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.