Zatím bydlím v hotelu, přes den sedím v aklimatizovaním prostředí společnosti Internews. Po večerech chodím na pivo a vedeme řeči.

Třetí den Jan nadhodila, že je na čase podívat se do mého budoucího působiště, do Radia Tokodede v městečku Liquica. Druhý den, ve čtvrtek 6. února vyrážíme. Vymotat se z chaosu hlavního města Dili netrvá dlouho a jsme na venkově. Cesta se vine po úbočí kopců kolem moře a je lepší než jsem očekával. Je uzounká, místy nebezpečná, ale je to svého druhu asfaltka. Projíždíme několika vesničkami, kde se líně plouží domorodci, psi si lížou přední tlapy či co, přes cestu přebíhají prasata a kozy. Asi po půl hodině vjíždíme do Liquici. V Austrálii jsem potkal několik lidí, kteří to místo navštívili, a když jsem se jich na Liquicu ptal, říkali: Je tam pěkná pláž. Nechtěli mne vylekat. První dojem je skličující, není to městečko, spíše nepřehledná vesnice, pohozená ve svahu. Nejméně třetina domů je v troskách. Tudy před pouhými třemi lety ustupovala indonézská armáda, ničila domy a vraždila lidi.

Bylo mi řečeno, že Radio Tokodede má svoji budovu uprostřed města a nacházíme ji snadno, podle stožáru vysílačky. Z venku vypadá dům dobře, tedy ve srovnání s okolními troskami, uvnitř je však v desolátním stavu. Ve vstupní hale je stolek a křesla, celkem moderní a zachovalá. V jedné místnosti je vysílací studio, jiná místnost nese honosný název Newsroom, tedy zpravodajská redakce. Je tam také konferenční místnost, kde je stůl, na židle už nebylo. Jsou tam ještě další dvě místnosti neurčitých účelů. V jedné z nich vidím futrál na housle a v něm vskutku nástroj je, pěkný a zachovalý, má pouze tři struny. Až budou peníze, koupí se i éčko, zatím tu hrají jen na ty tři. Alespoň tak. Ale jedna důležitá místnost tu není. Hned se ptáme, kam se tedy chodí a dozvídáme se, že k sousedům. Vidím, že jedním z mých prvních úkolů zde bude vybudovat záchod. Ještě nevím, kterou světovou organisaci by bylo vhodno požádat o finanční podporu, nejspíše OSN.

V redakci je police s fascikly a počítač. Studio je vybaveno prostě -- mixážní pult, dva kazetové a jeden CD přehrávač a dva mikrofony za stolkem. Jsou tam i židle. Velké potěšení mi působí zjištění, že ve studiu běží klimatizace a je tam tedy příjemně chladno.

Nejprve přibíhá manažér Rafael a zanedlouho je tu veškerý perzonál, celkem devět duší. Rafael je učitel na nedaleké škole a je z nich nejstarší, kolem třicítky. Zpravodaj Heilu je poněkud deformované postavy, myslím, že prodělal v mládí křivici, je viditelně inteligentní a trochu zkušený. Ostatní jsou většinou mladí chlapci, osumnáct plus, kteří nemají práci, provozování tohoto rádia je hlavní náplní jejich života. Dozvídám se, že vysílají od šesti hodin ráno do desíti večer, pokud ovšem jde proud, a ten často nejde. Mají sice pomocný generátor, nejsou však peníze na benzín.

Musím přiznat, že v tomto okamžiku byly moje pocity všelijaké. Kam jsi se to zase dostal a proč? říkám si. A hned si odpovídám: Vždyť jsi to sám chtěl, v Austrálii jsi přece vysloveně žádal, že chceš jít do míst odlehlých a potýkat se s problémy náročnými. Tak tady to máš! Tlumočník Frances je velice šikovný chlapec a konverzace se rychle rozvíjí. Netrvá dlouho a začínám mít z těch chlapců dobrý pocit, jsou bystří, mají plno energie i nápadů. A také smysl pro humor, stále vtipkují a smějí se. Nedostatek společné řeči je vážným problémem, je ale zajímavé jak je možné navázat osobní vztah jen pomocí pohledů, stisků ruky a úsměvy. Jejich život není snadný, já tu pobydu jen rok, oni tu zápasí s životem trvale. Oni tu nejsou pro mne, já jsem přišel kvůli nim, bylo to mé rozhodnutí jít pomáhat této poničené zemi. Timor leste je mladá země, vše se tu rodí, bude tu hodně práce, ale bude to zajímavé. Jedním z mých úkolů je vybudovat z Tokodede modelovou komunitní stanici. Co se mi za ten rok podaří? A tak si vzpomenu, že Československý rozhlas začínal ještě hůř, vysílalo se ze stanu v Kbelích, a jaká je to dnes ctihodná instituce!

Program Radia Tokodede je velmi jednoduchý. Trochu místního zpravodajství, občas nějaký rozhovor, nebo reportáž, natočená na malý kazeťáček v okolních vesnicích. Také vysílají pořad angličtiny, mají však jen tři pásky a ty stále opakují. Většinou hrají hudbu. Poslouchám pozorně, ano, je to hudba populární, nějaké indonézské slaďáky, západní evergreeny a také hudbu latinsko-americkou. Toho protivného rámusu, kterým americké kšeftařské společnosti dnes zamořují svět, vydávaje to za oblíbenou hudbu mas, tu mnoho nemají, zatím. Chlapci přiznávají, že se jim dostalo jen minimálního profesionálního zaškolení, jsou však dychtivi se učit. Chtěli by dělat více mluvených pořadů, natáčet dokumenty a zaznamenávat orální historii. Žijí tu ještě staří králové (náčelníci) a jejich příběhy je nutno zachytit, než vymizí s těmi lidmi. Potřebují vybudit národní paměť. To vše rád slyším. A také projevují potěšení, že jsem ochoten jim pomáhat. Pozvolna nabývám přesvědčení, že to nebude tak zlé, že tady budeme dělat zajímavé rádio, i když snadné to nebude.

Ptáme se, jaké jsou zde možnosti ubytování. Hotel tu není. Vezou mne do jednoho domku, kam se mohu nastěhovat. Rodina, které dům patří, se přestěhovala do jakési boudy vzadu a přední dům pronajímají. Byl to kdysi pěkný dům. Vpředu hezká zahrádka s rybníčkem (tam se jistě líhne hodně moskytů), prostorná veranda s výhledem na moře. Zařízení jen minimální, vše je prosté a zanedbané, ale něco se s tím udělat dá. Spěchat na to nemusím a také nebudu. Odjíždíme k večeru a já jsem smířen se svým údělem. Ten reportér Heilu rozumí docela dobře anglicky, utěšuje mne cestou Jan, ale ví stejně dobře jako já, že neumí anglicky vůbec. Je bystrý a tak se dovede rychle dovtípit. Jeho angličtina není o moc lepší než moje znalost jazyka Tetun.

Ráno mne vítá Jan v kanceláři, prý se špatnou zprávou. Doslechla se od Portugalky Sáry, která tu pracuje pro portugalskou organizaci INDE, že úřady místní samosprávy v Liquici hodlají zabrat budovu Radia Tokodede pro nějaké kanceláře. To je vážné, na přemístění stanice nejsou peníze. Odpoledne má Sára schůzku s DA (District Authority = místní samospráva), kde se o tom bude jednat. Je nutno, abych okamžitě jel do Liquci, vyhledal Sáru a zjistil, jak se věci mají. Usedám tedy na motorku abych se vydal se na svoji první cestu po timorských silnicích. Mladičký a příjemný Raymond, který má na starosti informační technologii, projevuje vážné obavy, že mne už neuvidí živého. Starost tohoto milého chlapce mne upřímně dojímá.

Jel jsem velmi opatrně, zákruty nad mořem jsem projížděl krokem, nemám co uspěchat. Rafael anglicky nemluví, proto jsem se ho opatrně zeptal: Ita iha problema? Máte problémy? Nic nenasvědčovalo tomu, že by si nějakých problémů byl vědom. Jezdil jsem tedy po městě a hledal Sáru, seznámil jsem se tak s několika bílými ženami, žádná však nebyla tou hledanou. Sáru jsem našel až po čtvrté odpoledne, když přijela pozdě na schůzi. Bylo dusno a s místními funkcionáři jsme seděli v malé zabedněné místnosti. Šéfka místní samosprávy se ukázala jako celkem příjemná žena. Schůze to byla zajímavá. Sára se šéfkou mluvili portugalsky, její tlumočník to překládal do tetun a někdo další ještě do tokodede, to je jazyk, kterým se v té oblasti mluví. Když někdo místní řekl něco v tokodede, bylo to hned přeloženo do tetun, potom do portugalštiny a pro mne to Sára přeložila do angličtiny. Úvodem jsme vedli hodně zdořilostních řečí, já jsem se představil a prozradil důvod svého pobytu. Vyslovil jsem přesvědčení, že komunitní stanice Tokodede je velkým přínosem pro Liquicu i okolí, věřím, že se jí dostane veškeré podpory od místních institucí a vzájemnou spoluprací tak vybudujeme nejlepší stanici na Timoru. Šéfka řekla, že o stanici toho moc neví, chlapci musí svoji práci zlepšit, ale je ochotna pomáhat a spolupracovat. Budovu mají v plánu použít pro nějaký nový úřad, ale to nespěchá a možná to vůbec nebude nutné. Tak jsem tomu už začínal rozumnět, pokud ovšem mí tlumočníci překládali alespoň přibližně. To se časem ukáže, zatím nic nehrozí.

Začalo se stmívat, když jsem vyrazil na zpáteční cestu. Kousek za městem se spustil tropický lijavec a nebylo kam se schovat. Po cestě jsem přebrodil několik řek, které tam předtím nebyly. Tropické deště jsou vlahé a vydatné. Do Dili jsem přijel naskrz promočen a rád. Zase jeden zajímavý zážitek, pomyslil jsem si, když jsem unaven zaléhal do postele.

Ráno jsem se šel projít na pláž a přemítal co a jak dál. Internews mi zaplatil hotel na týden s tím, že si najdu stálejší ubytování. Do Liquici se přesunu, zajisté, ale spěchat nemusím. Jan mi oznámila, že jedna její přítelkyně ví o jakémsi ubytování zde v Dili, mohl bych se na to jít podívat. Tak jsme jeli. Seznámil jsem se s majitelem jménem Jose (Žozé), je to Portugalec, který žil nějaká léta v Austrálii, v roce 2000 se přestěhovat do Dili, oženil se s domorodkou a postavil tu takovou lepší ubytovnu, kterou pronajímá. Dojem byl z toho dobrý, čisté pokoje, s evropským záchodem a sprchou, dokonce i klimatizace. Chce za to jen 200 amerických dolarů měsíčně, tedy přesně tolik kolik mi chce Internews připlácet na bydlení. V té ceně je započítáno i praní prádla. Je tu společná veranda, kde se nájemníci sbližují. Také je tu kuchyňka a lednice. Večer to hlídá ochranka. Naproti je dobrá a levná indonezská restaurace. Na pláž je to nějakých deset minut pěšky. Tak jsem to vzal, na další měsíc mám vystaráno, mohu se v klidu soustředit na práci.

Sára a její portugalská organizace mají zajímavý program. Vybírají vhodné osoby ze vzdálenějších vesnic a ty zaškolují jako místní reportéry pro komunitní stanice. Bude mi potěšením s nimi spolupracovat, i když zatím nevím co mají Portugalci za lubem. Domlouváme se, že příští týden provedem poslechový průzkum v terénu. Mezitím natáčím na Dili univerzitě přednášku o národní bezpečnosti. V neděli odpočívám. Ve středu vyrážíme se Sárou ve služebním vozidle, vezeme sebou jejího tlumočníka. V Liquici přibíráme i našeho manažéra Rafaela a jednoho reportéra. Máme sebou i rádio na kliku, to se natáhne péro a radio asi čtvrt hodiny hraje na dynamo. Budeme zastavovat ve vesnicích, pouštět Radio Tokodede a vyptávat se vesničanů. Je to moje první cesta do vnitrozemí. Z hlavní silnice odbočujeme do hor. Uzounká cesta je velmi špatná a progresivně se horší. Stále stoupáme, kolem jsou strmé stráně, poseté tu a tam domky. Dole jsou palmové háje, o něco výše banánové plantáže a ještě výše strmá políčka s kukuřicí. Cesta se točí, zatáčky jsou nepřehledné, Sára však neřídí špatně. Jen v jedné vesničce se o nás trochu otřel protijedoucí taxík. Malá odřenina na obou autech, ale dráma velké. Asi půl hodiny se vedou diskuze a já jsem rád, že mne se to netýká. Nejvzrušenější je temperamentní Portugalka. Je mi jasné, že chlapci taxikáři jde spíše o příležitost vytáhnout z toho nějaké peníze. Byla to však jeho chyba. Tlumočník to uzavírá dohodou, že věc nahlásí na policii v Dili. O to já už se zajímat nebudu. Pokračujeme dále do hor, vždycky, když si myslím, že už jsme na vrcholu cesta se za zatáčkou vzepne do nových výšin. Dívám se z auta dolů do svahů a začínám mít závratě. Představa, že by se s námi ta ubohounká vozovka mohla utrhnout, mne také nepřidává radosti do nálady. Připomínám si, že tady je nutno vidět věci pozitivně, a tak mne utěšuje, že kdybychom opravdu z toho srázu spadli, tak poletíme nějakých třista metrů a tím budeme mít dost času pomodlit se. Toto zjištění mne vskutku uklidňuje.

Po nějakých dvou hodinách jízdy dostáváme se nějakých 1500 metrů nad mořem, jak si později ověřuji na mapě. Stavíme ve vesničkách, vedeme řeči s domorodci. Ocitáme se v místech, která jsou světem sama pro sebe. Přístup sem je možný vskutku jen terénním vozidlem a naše Toyota je spolehlivý dříč. Lidé jsou tu viditelně chudí, i zde jsou pobořené domy z nedávné války. Je tu však více staveb v tradičním stylu, tedy střechy z palmových listí a stěny z bambusových rohoží. Tyto chýše zapadají dobře do rázu krajiny a na pohled jsou mnohem příjemnější, než boudy z rezavého vlnitého plechu, jaké lze vidět kolem Dili. Nahoře je je také dosti chladno, vegetace však je hustá, tropická. Na rozdíl od okolí Dili stromy zde vymýceny nebyly. Cesta pokračuje prudkými sestupy a už se těšíme na dobrý oběd v Liquici. Nemáme to daleko. V jedné vesnici nám však prozrazují, že včerejší liják zničil cestu, neprojedeme. Zkusíme to, říkám Sáře. První říčka vypadá sice divoce, ale uklízíme kameny, zkoumáme hloubku vody, není to nic moc hrozivého. Ve střední Austrálii jsem projel horší řeky. Za chvíli je další řeka a za ní strmé stoupání. Tady už Sára ztrácí odvahu. Já bych to projel, musil bych však dobře znát vozidlo. Riskovat to nemohu, kdybychom tady uvízli, bylo by to na delší dobu. A tak se vracíme. Obědváme k večeru a o to více nám chutná. Svízele často přinášejí příjemná překvapení a drobná potěšení.

To už byla středa. 19. února. Náš závěr byl, že v údolích se vysílání nezachytí, na kopcích i velmi vzdálených však Radio Tokodede slyšet je. Při odposlechu zjišťuji, že dnes se kvalita hudby změnila, najednou slyším hodně agresivního rocku, tedy takové to vulgární hulákání, doprovázené lomozem mlátiček. Lámu si hlavu čím to asi je. Vím, že tohle nám vesničani poslouchat nebudou, jsou sice chudí, ale nejsou blbí. Po návratu do Liquici zjišťuji, že ve studiu je kompjůtor, který tam předtím nebyl, takže namísto kazet a CDéček chlapci vysílají nahrávky ve formátu MP3, které někdo nasbíral z Internetu. Tam je vedle hodnotných věcí i spousta hovadin. Vidím, že na poli hudebním budu mít hodně práce a nesnadný úkol. Takže před blbou hudbou už nelze utéct ani na takový zapadákov jako Timor leste. Mám se sebrat a zmizet odtud? Ne, tak snadno já se nevzdávám. Jedním z mých úkolů je pomáhat při obnově místních tradic a bránit tuto křehkou společnost před západní komerční dravostí. Bude to zajímavé.

V pondělí 24.února beru sebou experta na počítače Raymonda, abychom začali vylepšovat technické podmínky studia. Je třeba vyčistit počítače od nánosu starých záznamů a instalovat digitální zvukové programy, teprve potom mohu začít se zaškolováním v nahrávání a střihání složitějších programů. Indián Džou, který měl překontrolovat vysílač a napojit talířovou anténu na satelitní příjem, s námi nejede. V Dili se totiž stalo menší dráma, a o tom bude řeč někdy jindy. Veze nás Niko, místní frajer, mám ho rád i jeho smysl pro humor. Často spolu šprýmujeme. Niko je zkušený řidič, to je patrno, i když většina lidí se bojí s ním jezdit, jeho cesty prožijí většinou se zavřenýma očima. O jeho stylu jízdy říkají, že leští slepicím podél cesty peří. Po vesnicích to Niko švihá i stovkou, máme silný terénní vůz, což je přece jen lepší než moje motorka. Raymond si vzadu lehá na sedadlo, aby se nemusel dívat na cestu. Když jsme dojeli, tak jsem Nika pochválil: Jsem rád, milý příteli, že jsi se mnou jel pomalu, musíme vskutku dbát na bezpečnost. Niko mluví anglicky velmi dobře.

Ve stanici jsme udělali hodně. Když už jsme se chystali k odjezdu objevila se Sára se svým doprovodem. Mně předtím říkala, že v pondělí pojede do Maliany, vzdáleného městečka kdesi na západě v horách. A najednou je tady, celá bledá a rozrušená. Ano, říká, už jsme byli skoro v Malianě, jenže najednou bylo všude plno vojska a policie. Někdo tam přepadl autobus a postřílel několik lidí. Tak jsme to vzdali.

Takové příhody se tu stávají, hlavně v oblastech blízko indonézských hranic. Tam se totiž usadily zbytky milic, stále podporovaných indonézskou armádou a tito chlapci občas vpadnou do Timoru leste a vyřizují si staré účty se stoupenci nezávislosti. Po cestě zpět do Dili žertujeme jako obvykle. Niko má totiž druhý den jet do Maliany s našimi techniky a já se tam chtěl jet podívat s nimi. Říkám: Niko, ty jsi takový mladý člověk, není to škoda umřít tak brzy. Já se s milicemi domluvím, to jsou moji kamarádi, žertuje zase Niko. Tichý chlapec Raymond se ptá: Jak se budeš domlouvat mrtvý? Také se ho ptáme, zdali má rád kopce, a ukazujeme mu jeden kopec před Dili, kde vidíme hřbitůvek. Do Dili přijíždíme v dobré náladě.

Příští den ráno zjišťuji, že mám důležitou práci, je mi líto, do Maliany s vámi jet nemohu, říkám Nikovi. Domorodí technici Johny a Gino také mají jako na potvoru něco důležitějšího na práci a nepojedou. Niko se troštuje: Já se nebojím, ale přece nemohu jet sám. Je vidět, že mu spadl kámen ze srdce. K večeru přijíždí další kolega z Austrálie, Justin, také se vrátil na pár dnů Michael Hills z Aileu v horách, tak jdeme na večeři do filipínské zahradní restaurace a pijeme hodně piv. O příhodě se střílením se dozvídáme více podrobností. Jeden žurnalista říká, že bylo zastřeleno pět lidí a hodně zraněno, jiný zase prozrazuje, že zabiti byli jen tři lidé, nebylo to však u Maliany ale někde úplně jinde. Tomuto způsobu informací jsem už pozvolna přivykl. Za dva dny se dozvídám od vojáků, že přepadení autobusu se vskutku stalo blízko Maliany, zastřelena byla jedna žena, několik lidí raněno. Ale prý se tam v té oblasti ještě střílelo včera veřer. Na podrobnosti se už raději neptám.

Dili, 25 února 2003

Pokračování příště.