Logickým vyústěním je pak např. radostná skutečnost, že se po letech stáváme zase "pevným článkem". Nikoli "míru a socialismu", ale tentokrát války a kapitalismu, neboť naši představitelé opět stojí na správné straně - na rozdíl od zmatené veřejnosti, která se samou existencí vojenských bloků musí cítit ohrožena, neboť nestojí o války kdekoliv. Jenže ani současná vlastnická struktura médií nezajistí takovou míru cenzury, jako státostranická kontrola. Jednotliví občané tak lépe poznávají (ač mnohem méně než v demokratičtější Západní Evropě), že nejsou jednotlivými docela a tvoří velkou většinu. A nemohou nepostřehnout že "jejich" reprezentace reprezentuje ve své státnické moudrosti sebe samu.

Špidla: Zemanova volba

Doporučenou literaturou při zkoumání kariéry Dr. Špidly budiž dílko "znalce" ČSSD Alexandra Mitrofanova: "Za fasádou Lidového domu". Těžko zde mohu uplatnit vlastní bohaté poznatky a zkušenosti. Lze však připomenout některá fakta. Byl to Miloš Zeman, který léta postrkoval Vladimíra Špidlu vzhůru. Byl to on, kdo o něm hovořil jako o svém nástupci, což spolu s obrovskou autoritou předsedy v lidnatějších strukturách strany zapůsobilo jako moudré doporučení. A byl to Vladimír Špidla, kdo nezadržel svůj křečovitý smích - výsměch po oznámení počtu hlasů v prvním kole druhé volby pro jeho předchůdce a stvořitele Miloše Zemana.

Bylo by snadné kritizovat personální politiku bývalého předsedy strany i vlády. Ono by bylo třeba o té takzvané vyšší politice říci mnohem více, aby čtenář pochopil, jaké persóny tam jsou k dispozici, odkud se rekrutují, jaké mají kvality a jaké informační zdroje má reálně k dispozici ten, kdo se rozhoduje. Vím to, neboť jsem měl sám mnoho příležitostí dopustit se chyb v osobách a obsazení a některých takových příležitostí jsem využil dokonale. Pochopme, že i papež se dopouští chyb nanejvýše kardinálních. Kritizovat z pozice toho, kdo neměl příležitost k chybám ještě větším, by bylo laciné.

Úsudek, že vysoká politika se zakládá na osobních vztazích vysokých politiků by přesto byl dokonale mylný. Záleží mnohem víc na osobních vztazích vysokých politiků k tomu, co jiní reálně reprezentují, slovy Limonádového Joe- jaký zákon s nimi přijde. Jde tedy povětšině o volbu mezi dvěma zly a to je, jak ví každý psycholog, nejtěžší dilema. Pochvala Miloše Zemana na Špidlovu adresu byla ovšem potupná, neboť ho hodnotil jako osobu "s nejmenším defektem inteligence a charakteru", a naznačovala, že je mu dáno vyniknout mezi osobami s větším "defektem inteligence a charakteru". Grossův Špidla

Bylo zřejmé, že za dané konstelace je možným protikandidátem pouze Stanislav Gross. Opět osvědčil svoji intuici (daleko největší zdroj jeho osobního vzestupu) a prohlásil, že bude Vladimírovi pevnou oporou. Na reciproční prohlášení nebylo nutno čekat, takže ti, mezi nimiž se mělo rozhodnout, jsou si oporami a nesou nedílnou odpovědnost, i když jeden se ztrapňuje na jevišti a druhý téměř nepozorován obratně jedná v zákulisí. Vladimír Špidla disponoval podporou předsedy Zemana a zanedlouho podporou místopředsedy a ministra Grosse. Žádnou vlastní. Je otázkou aktuálního hodnocení, zda je jeho pozice taková, že ho již ani Gross podporovat nebude a zvolí důraznou sebezáchovnou akci. Oba a mnozí další nejsou reprezentanty programu, ale jakéhosi "nového stylu" jehož ukázky máme stále na očích. Programem nebudiž nazýván seznam Socánkových předvolebních slibů, ale návrh reálných řešení významných společenských problémů. Nový styl však vedl k umrtvení řady prezidentských kandidátů.

Let Sokola

Prezidentský kandidát Jan Sokol nakonec směřoval k výčtu neúspěšných kandidátů z důvodů, které naznačím. Do první volby byl s osobní podporou Stanislava Grosse nominován bývalý ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš. Očekávání možné podpory napříč spektrem se ukázalo neopodstatněným. I Gross se splete. Vítěz vnitrostranického referenda Miloš Zeman, který měl obrovskou podporu v členské základně, však nebyl po chuti dvojici Špidla- Gross, či spíše Gross- Špidla, jež by měla reprezentovat vůli strany. Za pomoci jejich přívrženců však byl kandidát Zeman "zaříznut". Představa, že by Miloš Zeman řídil z Hradu ČSSD je stejně nesmyslná, jako představa, že bude Václav Klaus řídit z hradu ODS. Dobře míněné rady předsedovi V.Š., aby se dohodl se svým předchůdcem a někdejším podporovatelem se zcela míjely účinkem. Špidla urazil příliš velkou vzdálenost zcela jiným směrem. Zvítězila snaha najít dokonalou náhradu za Václava Havla, spolehlivého pokračovatele politiky Hradu, dokonalou oporu hradních křídel, které sestavily vládu ohroženou už faktem vlastní existence. Volba padla logicky (ve Špidlově logice) na Jana Sokola, kdysi již použitého šestiprocentní ČSSD v páté volbě. Nikdo nezpochybnil inteligenci a neformální vzdělání tohoto kandidáta. Pochybnosti jsou kol jeho překotného studia za rektorování Dr. Palouše a rychlého jmenování profesorem z vůle Václava Havla. Tryskové akademické kariéry se nekonaly jen v padesátých letech a za normalizace. Jan Sokol krom příslušnosti k Hradu reprezentoval jak obecně známo i další vlastnosti, které jsou pro mnohé zákonodárce z ČSSD těžko stravitelné.

Jaroslav Bureš se mnohým zákonodárcům ČSSD nelíbil, nikdo se nad jeho nominací zvlášť nepozastavoval, neboť neprůchodnost všech kandidátů v prvním kole byla zřejmá. Miloš Zeman byl jasným vítězem vnitrostranického referenda, takže nominovat ho bylo nutno. Vzdor mínění většiny strany se nelíbil lidem v jejím čele, zorganizovali jeho neprůchodnost. Jan Sokol byl jako nikoli stranický ale koaliční kandidát zákonodárcům vnucen předsedou Špidlou. Zákonodárci ho nedokázali vnímat jako kandidáta sociálně demokratického. Neúspěch s Dr. Burešem nemá smysl komukoli vyčítat, ani pro zákonodárce ČSSD všeobecně přijatelnější kandidát by neprošel. Likvidaci kandidáta Zemana zorganizovala dvojice Špidla- Gross, o tom není pochyb navzdory trapnému Špidlovu tvrzení, že volba je tajná, a Zeman měl více hlasů než je členů klubu ČSSD, takže máme věřit, že ho všichni členové klubu ČSSD volili. Proč pak ten vítězný smích? Neúspěch Sokola zajistil Špidla jeho nominací, musel vědět, že hradní kandidát je v klubu neprůchodný.

Zemanovci jako výtvor virtuálního světa médií

Zemanovce si vymyslela média jako kdysi c.k. policie vymyslela "Omladinu". Zeman není program, ale osobnost. Je-li Miloš Zeman pro někoho přijatelnější než jiný kandidát, není "zemanovec" a v okamžiku, kdy Zeman nekandiduje, volí znovu nejpřijatelnějšího kandidáta. Protizemanovci ovšem existují. Vadí jim osobnost Miloše Zemana. O program nejde. Všichni je známe, jsou to hlavně Gross, Zaorálek, Buzková, dále několik na ně navázaných osob a ovšem také Špidla. Ten se přidal na vítěznou stranu protizemanovců až po svém zvolení předsedou strany s nezapomenutelnou podporou M. Zemana. Označení "zemanovci" pro jednotlivé zákonodárce, kterým se nelíbí "nový styl" je záměrně zavádějící. Má svalit vinu za zjevné neúspěchy současného vedení na Miloše Zemana a údajně existující kohortu jeho skalních příznivců. Zeman nikdy žádnou skupinu svých příznivců neorganizoval. Nestál o to. Protizemanovci byli zorganizováni dobře. To rozhodlo.

Demokracie nebo urbanizace?

Dosavadní předseda poslaneckého klubu, středočeský Milan Urban v posledním únorovém dni prohlásil, že "bude zvažovat, zda má cenu vést takový klub".

Pan předseda asi nechtě vystihl podstatu problému. Všech 70 poslanců má svůj vlastní mandát a rozhodují se sami. Chce-li je někdo pro něco získat, musí je přesvědčit. Předseda klubu má řídit jednání klubu, ne "vést", nějak vládnout poslancům. To je snaha předem odsouzená k nezdaru. Jenže poslanci si stěžují, že nejsou přesvědčováni argumenty, ale rozhodnutí jsou jim oznamována, místo aby je činili sami dohodou v klubu. Také Jan Sokol byl oznámen. Takto poslance "vést" nelze. Tak je možná možné vést okresní organizaci, ale zřejmě ne Středočeský kraj, kde jeho bývalý předseda Milan Urban už poznovu neuspěl.

Součástí nového stylu jsou pokusy řídit stranu shora. Demokracie však znamená opačný směr. Funkcionáři musí reprezentovat vůli členů nebo delegátů, kteří je zvolili, ne je "vést" nebo "řídit", nebo jim jinak vládnout.

Odpor proti novému stylu je obranou vnitrostranické demokracie proti aroganci "vítězů", kteří si své postavení chtějí pojistit. Jestli se jim to prostřednictvím nových stanov a pomocí sjezdových dohod opět podaří, tím hůř pro demokracii.

Nezajímaví straníci i občané

Proces zahájený novostylovými politiky již před 2 lety se pochopitelně prohlubuje. Propast mezi členskou základnou a funkcionáři, kteří nechtějí vykonávat jejich vůli, ale chtějí je vést nebo řídit a když se to nedaří, aspoň je ignorovat, se prohlubuje. Proto mají nové změny stanov upevnit moc centra a prodloužit volební období. Je snaha udělat z ČSSD jako aktivistické strany stranu volební. Stačí si zaplatit agentury, nač přesvědčovat vlastní členy?

Spor o Zemanovo dědictví

Pravicový tisk líčí Zemana jako arogantního diktátora, aniž by páni redaktoři něco věděli o fungování strany za Zemanova vedení. Zeman nepotřeboval nikoho "řídit" nebo "vést", protože měl mezi členy obrovskou neformální autoritu a jak ukázalo stranické referendum má ji dosud. Kdyby byl diktátorem, nikdy by se proti němu nemohla utvořit silná skupina protizemanovců a Špidla by neměl důvod se přiklánět na její stranu. Zeman by si vytvářel skupinu svých věrných na svoji obranu a k identifikaci odpůrců. To právě neudělal.

Přesto (nebo právě proto) se zvýšila podpora ČSSD mezi lety 1993- 1998 z 6,5% na 32%. To už je politické dědictví, o které se zřejmě stojí za to poprat. Po 4 letech vlády ČSSD klesl volební výsledek jen celkem nepatrně (nepočítáme-li fiaska v Senátu a krajských volbách). Toto již nižší volební vítězství je však již připisováno jako úspěch politikům nového stylu, jehož prý bylo dosaženo díky vypuzení Miloše Zemana. Neúspěch prezidentské volby a pokles preferencí je ovšem zase připisován neblahému působení Miloše Zemana, který však byl především obětí a nikoli organizátorem této hry. Podivná logika.

Bohumín až do důsledků

K hlavním intelektuálním výdobytkům "Rakovnických proudů" a dalších předchůdců "nového stylu" byl seznam politických stran s nimiž se nemá spolupracovat, tedy dobrovolné zúžení vlastního manévrovacího prostoru bez ohledu na zájem o plnění programu. Rozumný člověk by očekával pozitivní snahu najít partnery. Smysl "Bohumínského usnesení" z roku 1995 je dnes vykládán jako základní článek víry, která má na věčné časy vyloučit spolupráci s KSČM. Volební výsledky této strany však neukazují, že by jí tato ostrakizace ze sousedství v politickém spektru ohrožovala, spíš se zdá, že jí svědčí. Vede k nutnosti spolupráce ČSSD s pravicovými stranami, které se však, světe div se, často snadněji domluví mezi sebou a izolována zůstává ČSSD. Slaboduchá strategie 8 let starého usnesení se asi nejviditelněji projevila při volbě prezidenta. Václav Klaus získal hlasy komunistů, protože jim dal záruku, že ač je nemiluje, ostrakizovat je nehodlá. Kandidát koalice a tedy údajně i ČSSD Jan Sokol však zůstal věren Hradu i v tom, že po prohrané volbě projevil radost, že ho nevolili komunisté. To Edvard Beneš podobně jako dnes Václav Klaus dokázal komunisty přesvědčit, aby ho podpořili. Bohumínské usnesení vede do izolace ČSSD víc než KSČM.

Nadstranický Klaus zvolený napříč stranami

Václav Klaus je příliš inteligentní, než aby se dopustil primitivních chyb. Ví přesně, co občané od svého prezidenta očekávají. Chová se tedy sympaticky a co slibuje také splní. Nebudou spousty prezidentských milostí, Hrad bude šetřit, bude chodit mezi občany, jednat míní se všemi demokraticky zvolenými politickými reprezentanty, nebude rozsáhlá amnestie, nebude zbytečná okázalost, nebude příliš zasahovat do jednání vlády a Parlamentu, nebude překotně odvolávat a jmenovat členy Ústavního soudu a Bankovní rady, samozřejmě nebude jednostranně (otevřeně) podporovat ODS atd., atd. Podobně by určitě postupoval i Miloš Zeman, je také demokrat. Byl však odstraněn svými následníky. Pravicový Klaus jako prezident je ovšem pro pravici nespornou výhodou. Špidla dal v důsledcích přednost nesporné nevýhodě pravicového prezidenta. Budeme ho mít nejméně 5 let na očích (Klause, Špidlu snad ne) jako živou připomínku neschopnosti současného vedení ČSSD.